Neználek na Měsíci

Kapitola 19 ÚTĚK

  První, co pan Wesh našel po návratu do hotelu, byl telegram: 

 S OSLY SKONCOVAT STOP DVA MILIONY VYZVEDNETE V BANCE STOP SPLNENI TELEGRAFICKY POTVRDTE STOP SKRBLING

 Okamžitě zatelefonoval Juksovi a Lumpinovi a pozval je k sobě. "Tak, to by bylo. Teď musíme jednat bez meškání. Kupte si pořádný kufr, napěchujte tam všecky peníze, co jste vydělali na akciích, a přijeďte sem. Tady na vás bude čekat druhý kufr s dvěma milióny, vyzvednu je pro vás v bance. Odtud odjedeme do Kraddelbergu a pak se můžete rozjet, kam vám bude libo. Kam vlastně pojedete?"

 "K moři, do San Komarina. Nějaký čas tam pobudeme, dokud nás to neomrzí, a potom se vydáme na cesty," odpověděl Juks. "To je znamenité!" přikývl Wesh. "V San Komarinu si můžete náramně vyhodit z kopejtka. Ačkoli - s penězi je všude dobře."

 "Tak si myslím, že bychom neměli zmizet všichni najednou," řekl Lumpino. "Mohlo by to vzbudit podezření. Juks a já pojedeme dnes a Neználek s Kozlíkem mohou odjet zítra. Koupíme jim lístek na vlak."

 "Správně, dejte se do toho, já pojedu do banky pro peníze. Rozloučil se s nimi, ale neodjel rovnou do banky, cestou se ještě zastavil v redakci Hrabillonských humoresek. Majitelem těchto novin nebyl nikdo jiný než pan Skrbling. Budova redakce, všechny tiskařské stroje a celé zařízení tiskárny patřily jemu, všichni spolupracovníci, od redaktora až po sazeče, byli placeni z jeho peněz, a ovšem také zisky z prodeje novin patřily do posledního centigu panu Skrblingovi. Nicméně je třeba říci, že zisk nebyl velký; často kryl jenom náklady. Ale v tomto případě se pan Skrbling nehonil za velkým výdělkem - nepotřeboval noviny kvůli příjmům, ale aby měl zadarmo reklamu na své zboží. Otiskovaly se v nich různé články a povídky. Když si v takové povídce sedl hrdina k čaji, autor určitě uvedl, že pil čaj slazený cukrem ze Skrblingových cukrovarů; hospodyně, která čaj nalévala, určitě pravila, že kupuje vždycky jen senzačně sladivý, vysoce výživný Skrblingův cukr; když autor popisoval hrdinův zevnějšek, pak vždycky jakoby mimochodem připomněl, že jeho kabát byl ušit z látky Skrblingových tkalcoven už před deseti lety, a přece vypadá pořád jako nový; všichni správní, bohatí a vážení človíčci v těchto povídkách určitě kupovali štrapáční i exkluzívní Skrblingovy látky a pili čaj se Skrblingovým cukrem - v tom bylo totiž tajemství jejich úspěchu. Látky jim dlouho vydržely, cukru dík jeho sladkosti nespotřebovali mnoho, což znamenalo úspory a posléze bohatství. Zato všechny záporné postavy nepochybně kupovaly látky jiných značek a pily čaj s jiným cukrem, za což je pronásledovaly všemožné neúspěchy a neustálé nemoce, a za živý svět nemohly vybřednout z bídy. Kromě povídek uveřejňovaly noviny i obvyklé reklamní inzeráty, vychvalující Skrblingův cukr a výrobky Skrblingových tkalcoven. Ale pochopitelně že jenom inzeráty a povídky nemohly upoutat zvláštní pozornost veřejnosti. Proto noviny přinášely i zprávy o zajímavých událostech a příhodách a rozmanité humoresky, to znamená kratičké zábavné povídečky nebo anekdoty, psané speciálně k rozesmání prostoduchých čtenářů. Kdo si koupil noviny, aby si přečetl tyto humoresky, shltal zároveň i reklamní povídky - a o to vlastně šlo. Pan Wesh vešel do pracovny redaktora Hrabillonských humoresek a za obrovským stolem zavaleným spoustou rukopisů spatřil človíčka na první pohled připomínajícího starou tlustou krysu oblečenou do šedivého kabátu. První, co na něm člověku padlo do oka, byl dlouhý, dopředu protažený obličej s měkkým čmuchavým nosíkem a úzkými ústy s krátkým horním rtem, zpod něhož čouhaly dva ostré sněhobílé zuby. Jakmile redaktor Kryssling spatřil pana Weshe, rozplynul se v úsměvuž mu ty dva řezáky ještě víc povylezly a opřely se o maličkou bradu. "Něco naléhavého, pokud mohu hádat, a vážného?" zeptal se. "Důvtipný jako vždy!" rozesmál se pan Wesh. "To není těžké uhádnout, protože běžné příkazy dává pan Skrbling vždy jen písemně nebo telefonicky," odpověděl Kryssling. Pan Wesh se ohlédl ke dveřím, a když se ujistil, že jsou řádně zavřené, naklonil se těsně ke Krysslingovi, ztišil hlas a řekl: "Věc se týká obřích rostlin."

 "Copak - že by Společnost obřích rostlin měla shořet?" zpozorněl Kryssling a z ničeho nic začenichal nosem, jako by cosi ucítil. "Musí shořet!" odpověděl pan Wesh s důrazem na slovo musí. "Musí? Ach tak, musí!" usmál se Kryssling a zuby se mu znovu vtiskly do brady. "Nu, jestliže musí, pak tedy shoří, mohu vás ujistit. Cha-cha-cha!" zachechtal se a zvrátil svou krysí hlavu. Bude nutné otisknout nevelký článek, který by na Společnost vrhl neblahý stín," vysvětloval pan Wesh. "Majitelé obřích akcií musí mít pocit, že mají co dělat s podvodníky a že všechny jejich akcie jsou vlastně jen cáry papíru. Nic jednoznačného však zatím netvrďte, chce to jen zasít podezření."

 "Rozumím," přikývl Kryssling, "patřičně nevelké podezřeníčko, aby se všichni těch akcií začali zbavovat. Neuplynou ani dva dny a místo za shwindling se budou prodávat za pěťák. Pan Skrbling je chce patrně lacino skoupit, aby je s výdělkem prodal, až budou mít vyšší kurs, není-liž pravda?"

 "Ujišťuji vás, že pan Skrbling se mi ani v nejmenším nesvěřil se svými plány," řekl chladně pan Wesh. "Naším úkolem je, aby v zítřejším čísle byl ten článek, ostatní už není naše věc."

 "Rozumím," přikývl znovu Kryssling. "A ještě něco! Nikdo se o tom článku nesmí předem dovědět."

 "Rozumím. Zařídím všecko sám. Osobně." Sotva byl pan Wesh ze dveří, uchopil Kryssling plnicí pero, položil si před sebe čistý list papíru, naklonil hlavu a začal rychle psát. Písmena psal divně tlustá a přitom špičatá, s dlouhými svislými ocásky. Při pohledu ze strany se zdálo, že vlastně nepíše, ale pečlivě rozsazuje na řádky vypasené ocasaté krysy. Posázel krysami celou stránku a stiskl knoflík zvonku. "Okamžitě vysázet," řekl sekretářce. "Ale nikomu ani muk!" Sekretářka zmizela a Kryssling začal horečně uvažovat, kde narychlo vydělat nějaké peníze, aby si mohl nakoupit pořádný balík obřích akcií, jen co klesnou v ceně. Zatímco pan Wesh hovořil s redaktorem Krysslingem a pak spěchal do banky pro peníze, Juks a Lumpino vyřizovali svoje záležitosti: na nádraží koupili na zítřek dvě jízdenky do San Komarina, v obchodním domě si opatřili dostatečně skladný kufr z neprůstřelného fibrolitu a v biografu koupili dva lístky na film Tajemný cizinec aneb Sedm mrtvol a jedna navíc. Pak se vrátili do kanceláře a řekli: "Tak, kamarádi, dnes už toho máte dost, tady jsou lístky, můžete jít do kina, zastanem to tady sami. Pak se jděte někam najíst a do práce přijďte až zítra. Tuhle máte peníze na oběd." Neználek a Kozlík běželi do kina, Juks si sedl za stůl a prodával akcie, Lumpino odešel do druhé místnosti a začal cpát peníze do kufru. Když byla pokladna uklizená do posledního shwindlingu, vytrhl ze zápisníku lísteček, něco na něj naškrábal, položil ho i s jízdenkami do jedné přihrádky a přivřel dvířka. Pak mrkl na Jukse a nenápadně ukázal na kufr, nabitý penězi. Juks pochopil, vstal, vyprovodil z kanceláře zbylé zákazníky a požádal je, aby přišli zítra. Sotva odešel poslední, popadli oba přátelé kufr, zamkli kancelář a byli titam. Za deset minut už seděli v hotelu a počítali peníze od pana Weshe. Přepočítat dva milióny, to by trvalo! Ale protože bankovky byly složeny v balíčcích po deseti tisících, šlo jim to jedna radost. Namátkou přepočítali jen pár balíčků, a když se přesvědčili, že v kufru jsou opravdu rovné dva milióny, Lumpino odpočítal sto tisíc a podal je panu Weshovi: "Tady jsou vaše peníze, poctivě jste si je vydělal. Přeju vám, aby vám přinesly užitek."

 "Díky, přátelé," řekl pan Wesh. "A teď musíme rychle zmizet, tím spíš, že cestou máme vyřídit ještě jednu velmi důležitou věc."

 "Copak?" zajímali se Juks a Lumpino. "Osvobodit veleváženého pana Scouperfielda.yl zajat bandou lupičů, kteří za jeho propuštěni požadují velké výkupné. Náhodou jsem se dozvěděl, kde ho ukrývají, takže ho můžete osvobodit. Za patřičnou odměnu, samozřejmě. Myslím, že by se z něho dal vyrazit pořádně vysoký šek."

 "Kolik tak můžeme od toho skrblíka chtít?" zeptal se Lumpino. "Nu, milión určitě."

 "Milión?" vykřikl Lumpino. "Myslíte, že je to moc?" znepokojil se pan Wesh. "Naopak, málo!" odpověděl Lumpino. "Jestli to nevynese aspoň dva milióny, nestojí to za štrapáci."

 "I co, tak si řeknem o tři milióny - a hotovo," navrhl Juks. "Pro každého milión."

 "Výborný návrh!" pochválil Lumpino. "Jedeme!" Pan Scouperfield ztratil už zatím veškerou naději na vysvobození. Když ho Wesh připoutal ke stromu, byl tak překvapený, že si vůbec nedokázal vysvětlit, co se vlastně stalo. Považoval to za neslýchanou drzost. V životě ho ještě nikdo nepřivázal ke stromu - a navíc takhle nešetrným způsobem. Hadr, který mu proradný Wesh strčil do úst, nesnesitelně páchl benzínem. Cítil, že omdlí, a nebýt přivázaný ke stromu, opravdu by se byl skácel. Nakonec přece jen ztratil vědomí, a když se probral, začal zmítat celým tělem, aby zpřetrhal pouta. Avšak provazy se mu jen ještě víc zařízly do těla a působily mu nesnesitelnou bolest. Přesvědčil se, že pokusy o osvobození k ničemu nevedou, a tak se už radši nehýbal. Ruce a nohy mu zdřevěněly, necítil už vlastní tělo, bolest zmizela. Vál teplý, mírný větřík a ševelil listím stromů. Panu Scouperfieldovi se zdálo, že stromy na něho přívětivě mávají stovkami svých malých zelených ruček a že cosi potichounku šeptají svou lesní řečí. V trávě se pestřily růžové a bleďounce modré kvítky; Scouperfield nevěděl, jak se jim říká, ale díval se na ně a bylo mu to tuze příjemné. Nahoře ve větvích poletovali malí ptáčci s červenou hrudí a naplňovali vzduch veselým čiřikáním; sem tam slétali do trávy, cosi tam zobali a pak se zas vznesli vzhůru. Pan Scouperfield nikdy neviděl lesní ptáky tak zblízka a pohled na ně mu působil veliké potěšení. Když ptáčci viděli, že se pan Scouperfield nehýbá, tu a tam si některý dodal odvahy a přeletěl mu přímo před nosem. A jeden si mu dokonce sedl na rameno - považoval nejspíš pana Scouperfielda za nějaký starý, ohořelý kmen. Seděl mu na rameni, rozhlížel se kolem, nakláněl hlavičku hned na jednu, hned na druhou stranu, pak zatřepetal křídly a uletěl; při tom se dotkl Scouperfieldovy tváře krajíčkem křídla. Pan Scouperfield ucítil něžný dotek toho milého stvoření a dojalo ho to, až se rozplakal. Jak je ten svět krásný a jak hezký je život! pomyslel si. Jak to, že jsem si toho ještě nevšiml? Proč jsem nikdy nešel do lesa a neviděl všecku tu krásu? Namouduši: jestli zůstanu živ, jestli se odtud ještě někdy dostanu, určitě budu chodit den co den do lesa a dívat se na stromy a na květiny a poslouchat něžný třepot lístečků a štěbetání ptáků a veselý cvrkot cvrčků; i na motýly se budu dívat a na vážky a na pracovité mravence a na husy a kachny a na všecko na světě. Nikdy se toho nenabažím! Scouperfield si poplakal a trochu se uklidnil. Nálada se mu zlepšila. Jenom neztrácet naději! Nakonec přece jen někdo přijde a vysvobodí mě. A začal uvažovat, jak odměnit svého osvoboditele. Ničeho nebudu litovat, říkal si v duchu. Pět shwindlingů mu dám, tak. Ano . . . Aby mě čert vzal, jestli ne. Ačkoli, upřímně řečeno, pět shwindlingů je trochu moc. Tři shwindlingy stačí - nebo jeden. Jasně, jeden shwindling, to je ažaž. Vtom se pohnul a provaz se mu zařízl do boku, že zaúpěl bolestí. Ne, ne, radši dám pět. Na tomhle se nesmí šetřit. Však ono se to ušetří na něčem jiném. Čas ubíhal, ale zachránce nikde. A tak si řekl: Čert ho vem, dám teda deset. Jen ať už někdo přijde. Vždyť tu ještě duši vypustím. Uběhlo půl hodiny a pan Scouperfield zvýšil cenu za svoji záchranu na plných pětadvacet shwindlingů, pak na třicet, na čtyřicet, na padesát - a za hodinu vyšrouboval cenu na celou stovku. Hlupáci! Nadával v duchu svým budoucím zachráncům. Bůhvíkde chodí a chytají lelky a ani jeden hňup si sem nepřijde pro sto shwindlingů. Jako by se stovka válela jen tak na ulici! Jen mi řekněte, kde dtanu pro nic za nic stovku na dlaň, a já poběžím třeba na kraj světa. A ještě dál! Čestné slovo, i dál, aby to čert vzal! Chvilku se zatajeným dechem poslouchal, ale nezaslechl ani hlásek, ani větvička nezapraskala pod nohama kýženého osvoboditele. Hlupáci, osli, idioti! rozzuřil se. To je mi pořádek! Chtěl jsem dát stovku, ale teď vám nakašlu! Jen si tam zůstaňte! Takhle to je vždycky: prstem nehnou, aby si vydělali, a potom naříkají, že za všecko můžou boháči! Aby je čert vzal! Toto rozhodnuti mu vrátilo dobrou náladu. Jenže ne na dlouho. V té chvíli si totiž uvědomil, že má hlad. Z dlouhé chvíle si začal vymýšlet, co by si dal, kdyby se zčistajasna octl v restauraci. Obrazotvornost mu malovala nejchutnější jídla a za pět minut se rozparádil tak, že byl ochoten zaplatit za vysvobození třeba tisíc shwindlingů. Tisícovku! zaúpěl v duchu. Dva tisíce! Tři! Ještě málo? Tak teda deset tisíc, aby vás čert vzal! Pocit hladu však během času otupěl a Scouperfield už začal litovat, že nabídl tak velkou částku, když vtom zas dostal hroznou žízeň. Sto tisíc! prohlásil a až se podivil své vlastní štědrosti. Chvilku uvažoval, jestli nemá zvýšit cenu na milión, ale pak si řekl: Tak to tedy ne! To radši zajdu, než přijít o takové peníze! Jenže zrovinka v té chvíli na něj spadl nějaký kousavý brouk a bolestivě ho štípl do krku. Aúúú! vyjekl pan Scouperfield. Milión! Milión dám! Ale brouk si té nabídky ani nevšiml a kousl Scouperfielda podruhé. Dva milióny! A brouk ho hryzl do třetice. Necháš toho, potvoro! nadával v duchu pan Scouperfield. Nestačí ti dva milióny? Tak dám tři, aby tě čert vzal! A to už cítil, že mu brouk spadl za límec a začal ho kousat do zad. Pan Scouperfield poznal, že není schopen vypořádat se ani s tím ničemným hmyzem, a dočista se rozzuřil. No počkej, jen co se osvobodím! vyhrožoval. Pět miliónů za vysvobození! Celý majetek dám! K čemu jsou mi peníze, aby je čert vzal! A vtom, jakoby v odpověď na jeho prosby, ozvaly se v lese čísi kroky. Zdvihl hlavu a spatřil v dálce tři človíčky. Jeden byl, aspoň se mu zdálo, podobný panu Weshovi; nestačil si ho však jaksepatří prohlédnout, protože se okamžitě schoval za strom. Zatím už ostatní dva přišli blíž. Čtenáři dozajista uhádli, že to byli Lumpino a Juks. Zastavili se dva kroky před Scouperfieldem a pozorně si ho prohlíželi. Potom se Juks zeptal: "Pan Scouperfield, nemýlím-li se?" M-m-m!" radostně zamečel pan Scouperfield a zakýval hlavou. "Po městě se rozšířila zpráva, že jste padl do rukou lupičů. Žádají prý vysoké výkupné. Přišli jsme vás osvobodit," řekl Juks. M-m-m! M-m!" zamečel znovu pan Scouperfield. "Snad mu nejdřív rozvázat ústa," řekl Lumpino. "Jinak se s ním nedomluvíme."

 "Výtečný nápad!" souhlasil Juks a rozvázal mu šátek. Pan Scouperfield vyplivl hadr, odplivl si a prohlásil: Fe-f u-f u! Fa-f a-f e-f é fin-f o! Fuj! Fin-f o f a-f a-f e-f é! Sf in-f o za-f ra-f e-né!"

 "Ať je po mně, jestli mu slovo rozumím!" zvolal Juks. "Třeba chce říct: Svinstvo zatracené!" dohadoval se Lumpino. "Nejspíš mluví o tom hadru, co měl v puse."

 "Fa-fo!" rozradostněně kýval hlavou pan Scouperfield. "Finfo, sfin-sfo zafra-fe-né! Sfráfně. Fuj!"

 "No dobrá, dobrá," uklidňoval ho Juks. "To nic, to je docela přirozené ve vaší situaci. Zkuste se vzchopit! Trošku se procvičte. Až se vám kapánek rozhýbe jazyk, budete mluvit jako dřív." Pan Scouperfield začal říkat všelijaká slova na rozhýbání jazyka a za chviličku to už doopravdy bylo lepší, jenom l a r a ř mu ještě nešlo a vždycky z toho bylo v. "Nu co, to už není tak strašné," prohlásil Juks. "Domnívám se, že můžeme pokračovat v našem jednání. Vy, jako muž obchodu, jistě pochopíte, že by pro nás nemělo žádný smysl vysvobodit vás z neštěstí jen pro vaše krásné oči, prostě zadarmo. Správně?"

 "Spvávně, spvávně!" souhlasil pan Scouperfield. "Kovik chcete?"

 "Tři milióny," odpověděl Juks a ani brvou nehnul. "Cože! Tvi mivióny čeho?"

 "Ale no tak! Sedmikrásek přece ne. Shwindlingů samozřejmě."

 "Davší tvi mivióny shwindvingů! To je voupež, aby mě čevt vzav!" křičel pan Scouperfield. "Že vám není hanba! Jakápak loupež? Přece na vás nejdem s nožev ruce. Hovoříme spolu čistě obchodně. Jak se říká: něco za něco. Jsme čestní obchodníci, a žádní lupiči."

 "Jak to, že ne vupiči?" zavrčel pan Scouperfield. "Tveba jste doopvavdy vupiči. Jak to můžu vědět?"

 "Měl byste se stydět, pane Scouperfielde. Proč nás takhle urážíte? To bychom mohli klidně říct, že lupič jste vy. Řádného človíčka přece nikdo jen tak pro nic za nic nepřiváže v lese ke stromu."

 "No dobvá," bručel Scouperfield. "Ave tvi mivióny, to je tvochu moc."

 "Tak kolik dáte?"

 "Kovik? No, dav bych vám tak, no . . . pět, ne, tvi shwindvingy."

 "Cože?" vykřikl teď zase Lumpino. "Tři shwindlingy? No dovolte, za koho nás máte? Copak jsme žebráci? Takovou almužnu! Zřejmě o to nestojíte, abychom vás zachránili. Nu což, násilím nikoho vysvobozovat nebudem."

 "Jak to, že nestojím o záchvanu?" namítl pan Scouperfield. "Pvo mě, věvte mi, to není žádný med, tady tvčet."

 "Tak proč nám tedy nabízíte mizerné tři shwindlingy? To je leda králíkům pro legraci!"

 "No dobvá, at' teda škoduju - pět shwindvingů! Pět shwindvingů, to jsou taky pěkné pvachy, ujišt'uju vás."

 "Jdem pryč!" zavrčel vztekle Juks. "Když nechce, nechce. Prosit ho nebudem." Juks a Lumpino se otočili a odhodlaně vykročili. "Hej!" křičel pan Scouperfield. "Kam jdete? Chcete deset shwindvingů? Stůjte! Počkejte! Dvacet! Nechcete? Jak je vibo, čevt vás vem! Však on mě zachvání někdo jiný - a vaciněji!" Viděl, že Juks a Lumpino zmizeli z dohledu, vyděsil se a litoval, že nesouhlasil s tím, co chtěli. Ale vtom se kroky ozvaly znovu. Tak, teď je všecko v pořádku, pomyslel si. Když se vrátili, vemou zřejmě i těch dvacet. Čerta starýho dvacet, podvodníci, patnáct je pro vás ažaž! Těžko říci, z čeho měl pan Scouperfield větší radost - jestli z toho, že bude konečně na svobodě, nebo že ušetřil pět shwindlingů. Bylo mu však divné, že Juks s Lumpinem ho nijak nespěchají osvobodit. Přišli ke stromu, starostlivě chodili kolem a hledali něco v trávě. "Co to hvedáte?" zneklidněl, když už to trvalo moc dlouho. "Hadr," odpověděl Juks. "Musíme vás tady přece nechat přesně tak, jak jsme vás našli. Někdo se tu s vámi dřel, rozumíte, zacpával vám ústa hadrem - a my přišli a ten hadr vyhodili. Myslíte si, že to je správné? Cizí práci nutno ctít, milý pane. Přece byste nechtěl, abychom tu provedli takový nepěkný kousek." Vtom už Lumpino ten hadr našel a strčil ho zlehka panu Scouperfieldovi zpátky do úst. "No tak!" zařval pan Scouperfield. "Ffyč s fim sfinsfem! Fuj! Fejfe fo ffyč!" Dáte nám tři milióny?" zeptal se výhružně Lumpino. Scouperfield přikývl, Lumpino mu vytáhl hadr a pan Scouperfield začal odplivovat. Potom řekl:"Bohužel, ale nemám s sebou peníze."

 "Nevadí, dáte nám šek."

 "Jenže já nemám ani šekovou knížku."

 "Nesmysl!" řekl Juks. "Žádný boháč nejde z domu bez šekové knížky."

 "No tak dobře, rozvažte mě!" Juks a Lumpino okamžitě rozvázali provaz. Pan Scouperfield stál ještě chvilku u stromu, jako by k němu přirostl, a pak z ničeho nic padl jako špalek na zem. "Co je?" vrhli se k němu. "Nevím, nohy mi nesvouží - a vuce taky ne."

 "Nejspíš vám zdřevěněly," hádal Juks. Lumpino se dlouho nerozmýšlel a začal natahovat a skrčovat panu Scouperfieldovi ruce, jak se to dřív dělávalo při umělém dýchání. Juks mu současně dělal totéž s nohama. Po chvilce pan Scouperfield pocítil, že se mu vrátila schopnost vládnout končetinami, a řekl: "Počkejte, zkusím to sám." S funěním se postavil, udělal pár kroků a podřepů, pak si nasadil cylindr, který se válel na zemi, zvedl hůl s kostěným knoflíkem a - vší silou praštil Lumpina po hlavě. Samo sebou, tohle Lumpino nečekal a svalil se jako podťatý. Juks zahlédl, že jim pan Scouperfield bere roha, a vrhl se za ním. Vtom ale klopýtl o kořen a natáhl se jak široký, tak dlouhý. Než se zvedl, zmizel už pan Scouperfield v dálce mezi stromy. "No počkej, ty zmije!" zavrčel za ním vztekle. Když viděl, že Lumpino leží bez hnutí na zemi, zavolal Weshe, který se ukrýval za kmenem stromu, a rozběhli se k autu. 

Kapitola 20 KONEC SPOLEČNOSTI OBŘÍCH ROSTLIN

  V noci spali Neználek a Kozlík špatně: oba měli hrozné sny. Neználkovi se zdálo, že ho v jednom se pronásledují lupiči, že se před nimi skrývá hned kdesi na zaprášené půdě, pak zas v tmavém sklepě, nakonec se schoval v prázdném sudu. Vtom se sud začal plnit kečupem. Neználek chtěl vylézt, něčí ruka ho však chytila za vlasy a nenechala ho ani hlavu vystrčit. Cítil, že se užuž zalkne tou hustou červenou tekutinou, zoufale napjal všechny síly - a probudil se. Když se přesvědčil, že není v žádném sudě, ale doma v posteli, chystal se znovu usnout. A tu najednou viděl, jak se potichounku otvírá okno a jak dovnitř lezou nějaké podezřelé postavy v kostkovaných čepicích a s pistolemi v rukou. Vyskočil a dal se na útěk. Aby se zachránil, doběhl na jakési nádraží. Stála tam řada cisteren, jedna byla prázdná, Neználek do ní zalezl, jenže vtom se začala plnit i ta. A zase kečupem. Nejdřív mu sahal do pasu, pak po prsa, nakonec až k bradě. Neználek plaval, ale hladina stoupala výš a výš, až ho přimáčkla ke stropu cisterny. Kečup mu tekl do úst a do nosu, zalepoval mu oči. Cítil, že se zalyká, vykřikl - a probudil se podruhé. Viděl, že leží v posteli jako dřív, pomalu se uklidnil a znova se chystal spát, když tu zaslechl, jak Kozlík sténá. Pusťte mě! Pusťte!" úpěl a zmítal se na posteli. Neználek ho popadl za rameno a zatřásl jím, ale Kozlík se ne a ne probrat. Pusťte mě!" křičel dál. "Co řveš? Nikdo tě nedrží!" domlouval mu Neználek. "Když mně se zdálo, že mě zajali lupiči a že mě škrtí nylonovou šňůrou," protíral si Kozlík oči. "A mně zas, že se topím v kečupu," přiznal se Neználek. "To je všecko z toho včerejšího filmu," řekl Kozlík. "Takhle je to vždycky: jak jdeš do biografu, celou noc tě potom tlačí můra." Trošku se upokojili a znovu usnuli, ale hrůzné sny je neopustily až do rána. Probudili se dřív než jindy, bez chuti se nasnídali a rozhodli se, že půjdou do kanceláře pěšky, aby si drobátko provětrali mozky po té hrozné noci. Na ulici spatřili prodavače novin. Vyvolával na celé kolo: "Hrabillonské humoresky! Nejnovější zprávy! Moře smíchu za dva centigy. Zpráva o krachu Společnosti obřích rostlin! Z majitelů obřích akcií žebráci! Hrabillonské humoresky! Moře smíchu za dva centigy!" Neználek a Kozlík si koupili noviny a hledali zprávu o své Společnosti. Kde nic tu nic. Teprve když si prohlédli noviny podruhé, objevili malou poznámku: 

 V poslední době se na nás čtenáři častokráte obraceli s žádostí o bližší informace o obřích rostlinách. Avšak co možno říci o těchto smutně proslulých rostlinách, o nichž se teď skutečně šíří množství pověstí a smyšlenek? Lze o nich říci jen tolik, že o nich nelze říci nic, protože je o nich hodnověrně známo jen to, že o nich není hodnověrně známo nic. Mnozí lehkověrní človíčkové ve své lehkověrnosti dospěli až k tomu, že kupují akcie těchto legendárních rostlin. Nemáme v úmyslu vrhnout stín na Společnost obřích rostlin; nechceme ani říci, že získáním akcií človíčkové nezískali ničeho, neboť získáním akcií získali alespoň naději na zvýšení svého blahobytu. A naděje, jak známo, také něco stojí. Zadarmo, jak se říká, ani kuře nehrabe. Za všecko je třeba platit, a kdo zaplatí, může i snít. Při nejbližší příležitosti se k otázce obřích rostlin znovu vrátíme. Redaktor Kryssling

 Kozlík dočetl, zkroušeně pokýval hlavou a řekl: "Jedna takováhle poznámka, a po našich akciích ani pes neštěkne. Nějaký boháč nám zřejmě začal závidět. No nic, teď nám to už tolik nevadí, akcie jsou tak jako tak skoro pryč. Pozdě jste si vzpomněli, milánkové."

 "A co je těm boháčům po tom, jestli se naše akcie kupují nebo ne?" zeptal se Neználek. "Jo, holenku, těm je po všem něco! Nejspíš nechtějí, aby se u nás ty obří rostliny vůbec objevily. Protože co je na prospěch chuďasům, to se nehodí do krámu boháčům, to je dávno známá věc." Zatím došli do Shwindlingové ulice. Už z dálky uviděli před budovou kanceláře velký zástup človíčků. Mávali nad hlavou obřími akciemi a křičeli: Vraťte nám peníze! Podvedli nás! Žádné obří rostliny nejsou!"

 "Rozejděte se!" volal na ně portýr. "V devět se otvírá, do té doby tady nemá nikdo co pohledávat. Tak šup, než na vás zolám policajty!" Neználek s Kozlíkem se prodrali zástupem ke vchodu, Kozlík se obrátil a zakřičel: "Kamarádi, nevěřte novinám! Obří semena jsou! A kdo chce zpátky peníze, prosím, má je mít!"

 "Vidíte je, to jsou oni! Podvodníci!" vykřikl kdosi. "Na ně!" Několik akcionářů vyběhlo na schody, ale vtom se ve dveřích objevil policajt v nablýskané přílbě a zvedl elektrický obušek: "Slyšeli jste, v devět si přijďte, do té doby žádné řřřeči!" Zástup okamžitě couvl. Neználek s Kozlíkem popadli od vrátného klíč, vyběhli do druhého poschodí a zmizeli v kanceláři. "Nejrozumnější bude přece jen vracet peníze," prohlásil Kozlík. "Až se přesvědčí, že mohou dostat peníze kdykoli zpátky, bude po panice." Vešel do místnosti s nedobytnou pokladnou. Udivilo ho, že těžké ocelové dveře nejsou dovřené. Přiskočil blíž a kouká - pokladna je prázdná. "Neználku!" vykřikl zděšeně. "Peníze jsou pryč!"

 "Kam by se poděly?" přiběhl Neználek. "To nevím! Nejspíš nás vykradli." Vtom objevil kousek papíru a dvě jízdenky na vlak. "Počkej, tady je nějaký lístek," řekl a přečetl nahlas Lumpinova kostrbatá tiskací písmena:

 MILÝ PŘÁTELÉ!  MUSELYSMESE ZA CHRÁNIT ŮTĚKEM. VEMTE SI LÝSTKY A SE DNĚTE NAVLAK A PŘI FRČTE BES MEŠKÁNÍ DOSAN KOMARINA, PŘÍDEM VÁM NA PROTI.

 VAŠE DO BRODÍNCI JUKS A LUMPINO "Tohle je mi nadělení!" vykřikl nakonec. "Tak vida, Juks a Lumpino pláchli i s penězi. Teď jsme tady jako v pasti." Skočil ke dveřím, zamkl je - a zrovna včas. Protože v tom okamžiku se ozval dupot mnoha nohou. To už se zástup akcionářů prodral do budovy a běžel nahoru. Majitelé obřích akcií doběhli ke kanceláři, začali bušit do dveří a křičet: "Hej, vy tam, otevřte, nebo bude zle! Vraťte nám naše peníze!" Kozlík se dlouho nerozmýšlel, otevřel okno a podíval se dolů. Viděl, že skočit z druhého patra by byl holý nesmysl, vyndal z ohnivzdorných skříní provazy, kterými byly původně převázány balíky akcií, a hbitě je začal navazovat. Rámus za dveřmi mezitím rostl. Dveře se třásly pod údery pěstí, ale nepovolily. Najednou všechno utichlo. Zástup jako by zmizel. Kozlík se vyklonil z okna, spustil provaz do dvora, přesvědčil se, že sahá až na zem, a přivázal horní konec k trubce ústředního topení. "Lez!" nakázal Neználkovi. Neználek se nenechal dvakrát prosit a rychle sešplhal po provaze dolů. Za dveřmi to v té chvíli zabouřilo znovu. "Tak a do toho, hej rup!" křikl někdo. Rozlehla se mohutná rána. "A ještě jednou!" Dveře se zatřásly pod druhým úderem. Kozlík viděl, že se Neználek dostal v pořádku na zem, chytil se provazu a už byl na dvoře. "Hej rup !" bylo slyšet z chodby. Tentokrát byl úder tak silný, že dveře zapraskaly, vyskočily z pantů a padly na podlahu. S nimi vpadlo do místnosti několik človíčků s obrovskou deskou od psacího stolu, kterou vyrazili dveře. Zástup okamžitě zaplnil celou kancelář. Část akcionářů běžela k nedobytné pokladně, ostatní se vrhli na ohnivzdorné skříně - ale našli jen kusy papíru, do kterého byly kdysi zabaleny akcie. Když poznali, že peníze jsou v tahu, rozzuřili se, rozbili zasklenou skříň, vytáhli Neználkův skafandr a roztrhali ho na tisíc kousků. Nakonec přiběhli k oknu a objevili provaz. "Utekli oknem!" dovtípil se kdosi. Několik človíčků se rychle spustilo na dvůr, ostatní vyběhli z kanceláře a pádili dolů po schodech. Ale kdepak! Po Neználkovi a Kozlíkovi jako by se slehla zem. Přeběhli totiž dvůr, který měl naštěstí druhý východ, octli se v sousední ulici, vmísili se mezi chodce a zanedlouho už byli daleko od místa činu. "Musíme do Hlavosek, možná že tam ještě zastihneme Lumpina," navrhl Kozlík. Doběhli do ulice Na hasáku, hledali Lumpinův krám, ale obchod nikde. "No tohle! Teď ke všemu zmizel i ten obchod!" řekl dopáleně Kozlík. Prozkoumali celou ulici od začátku do konce a zase zpátky, až se Kozlík zastavil před cukrárnou, která tu, jak se mu tak zdálo, předtím nebyla. "To jsou věci! Dřív se tady prodávaly náboje, a teď tu mají leda pralinky." Vešli dovnitř a zeptali se prodavačky, jestli neví, kam se poděl obchod všerážovým zbožím. Dověděli se, že jehmajitel neočekávaně zbohatl a odjel na cesty, a tak že tu byla otevřena cukrárna. "No vida: neočekávaně zbohatl a odjel na cesty!" zabručel Kozlík, když zas vyšli na ulici. Vytáhl z kapsy lístek s Lumpinovým vzkazem a znovu ho pečlivě četl. "Proč tady píšou, že se museli zachránit útěkem?" uvažoval nahlas. "Třeba se dověděli už předem, co bude v novinách, a rozhodli se zmizet včas i s penězi. V každém případě tu zůstat nemůžeme, musíme za nimi do San Komarina. Náhodou to tam není špatné, kdysi jsem tam bydlel." Vlak do San Komarina odjížděl až večer, ale zpátky do hotelu se už neodvážili, aby náhodou nepadli do rukou oklamaných akcionářů. Do oběda se potloukali po městském parku, pak si našli nenápadnou restauraci, pořádně se naobědvali a utratili skoro všecky peníze. Za pár posledních centigů si koupili zmrzlinu a láhev limonády na cestu. Přišli na nádraží dlouho před odjezdem. Nastoupili do vagónu, průvodčí jim proštípl lístky a ukázal jim jejich místa; měli horní lůžka. "To je výborné," řekl Kozlík Neználkovi, "tady si nás nikdo nevšimne. Co kdyby s námi náhodou jel některý náš akcionář!" Pohodlně se uvelebili a úkosem si začali prohlížet spolucestující. Vagón se už trochu zaplnil. Dole, přímo pod Neználkovým lůžkem, se usadil jakýsi tlustý človíček. Zastrčil kufr pod lehátko, vytáhl z kapsy celý balík novin a pustil se do čtení. Přinesl si Obchodní triky a Hrabillonské humoresky, Svět tlouštíků a Čtení pro hubené, List pro chytré hlavy a Večerník hlupáků. Skutečně: Večerník hlupáků! Leckdo si třeba myslí, jaký je to nesmysl, nazvat noviny podobným jménem - kdopak by kupoval takový časopis a komupak by bylo vhod, aby ho ostatní považovali za hlupáka? Jenže obyvatelé Hrabillonu na takové malichernosti nedali. Odebírali Večerník hlupáků, ne že by se počítali mezi hlupáky, ale protože je zajímalo, o čem se tam vlastně může pro hlupáky psát. Po pravdě řečeno, vedly si tyhle noviny náramně chytře: všechno v nich bylo srozumitelné i pro skutečné dutohlavce - a důsledek? Večerník hlupáků vycházel v obrovském nákladu a prodával se nejen v Hrabillonu, ale i v mnoha jiných městech. A tak ani Svět tlouštíků nečetli jenom tlouštíci, ale i ti, kteří chtěli co nejdřív trochu ztloustnout, právě tak jako Čtení pro hubené četli nejen hubeňouři, ale i čtenáři hodlající se zbavit zbytečného tuku. Majitelé novin tuze dobře věděli, že už sám název musí vzbudit zájem čtenářů, jinak že by jejich noviny nikdo nekupoval. Po chvíli si Neználek všiml, že druhé spodní lůžko obsadil další cestující, úplný opak prvního, hubený jako vyschlý šindel. Vypadal, jako by se byl ještě před chvílí brodil bahnem: černé kalhoty měl zmačkané, celé od žlutohnědého bláta, a stejná skvrna se mu skvěla na cylindru, dočista jako by ho někdo trefil mazlavou hroudou. Záda černého kabátu zdobila velká trojúhelníková díra, jaké obyčejně vznikají, když se chytí látkou za suk nebo za hřebík čouhající ze zdi. Trochu níž se ke kabátu přichytil suchý plod lopuchu, jak se lidově říká žebrácká veš. Druhá veš mu visela u lokte a třetí trůnila vzadu na kalhotách. Když se hubený blátošlap usadil na sedadlo, smekl svůj černý cylindr a jako kouzelník z něho začal vytahovat nejrůznější věci: kartáček na zuby a zubní pastu, kousek voňavého mýdla, ručník, několik kapesníků, rezervní ponožky a nakonec dva rezavé hřebíky a kus měděného drátu. Neználek, zabraný do té podívané, si ani nevšiml, že se vlak rozjel. 

Kapitola 21 DOBRODRUŽSTVÍ PANA SCOUPERFIELDA

  Zkušený čtenář už jistě dávno uhádl, že ten hubený cestující v černém cylindru nebyl nikdo jiný než pan Scouperfield. Od chvíle, kdy se mu podařilo zachránit se před svými "zachránci", neuběhlo sice ani čtyřiadvacet hodin, ale zažil toho za tu dobu jako za sto let. Nejdřív pádil lesem, sotva popadal dech, jen aby byl co nejdál od Jukse, který se za ním pustil. Když se konečně ohlédl a viděl, že ho nikdo nepronásleduje, zpomalil a kráčel jen co noha nohu mine. V duši mu všecko zpívalo a plesalo štěstím: získal dlouho želanou svobodu - a neutratil přitom ani centig. Chtěl k silnici, kde by ho snad kousek cesty svezlo jaké auto, ale neměl tušení, kudy se dát. Rozhodl se tedy jít rovně za nosem. Doufal, že les jednou skončí a že vyjde u nějakého obydlí. Po prožitém vzrušení přestal mít i hlad. To není pranic divného, protože silnější pocit zpravidla vytlačí všechny slabší a pak klidně zapomeneme i na to, co se nám do té doby zdálo bůhvíjak důležité. To pana Scouperfielda přivedlo na velkolepou myšlenku: kdyby se například vždycky před snídaní nebo před obědem pořádně rozčilil, kdyby začal třeba nějaký nepříjemný rozhovor nebo se jednoduše s někým pohádal, ušetřil by spoustu peněz za jídlo. V duchu počítal, kolik to bude za týden a za rok, a tak postřehl, že se žaludek znovu hlásí, až když mu pořádně zakručelo v břiše. Zbloudilci v lese obvykle utišují hlad bobulemi, oříšky, houbami nebo jinými jedlými lesními plody, začal tedy pozorně pátrat kolem; ale nikde nic. Jak tak hledal něco k snědku, zašel do bažiny. Ucítil vratko pod nohama a rozhodl se, že radši to nebezpečné místo obejde, ale půda se houpala čím dál víc. Polekal se, běžel zpátky, udělal však jen pár kroků a zapadl přímo do bahniska; ze všech stran obklopen řídkým močálovitým bahnem, začal skákat z jednoho trsu trávy na druhý a jen s velkou námahou se mu podařilo dostat na pevnou půdu; ale tam se zase zapletl do houští lopuchu. Taktak že se vymotal, prodral se ostružiním a klesl do trávy, aby si aspoň trochu odpočinul. Dlouho si však neposeděl. Zaútočili na něj rezaví lesní mravenci - a jejich kousnutí pálí jako čert. Nevědomky si totiž sedl přímo do mraveniště. Nejdřív po mravencích dupal a mlátil do nich holí, ale nebylo jich o nic míň; rozhodl se opustit bitevní pole a ustoupil. Zatím se rychle zešeřilo. Uvědomil si, že den se chýlí k večeru, a přidal do kroku. Představa noci v lese ho přiváděla k zoufalství. Chvílemi se mu zdálo, že stromy začínají řídnout a že užuž vyjde na kraj lesa, ale bylo to jen zdání - les neměl konce a soumrak houstl čím dál víc. Pan Scouperfield tušil, že za chvíli se setmí dočista, a začal hledat, kde by přenocoval. V jednom z prastarých stromů objevil ve výšce své postavičky dutinu. Řekl si, že pohodlnější místo teď už nenajde, vlezl dovnitř a chystal se na noc. Dutina byla kupodivu prostorná: dalo se v ní docela dobře sedět s nohama pod bradou a se zády opřenými o stěnu. Dno bylo vystláno vrstvou suchého listí. Pan Scouperfield si sundal cylindr, položil si ho vedle hole a chystal se co nejdřív usnout, ovšem krutý hlad mu nedal spát. Ke všemu ho rozbolely nohy. Pomyslel si, že je to asi z nezvyku spát obutý, zul se, ale nohy ho bolely dál. Navíc ho rozbolel i hřbet a celé tělo. Věděl, že by ho bolest přešla, kdyby se mohl pořádně natáhnout, jenže to v dutině nešlo, tam mohl sedět jen takhle zkroucený. Se setměním se i ochladilo a pana Scouperfielda začala soužit zima. Mrzl čím dál víc, a tak se znovu obul, nasadil si cylindr, vyhrnul límec a přikryl se svou holí a šekovou knížkou. Ale kupodivu - nic to nepomohlo. Do téhle příhody slepě věřil, že jeho šeková knížka, od které se celý život neodloučil, ho dokáže vysvobodit z jakékoli svízele. Teď se však na vlastní kůži přesvědčil, že někdy ani bankovní šek, ani peníze v peněžence nemají žádnou cenu. Nadobro prokřehlý se vyhrabal ze svého úkrytu, chvíli poskakoval kolem stromu, pak udělal v ostrém tempu několik prostocviků - a bylo mu líp. Ale na dlouho ne: sotva se vsoukal zpátky, znovu ho rozrazil chlad. Několikrát za noc vylezl, skákal jako kobylka, aby se aspoň trošku zahřál, a hryzal kůru ze stromů, aby utišil hlad. Za celou noc oka nezamhouřil a byl rozlámaný, jako by na něm dříví štípali. Noc se mu zdála nekonečná, a sotva začalo svítat, opustil svou nehostinnou skrýš a divil se, že zůstal vůbec naživu. Tím však jeho dobrodružství zdaleka nekončilo. Po bezesné noci mu mozek odmítal sloužit, a tak bloudil a ne a ne najít správnou cestu. Ke všemu bylo v lese pořád ještě příšeří. Napůl poslepu vrážel do stromů, div si nerozbil nos. Nakonec se přece jen z lesa vymotal a před ním se rozevřela zelená dolina, tu a tam pokrytá šedobílými skvrnami, které považoval za sníh. Sešel dolů a zjistil, to není sníh, ale mlha, která houstne nad prochladlou zemí. Vrstva mlhy spadla tak nízko a byla tak hustá, že se v ní brodil, jako by šel po krk ve vodě, a nad dýmajícím mořem pokrývajícím celé údolí plula jen jeho hlava v černém cylindru. Když pohlédl dolů, viděl mlhavé obrysy svých ramen; a když se podíval vzhůru, rozkládala se nad ním stříbřitá měsíční nebesbáň, místy probleskující růžovými a modravými záblesky. Samo sebou, že se pan Scouperfield mohl i dříve po libosti kochat krásou jitřního nebe, ale v životě se mu ještě nepodařilo vstát tak časně. Pohroužen po krk v mlze, připadal si, jako by tu zůstal jenom on a ranní obloha, rozhořívající se čistými a jiskřivými barvami. Neznámý pohled ho naplňoval jakýmsi vznešeným a slavnostním pocitem. Toužil obejmout to nebe, které se nad ním klenulo, stačilo jen ruce rozpřáhnout. Rozpřáhl je tedy - ale vtom ztratil půdu pod nohama a svalil se do rokle. Udělal pár kotrmelců, skutálel se až na dno a zůstal ležet na břiše jak široký tak dlouhý. Kamínky a hroudy suché hlíny mu bubnovaly po zádech. Pan Scouperfield se pečlivě ohmatal, a když se přesvědčil, že je celý, šmátral kolem, aby našel cylindr, který mu spadl s hlavy. Naštěstí nebyl daleko. Vyndal z něho kamínky, usadil svou pokrývku hlavy na patřičné místo a začal se rozhlížet. Samo sebou bezvýsledně, protože pro mlhu nebylo vidět ani na krok. Oťukával holí cestu před sebou, až se dostal k protějšímu srázu rokle, a dal se do drápání vzhůru. Několikrát sklouzl a svalil se zpátky, nakonec se mu však přece jen podařilo vyškrábat se ven. Trochu si vydechl, a když si všiml, že mlha řídne, vydal se na další pouť. Brzo se vyjasnilo docela a pan Scouperfield objevil, že kráčí po poli s jakýmisi tmavozelenými křehkými keříčky. Vytrhl jeden a spatřil několik žlutavých bobulek přirostlých ke kořenům. Prohlédl si je jaksepatří a začal tušit, že to budou nejspíš docela obyčejné brambory. Ale nebyl si tím jist, protože do této chvíle vídal brambory jen opékané nebo vařené, a navíc se kdovíproč domníval, že rostou na stromech. Otřel s jedné hlízy hlínu, ukousl si a zkusil ji žvýkat. Syrová brambora mu připadala hrozně nedobrá. Pomyslel si však, že by přece nikdo nepěstoval úplně neužitečné plody, a tak strčil pět šest brambůrků do kapsy a šel dál. Jít po nesklizeném poli a bez ustání se zamotávat do bramborové nati, to nebyla žádná maličkost. Proklínal človíčky, kteří mu naschvál rozorali půdu pod nohama a nasázeli mu přímo do cesty ty zatracené keříčky. Konečně přece jen došel na konec brambořiště a ulehčeně si oddychl. Vtom ucítil odněkud z dálky kouř. Z vůně dýmu jako by na něho dýchlo teplem domova. Kde je kouř, tam je i oheň, a kde je oheň, tam se určitě chystá něco k snědku, pomyslel si a rozhlédl se kolem. V dálce spatřil husté vrboví a nad ním stužku kouře. Z posledních sil přidal do kroku, prodral se houštím a octl se na břehu řeky. Vyhlédl z vrbiček a uviděl, že zákrut tu tvoří nevelký poloostrov. Nad řekou se skláněly smuteční vrby s ohnutými kmeny a brouzdaly si ve vodě své dlouhé větve se stříbřitě zelenými lístky. Průzračné vlnky pleskaly v kořenech stromů. Nedaleko břehu plavali dva človíčkové a jako by něco hledali: střídavě se potápěli pod spletité kořeny, vynořovali se a hlasitě odfrkovali. Další dva seděli na břehu u ohníčku a přikládali do plamenů suché větvičky. Těsně u vody stál domek nebo spíš chýše, ba ani ne chýše, ale jakási pohádková chaloupka. Všechny její stěny se strakatily podivnými a nepochopitelnými obrázky: na jednom byl človíček v kostkované pláštěnce a s dýmkou v zubech; na druhém naprosto stejný človíček taky s dýmkou, jenže kdovíproč vzhůru nohama; nad tímto převráceným človíčkem byla čísi ohromná noha v nablýskaném střevíci; vedle láhev borůvek, zelené lusky hrachu, něčí vlasatá hlava s čepicí bílé husté pěny, jakási rozesmátá ústa s červenými rty a obrovskými sněhobílými zuby; potom znovu něčí namydlená hlava, tentokrát položená na bok, šálek s kouřící kávou, další sklenice borůvek, moucha nesmírné velikosti, znovu noha . . ., a to vše bez jakéhokoli smyslu a souvislosti, dočista jako by se nějý malíř pomátl a namaloval svým bláznivým štětcem, co mu přišlo do cesty. Ale tohle všecko pana Scouperfielda ani tak neudivilo; dech se mu zatajil, když nad vchodem do chatrče spatřil ceduli s obrovskými písmeny: SCOUPERFIELDOVY MAKARÓNOVÉ ZÁVODY 

 "Co je tohle za nesmysl!" broukl nechápavě. "Jaképak makarónové závody, tahle ohavnost, aby mě čert vzal! Kdo jim to dovolil, dát si na tu bláznivou barabiznu moje jméno? Nebo se mi to všecko jen zdá?" Protřel si oči, ale ani řeka, ani stromy, ani chatrč s nápisem a človíčkové nezmizeli. "Tak když to není sen, co to tedy je? Výsměch? A?" rozzuřil se pan Scouperfield a pěsti se mu zaťaly zlostí. Byl přesvědčen, že mu to všechno udělal někdo naschvál, že ho donutil vláčet se lesem a bažinou, skákat po drnech trávy, padat do rokle - a jen a jen proto, aby ho dostal až sem a ukázal mu tu šerednou barabiznu s jeho jménem. "Uličnictví! Darebáctví! Urážka na cti! Hotová lumpárna a pitomost!" vrčel a snad podvacáté si četl ten otřesný nápis. Přitom si však začal uvědomovat, že už přece takovýhle nápis někde viděl, že ho vlastně velmi dobře zná. "No ovšem!" pleskl se najednou do čela. "Už to mám! To je přece na každé bedně makarónů z mé vlastní továrny, aby to čert vzal!" Podíval se líp a viděl, že nápis je opravdu na dlouhé překližce z bedýnky od makarónů a že vlastně celá chatrč je postavena z podobného materiálu; z beden od tabáku s obrázkem detektiva s dýmkou, od mýdla s obrázkem namydlené hlavy, od zubní pasty s obrázkem zubů svítících bělostí. Zatím ti dva človíčkové, kteří se potápěli, vylezli z vody a přisedli k těm dvěma u ohníčku. Pan Scouperfield k nim chtěl jít, ale bylo mu to trapné, protože žádný z nich nebyl jaksepatří oblečen: jeden měl jenom kalhoty a boty, druhý byl v kabátě, ale bez kalhot, třetímu chyběly boty a čtvrtý zas neměl čepici. Když ale viděl, že postavili na oheň velkou plechovku od rajských jablíček a začali v ní vařit, rozhodl se odhodit své slušné vychování a vydal se k nim. "Buďte zdrávi, milí přátelé, neměli byste něco k snědku?" zeptal se žalostným hlasem. "Čestné slovo, celou noc jsem nejedl." Jeho slova vyvolala u človíčků hotovou bouři smíchu. Ten bez košile se smíchy svalil na záda a zatřepal ve vzduchu nohama a ten bez kalhot se plácal dlaněmi po holých kolenou a hýkal: "Cože? Celou noc že jsi nejedl? Cha-cha-cha! - Promiň, kamaráde, ale my žijeme podle hesla: Pět minut smíchu nahradí krajíc v břichu. Takže když se už vůbec někdy začnem smát, smějeme se aspoň těch pět minut."

 "Ale copak jsem řekl něco tak směšného?" namítl pan Scouperfield. "Aby ne, kamaráde! Kdopak by v noci jedl? Mysleli jsme, bůhvíco se ti nestalo, a ty řekneš: Celou noc jsem nejedl! Cha-cha-cha!" Znova se rozchechtali a pan Scouperfield pokračoval: "Kdyby jen v noci! Ale včera jsem dokonce ani neobědval! Ten prokletý Wesh mi slíbil oběd, a místo toho mě přivázal v lese ke stromu." Zase nový záchvat smíchu. "Cože?" křičeli. "Přivázal ke stromu? No to tě pěkně pohostil! Ten Wesh je asi podařená kopa!" A zas se smáli dobrých pět minut. Nakonec ten v kabátě řekl: "No nic, kamaráde. Ty jsi, koukám, správný chlapík, s tebou se jeden zasměje. Velká škoda, že tě nemáme čím uctít. Chtěli jsme si k snídani nachytat raky, ale dopadli jsme bledě: zalezli, neřádi, do takové hloubky, že tam na ně nedosáhneš. A voda je teď zrána jako led, to se nedá vydržet. Tak jestli chceš, vypij si s námi trochu čaje. Hej, Patičko," obrátil se na toho, co byl bos, "podej sem prázdný plecháček a začni servírovat, dneska jsi na řadě ty." Patička rychle donesl pět plechovek od konzerv, postavil je na stůl sbitý ze dvou velkých beden, pak sundal z ohně plechovku od rajčat a začal nalévat. "Tak račte, prosím," pozval ostatní, když byl hotov. Usadili se na bedny, které tady měli místo židlí, a když pan Scouperfield viděl, že si vzali plechovky a usrkávají z nich, vzal si taky. Napil se, a tu zjistil, že to není žádný čaj, ale obyčejná horká voda. "A kde je čaj?" zeptal se nechápavě. "No tady přece," vysvětlil mu Patička. "Sice bez čaje, ale to už je zkrátka takový druh. To je teď velká móda, pít čabez čaje."

 "Hm!" broukl pan Scouperfield. "Vlastně čaj je doopravdy předsudek, aby ho čert vzal! Organismus z něho stejně nemá žádný užitek. Ale kde je cukr?" Znovu zabouřil výbuch smíchu. Ten bez kalhot vyprskl, až mu horká voda šplíchla na nahatá kolena. A Patička vysvětloval dál: "Promiň, kamaráde, ale cukr taky nemáme. A koupit? Není za co. My pijeme čaj už dávno bez cukru."

 "A k čemu to je, pít jen čistou vodu?" broukl pan Scouperfield. "Takhle nemluv, kamaráde, k něčemu to přece jenom bude," řekl ten bez košile. "Například ty: v noci jsi pěkně promrz, potřebuješ se zahřát. Jak? Napiješ se, horká vodička proteče do každé tvé žilky a hned je ti teploučko. A ani v žaludku není tak prázdno. Voda je náhodou náramně užitečná."

 "Vědro horké vodičky nahradí šálek kávičky," poznamenal Patička. "To už věda dávno objevila." A všichni se zase rozchechtali. "A co vy jste vlastné zač? Co vůbec děláte?" zeptal se pan Scouperfield a srkal horkou vodu. "My jsme, kamaráde, takzvaní nezaměstnaní nicmajetníci. Slyšel jsi už někdy o takovém povolání?" odpověděl ten bez košile. "Taky jsme nebyli horší než ostatní, ale pak jsme ztratili práci, klesli jsme, jak se říká, dočista až na dno. Celé naše neštěstí je v tom, že každému z nás něco chybí. Vidíš, tuhle já nemám košili, tamhleten boty, tenhle čepici - a zkus se ukázat ve městě bez bot nebo třeba jenom bez čepice! Satrapčíci tě natotata lapnou a šup na Ostrov hlupáků."

 "Hm, nu ano, to je pravda, aby je čert vzal," potvrdil pan Scouperfield. Takže ve městě žít nemůžeme a bez města taky ne. Teď například si vezmu tuhle od Patičky košili a vydám se tam - třeba se mi poštěstí vydělat nějaký ten groš. A zejtra si zas Patička obuje moje boty a půjde zkusit štěstí on. Tak se protloukáme ze dne na den: dva sedí doma, dva chodí do roboty. Bída je to, kamaráde. Cejtím, že se už z toho těžko vymotáme." Pan Scouperfield vypil horkou vodu a opravdu se zahřál. Ale že by byl nějak zvlášť sytý, to tedy ne. A tak vytáhl z kapsy brambory a řekl: "Našel jsem tu takovouhle chamraď, nedá se to třeba jíst?"

 "Hele, brambory! No jak by ne! Můžem si je upéct."

 "A vy to dovedete?"

 "Žádná věda!" křikl Patička, popadl brambory a odnesl je k ohni. "Tak je tady zatím pečte, já přinesu další," řekl pan Scouperfield a vydal se k vrbovému houští. Rychle se prodral vrbinou, doběhl na brambořiště a začal vyškubávat keříky i s kořeny. Otrhal hlízy, nandal si jich plný cylindr a už se chtěl vydat nazpátek, když vtom ho někdo chytil za límec. Poznal, že padl do ruky hlídači, vší silou se mu vyškubl a vzal nohy na ramena. "Já ti dám!" křičel hlídač na celé kolo a mával sukovicí. Hnal se za panem Scouperfieldem, několikrát ho pořádně přetáhl po hřbetě a přestal ho pronásledovat, až když ho zahnal do nedaleké rokle. A tak se pan Scouperfield znovu octl ve známé roklině. Cestou poztrácel všecky brambory a teď uvažoval, kudy dál: roklí vzhůru, nebo dolů? Vylézt hned tady, to se mu nechtělo, aby nepadl hlídači znovu do rány. Nakonec se rozhodl, že nejlepší bude přece jen se dát roklí vzhůru, snad se z ní nějak dostane. A opravdu: po půlhodince rokle končila a v dálce spatřil silnici. Doufal, že se nad ním někdo ustrne a sveze ho do města. Stoupl si ke kraji silnice, a kdykoli se v dálce objevilo auto, zamával kloboukem. Zanedlouho mu to vyšlo: jeden řidič zastavil, otevřel dvířka a pozval ho, aby nasedl. "Kampak?" zeptal se a spustil motor. "Do Mamonvillu bych potřeboval," řekl pan Scouperfield. "Tak se mi zdá, že udělám nejlíp, když se vrátím domů."

 "Ale to musíte na opačnou stranu," řekl malíček za volantem. "Já přece jedu do Hrabillonu."

 "Nevadí! Svezu se tedy nejdříve tam a do Mamonvillu pojedu vlakem. Aspoň ještě zajdu za tím mizerou Weshem a vypořádám se s ním za tu lumpárnu. A taky si musím vzít věci, co jsem si nechal v hotelu." A začal novému známému podrobně vykládat o podlém činu pana Weshe, jen o tom se nešířil, za jakým cílem se vydali na společnou cestu. Všecko, co se týkalo finančních záležitostí, hleděl pan Scouperfield za všech okolností chovat v tajnosti a nikdy toto pravidlo neporušoval. Malíček se smál na lé kolo a byl tuze rád, že mu osud seslal tak legračního spolujezdce. Jenže zanedlouho přijeli do Hrabillonu a museli se rozloučit. Pan Scouperfield poděkoval řidiči za laskavost a zamířil přímo do hotelu. Tam se dozvěděl, že pan Wesh odcestoval již včera do Kraddelbergu. Vyžádal si tedy aspoň svoje věci z jeho pokoje, uložil si zpátky do cylindru mýdlo, ručník, kapesníky a ostatní předměty včetně hřebíků a kusu drátu, zašel do restaurace, objednal si čtyři obědy a jedl, jak se říká, za čtyři. Naobědval se, vypil pro dobré zažívání lahvičku minerálky a rozhodl, že teď mu už pranic nebrání vrátit se do rodného města. A jak už víme, náhoda tomu chtěla, že nasedl do stejného vlaku, a dokonce do stejného vagónu a kupé, ve kterém jeli Neználek a Kozlík. Mamonville leží totiž na stejné trati jako San Komarino. 

Kapitola 22 PŘÍJEZD DO SAN KOMARINA

  Pan Scouperfield položil věci z cylindru na malý stolek u okna a pozorně si prohlížel svou pokrývku hlavy. Objevil skvrnu od bláta a začal ji pečlivě utírat rukávem. Uklidnil se, teprve když rozmazal bláto rovnoměrně po celém cylindru. Pak složil všecko zpátky do klobouku a strčil ho pod lehátko. Vtom uviděl průvodčího. Dozvěděl se, že vlak bude v Mamonvillu ve tři v noci, a požádal, aby ho vzbudil. "Dobře, dobře," broukl průvodčí. "Žádné dobře, dobře, vzbudit chci, ale určitě! A? Nepřerušovat, prosím!" zavrčel pan Scouperfield. "A račte vzít na vědomí, že spím tvrdě a že budu nadávat, abyste mě nechal spát. Na to nedejte, popadněte mě za límec a klidně mě vyneste z vagónu. A? Říkal jste něco?" Všiml si, že tlustý cestující proti němu čte noviny, a půjčil si Hrabillonské humoresky. Přečetl si zprávy o včerejších krádežích, únosech, loupežích a vraždách, žhářstvích a travičstvích a pak se pustil do anekdot. Jaksepatří ho rozveselily. Když byl hotov s anekdotami, chtěl si přečíst povídky. Tu však jeho pozornost upoutal známý článek o obřích akciích. Přečetl si ho a hluboce se zamyslel. Dobře věděl, že Hrabillonské humoresky patří panu Skrblingovi a že se tam proto tiskne jen to, co mu může přinést užitek. Tak vida, Skrblingovi by bylo zřejmě vhod, kdyby se přestaly kupovat obří akcie, řekl si. Možná že by dokonce chtěl, aby klesly v ceně. Já hlupák, že jsem na to nepřišel hned! Jasně, pro nic za nic by se Skrbling nestaral, aby Juks a Lumpino utekli i s penězi. Jen co zmizí, kurs obřích akcií řádně klesne, a pak je pan Skrbling skoupí za pár babek. A až zas stoupnou, prodá je a namastí si kapsy jedna radost. Nu, což, musíme panu Skrblingovi zkřížit cestu a skoupit obří akcie dřív než on. To bude, panečku, obchůdek! Měl radost, že vymyslel tak dobrý obchod, na kterém se dá ohromně vydělat spokojeně si mnul ruce, a dokonce si začal potichounku prozpěvovat. Ale pak si všiml, že už je noc a nejvyšší čas jít spát - tím spíš, že minulou noc ani oka nezamhouřil. Odestlal si lůžko, pohodlně se natáhl a řekl si: Kdepak, vážení, spát ve vlaku, nebo v dutém stromě, to se nedá srovnat, aby to čert vzal! Už se chystal usnout, ale ještě ho napadlo se přesvědčit, jestli mu náhodou někdo nevyfoukl zpod lehátka cylindr. Sáhl pod sedadlo a ujistil se, že cylindr je na svém místě. To ho uklidnilo. Vtom si však vzpomněl na svou hůl. Zašmátral rukou po podlaze, ale hůl nikde. Hledal tedy na svém lůžku, pak na lůžku u tlouštíka, který už dávno chrápal přikrytý novinami, nakoukl i nahoru, kde spal Neználek a Kozlík - po holi ani památky. Že bych už nastoupil bez ní? mihlo se mu hlavou. Abych ji tak někde ztratil! Rozpomněl se, že už doopravdy dávno neviděl svou hůl, a čím dál víc mu bylo jasné, že ji nechal buď v hotelu, když si byl pro svoje věci, nebo v autě, kterým se svezl, nebo u človíčků, co ho pohostili horkou vodou. Anebo jsem ji nechal v lese! div nevykřikl a už chtěl zatáhnout za záchrannou brzdu, aby zastavil vlak a vydal se zpátky. Ale ještě včas si vypočítal, že by ho to přišlo mnohem dráž než nová hůl, a tak položil hlavu znovu na polštář a pokoušel se usnout. Jenže pomyšlení na výdaje za novou hůl mu nedalo spát. Usilovně přemýšlel kde ji mohl nechat, ale vzpomněl si jen na to, ji držel v ruce, když s ní praštil Lumpina. Ale že jsem mu ji švihnul, holedbal se v duchu. Ovšem ani tahle vzpomínka mu nepřinesla klid. Vztek ho trápil v jednom kuse. A kdoví jak dlouho by se byl ještě soužil, kdyby se byla nestala dočista neočekávaná věc. Než si Neználek a Kozlík lehli, rozhodli se, že se napijí. Otevřeli limonádu, půl jí vyzunkli a zbytek si nechali na noc. Aby se láhev náhodou nepřevrhla, postavil si ji Kozlík pěkně ke stěně a přimáčkl ji polštářkem. V noci se však poduška smekla trošku stranou, lahvička se naklonila a limonáda začala odkapávat. Pan Scouperfield okamžitě postřehl, že shora na něj něco kape. Nastavil, dlaň, chytil pár kapek, slízl je a poznal limonádu. Považoval za nemoudré nechat kapat tento užitečný nápoj nadarmo a nastavil ústa. Láhev se nahýbala víc a víc a limonáda z ní už tekla tenkým pramínkem. Spokojeně polykal tu sladkou, příjemně štiplavou tekutinu a v duchu počítal, na kolik by ho přišla láhev limonády, muset ji tak koupit. Odečetl tento obnos od sumy, kterou vydal za ztracenou hůl, a tuze ho potěšilo, že se výše ztráty trochu zmenšila. Limonáda proudila a s ní proudily panu Scouperfieldovi hlavou i další myšlenky: jaká by to byla výhoda, kdyby se mu při každé cestě vlakem podařilo vypít aspoň jednu láhev limonády zdarma. Dělil cenu ztracené hole cenou láhve limonády a vyšlo mu množství železničních jízd, které by musel vykonat, aby se mu vrátily peníze za nákup hole. Při těchto příjemných propočtech pomalu zapomněl na své roztrpčení a vrátila se mu dobrá nálada. Vtom se však láhev převrhla úplně, spadla dolů a břinkla pana Scouperfielda rovnou do hlavy. "Takhle je to vždycky!" zabručel a zamačkával si bouli. "Všecko má svůj rub: sotva přijde něco příjemného, hned za to musíš nějak zaplatit. Zatracený život, aby ho čert vzal!" Podrbal si naraženou hlavu a zjistil, že ho to tentokrát stálo jen docela malou bouli, bolest pomaloučku přestávala, a tak se uklidnil a konečně usnul. Vlak zatím uháněl dál a dál, kola poťukávala a ubíhal i čas. Když pan Scouperfield usnul, bylo už dlouho po půlnoci. Netrvalo ani dvě hodinky a vpředu se objevila světla Mamonvillu. Kola zarachotila po výhybkách, vlak pomalu přibrzďoval a za chvíli se zastavil. Avšak pan Scouperfield spal dál. Průvodčí na něj zapomněl jako na smrt a přišel, když už vlak vyjel ze stanice. No nazdar! vzpomněl si. Tak se mi zdá, že tenhle podivín chtěl vystupovat v Mamonvillu! Už je to tak. I co, vysadím ho na příští zastávce, může se vrátit lokálkou. Teď už je stejně pozdě. Rozhodl se, že ho zatím budit nebude, aby nebyly zbytečné řeči, a začal jím lomcovat, až když vlak zastavil na další stanici. Bylo to v městě Panoptiklu. "Vstávejte honem, vystupovat!" křičel a třásl panem Scouperfieldem. Ale ten se jen oháněl a spal dál, jako by se nechumelilo. Průvodčí viděl, že se vlak užuž rozjede, rozzlobil se doopravdy a zařval Scouperfieldovi přímo do ucha: "Slyšíte, vážený pane, přestaňte dělat hlouposti, nebo zaplatíte pokutu za jízdu načerno. Váš lístek platil jen do Mamonvillu!" Sotva pan Scouperfield zaslechl, že má něco platit, ale neví co, na okamžik se probral, vyskočil z lůžka a ospale koukal kolem. Průvodčí toho využil, chytil ho za límec, dotáhl ke dvířkům a vysadil na perón. Vrátil se do kupé, sebral ze země noviny, zpod sedadla vytáhl cylindr napěchovaný vším možným a strčil to všecko rozespalému panu Scouperfieldovi do ruky. Ten se chtěl ještě na něco zeptat a už otvíral ústa, jenže vtom se vlak rozjel a pan Scouperfield zůstal na nástupišti s pusou dokořán. Neználek a Kozlík vůbec neslyšeli, co se v noci dělo. Spali jako dudci, protože včera tomu kvůli biografu a zlým snům moc nedali. Už se dávno rozednilo, ale oni spali dál a určitě by byli zaspali i San Komarino; ještě že je průvodčí včas probudil. "Hej, vy," křikl na ně, "chcete taky zaspat svoji stanici? No tak, vstávejte honem!" Vlak už vjížděl do nádraží. Cestující popadli kufry a rance a tlačili se ven. Neználek a Kozlík celí rozespalí za nimi. San Komarino bylo velké město. Vystupovalo tu spousta lidí. Široké nástupiště se okamžitě zaplnilo. Neználek Kozlík zůstali stát na peróně a vyhlíželi, jestli v tom davu nezahlédnou Jukse nebo Lumpina. Míhalo se před nimi množství tváří, ale ti dva nikde. Třeba nás čekají u jiného vozů," poznamenal Neználek, stoupl si na špičky a přes hlavy ostatních se snažil podívat o kus dál. "Počkáme," řekl Kozlík, "času dost. Za chvíli bude perón prázdný a pak nás uvidí."

 "Nebo my je," dodal Neználek. Zástup těch, co přijeli a co jim přišli naproti, se rozptýlil, a když vlak odjel, odešli i ti, co byli vyprovázet. Nástupiště se vyprázdnilo a na pustém peróně zůstali jen Neználek a Kozlík. "To je divné," vrtěl hlavou Kozlík. "Abych pravdu řekl, ve mně ti dva nikdy nebudili velkou důvěru. Celou dobu jsem čekal, že nám něco provedou. Ale možná že se někde zdrželi a budou nás čekat u dalšího vlaku." Vtom k nim přišel železniční zřízenec v úřední čepici, a co prý tu dělají. "Měli nám přijít naproti, ale nikde nikdo," vysvětloval Kozlík. "Nepřišli teď, přijdou jindy, ale stát tady nemůžete. To je úředně zakázáno!" řekl zřízenec. "A kdy přijede nejbližší vlak z Hrabillonu?" zeptal se Kozlík. "Zítra v tuhle dobu," odpověděl zřízenec a odešel. "I co, tak přijdeme zítra, třeba si spletli datum," řekl Kozlík. Vyšli z nádraží a kráčeli po ulici. "Co teď?" zeptal se Neználek. Nejdřív si musíme někde něco vydělat, nemáme ani na oběd. A taky nocleh si musíme najít."

 "Ale kde si co vyděláme?"

 "Inu, budem hledat práci. Už jsi někdy dělal v restauraci?"

 "V životě ne," přiznal se Neználek. "To je totiž nejlepší," řekl Kozlík, "dělat někde v restauraci číšníka. Nebo kuchaře. Zkrátka, kde se dá něco sníst. Jednou jsem dělal v restauraci vrátného a viděl jsem, že takový číšník, to není žádná věda. Jenom najít místo bude problém, všecko bývá obsazeno." V první restauraci kurážně otevřel dveře a vešli. Na snídani bylo už pozdě, na oběd brzo, a tak byla jídelna prázdná. Uviděli majitele, který starostlivě cinkal kontrolní pokladnou a počítal tržbu. "Nepotřebujete kuchaře nebo číšníky?" zeptal se Kozlík. Restauratér si je prohlédl od hlavy k patě a broukl: "Který z vás je kuchař?"

 "Já," ozval se Kozlík. "A tohle je číšník."

 "Pěkný kuchař!" ušklíbl se restauratér. "Kuchaři bývají tlustí, a ty - podívej se, jaký jsi hubeňour!"

 "Jen mě vemte, určitě ztloustnu," odpověděl Kozlík. "Koukej nejdřív ztloustnout a pak tě přijmu!" odsekl nakvašeně restauratér. "Tak nemohl byste vzít za kuchaře tohohle?" ukázal Kozlík na Neználka. "Ten se zdá tlustší."

 "Ale říkals přece, že to je číšník, a ne kuchař," namítl majitel. "To nevadí, kuchaře dovede taky."

 "Doopravdy umíš vařit?" obrátil se restauratér přímo na Neználka. "Úplně spolehlivě to říct nemohu, v životě jsem to nezkoušel," odpověděl po pravdě Neználek. "Tak to ne," řekl restauratér. "A vůbec - kuchaře už mám."

 "Vemte ho teda za kuchtíka," navrhl Kozlík. "Nepotřebuju, mám."

 "Tak nás vemte oba za číšníky."

 "Nepotřebuju, mám taky."

 "Tak aspoň na mytí nádobí."

 "Na to mám umývačku," mávl rukou restauratér. "Hlupák!" nadával Kozlík, když zas byli na ulici. "No řekni, co mu na tom záleží, který z nás je kuchař, když stejně žádného nepotřebuje. Jen jsme těmi řečičkami promarnili čas." Ve druhé restauraci to dopadlo vcelku stejně: když se majitel dozvěděl, že jsou ochotni dělat kuchaře, číšníky, výčepníky, pekaře, pokladní, umývače nádobí nebo podlah, ředitele, noční hlídače nebo vrátné, zeptal se jich: "A to všecko dovedete?"

 "Všecko," potvrdil Kozlík. "A předpovídat budoucnost náhodou neumíte?"

 "Bohužel," rozhodil Kozlík rukama, "to prosím ne."

 "Tak vám ji předpovím já," řekl restauratér. "Za chviličku vyletíte ze dveří a už mi sem do smrti nepáchnete."

 "A proč to?" zeptal se Kozlík. "Protože jsem to řekl!"

 "Taky hlupák!" vyjádřil se Kozlík, když se restauratérova věštba do písmene vyplnila. "Na jeho místě bych taky nepředpovídal o nic hůř než on." V dalším hostinci byl rozhovor ještě kratší. Dřív než stačil Kozlík otevřít pusu, praštil hostinský do stolu a zařval: "Marš! A ať už vás tu nevidím!"

 "Stručné, ale zrovna ne moc slušné," poznamenal Kozlík, samo sebou že až na ulici. První neúspěchy Kozlíka neodradily. Ještě dlouho odili od restaurace k restauraci, ale odevšad je vyhazovali a tropili si z nich šašky. A tak se vydali po obchodech a nabízeli se za prodavače - se stejným výsledkem. Majitele obchodů zajímali spíš zákazníci než prodavači. Nastal večer. Na všech stranách se rozzářily reklamy. Hlavní ulice města kam se v té době Neználek s Kozlíkem dostali, byly plné světel, hudby, procházejících se a tancujících človíčků, skřípání houpaček, roztočených kolotočů, čertových kol a ostatních zařízení kultury a oddechu. V tomto směru se San Komarino ničím nelišilo od jiných měsíčních velkoměst. Neználek s Kozlíkem závistivě hleděli na človíčky, kteří seděli v restauracích za stolky a pochutnávali si na nejrozmanitějších pochoutkách. Dívat se na to všecko a nemít možnost utišit hlad - to nebylo jen tak. "Na to je nejlepší koukat do křivých zrcadel," poradil Kozlík. "Já osobně to aspoň vždycky dělám, smích totiž náramně zahání hlad." Začali se procházet kolem křivých zrcadel při okraji chodníku a prohlíželi se v nich; jedno je změnilo tak hrozně legračně, že i když jim nebylo zrovna moc hej, přece jen se nemohli udržet smíchy. Když se Neználek dosyta nasmál, opravdu se mu už nechtělo tolik jíst. Vtom uviděli zástup človíčků před nevelkým dřevěným pódiem, nad kterým se skvěl nápis: VESELÁ STŘELNICE

 Na pódiu za oponou z obyčejného prostěradla stál jakýsi legrační človíček: prostrčil hlavu kulatým otvorem, diváci se mu strefovali gumovými míčky rovnou do obličeje a on se všelijak směšně pitvořil, nemotorně uhýbal před zásahy a obecenstvo se mohlo strhat smíchy. Neználek a Kozlík přišli blíž a hned se taky začali chechtat při pohledu na toho zábavného človíčka. "Proč to dělá?" zeptal se Neználek a dusil se smíchem. "Copak to tím míčkem nebolí?"

 "Aby ne, ale nějak si musí vydělávat na živobytí. Majitel mu za to platí." Teprve teď si Neználek všiml majitele Veselé střelnice. Stál u velikého bílého koše plného gumových míčků, a kdo si chtěl hodit po tom legračním človíčkovi, zaplatil centig. Jeden z diváků chtěl zřejmě pobavit sebe i ostatní, a tak zaplatil hned za pět míčků a začal je pálit tomu človíčkovi do obličeje. Ten před čtyřmi míčky uhnul, zato pátý ho udeřil rovnou do oka, až mu opuchlo víčko, oko se mu zavřelo a ubožák přestal vidět. Celý vylekaný prohlásil, že dnes už dál nemůže, a šel domů. Majitele Veselé střelnice to nikterak nepřivedlo z míry. Stoupl si na pódium a křikl: "Tak račte, panstvo, kdo si chce vydělat tři shwindlingy? Tři shwindlingy tomu, kdo vydrží až do zavření!"

 "Postav se tam sám!" vykřikl někdo z diváků. "No, nastav tu svou tlustou papulu!" Kozlík se rychle prodral zástupem, vyskočil na pódium a křikl: "Tady! Já to zkusím!"

 "Správně! Jen to zkus. Ale ne abys pištěl, až dostaneš míčkem do nosu!" ozvalo se ze zástupu. Kolem se rozesmáli. Kozlík si jich nevšímal, schoval se za oponu a prostrčil hlavu otvorem. Okamžitě pochopil, že opona nedovoluje příliš uhýbat a že tedy musí jednat co nejhbitěji. Ani se nestačil rozhlédnout a hra začala. Jaksepatří prudký míček ho trefil do čela. Na okamžik ho to omráčilo a připomnělo mu to, že si bude muset dávat sakramentsky pozor. Následovala salva úderů do tváří, a jeden míček ho dokonce trefil přímo do nosu. Ale nejsilnější ránu dostal do ucha. Bolelo to, až mu slzy vyhrkly. Vyhýbal se nebezpečným míčkům, mrskal hlavou sem a tam, pevně mhouřil oči, aby si je chránil před úrazem, takže dělal tak legrační obličeje, že se diváci mohli strhat smíchy. Kolemjdoucí to slyšeli, zastavovali se také u té podívané a obchody šly výtečně. Majitel sotva stačil vybírat. Ale Neználkovi tentokrát do smíchu nebylo. Srdce mu trnulo, když se díval na zoufalé pohyby svého kamaráda, a zdálo se mu, jako by ty rány nedostával Kozlík, ale on sám. Nejraději by byl uprošoval človíčky, aby ubohému Kozlíkovi neubližovali, nejradši by se byl vrhl na každého, kdo vzal do ruky míč, a ze všeho nejdřív na majitele střelnice, který si vymyslel tuhle hloupou zábavu jen pro svůj špinavý zisk. Čas ale ubíhal, ochladilo se a zástup začal pomalu řídnout, až se rozešel docela. Majitel vysázel Kozlíkovi tři shwindngy v těch nejdrobnějších mincích a zavřel svůj zábavní podnik. Za pět minut seděli už oba přátelé v teplé jídelně a pochutnávali si na výtečné jaternicové polévce s houskami a na krupicové kaši s máslem. Po přestálých útrapách jim chutnalo náramně. 

Kapitola 23 V ZAPADÁKU

  Hotel U levného bydla, kam se Neználek s Kozlíkem vypravili na nocleh, daleko široko slynul svou lácí. Pohodlné pokoje za padesát centigů byly dobře o polovinu levnější než jinde. Tím se také vysvětlovalo, proč hotel U levného bydla nikdy netrpěl nedostatkem hostů. Kdokoli si přečetl na vývěsce u vchodu: NEJLEVNĚJŠÍ POKOJE SVĚTA - dlouho se nerozmýšlel a vešel. Neználek a Kozlík zaplatili padesát centigů, dostali klíč, našli si svůj pokoj, rozsvítili a octli se v nevelké čisťounké místnosti se stolkem, několika židlemi, skříní, umývadlem a zrcadlem na stěně, a dokonce s televizorem v rohu pokoje. "Jen se podívej," řekl nadšeně Kozlík, "kde jinde bys dostal za padesát centigů takovýhle pokoj! Ujišťuju tě, že nikde. Ne nadarmo se ten hotel jmenuje U levného bydla." Otevřeli skříň, uložili tam klobouky a chtěli si chvilku oddechnout, když vtom se rozdrnčel zvonek a na místě, kde obvykle bývá vypínač, zablikalo červené světýlko. Ohlédli se po tom světelném signálu a všimli si, že se ze štěrbiny ve stěně vysunul plochý kovový jazýček s prohlubeninkou na konci a pod ním zablikal světelný nápis: Centig! A hele!" vykřikl Kozlík a dopáleně si drbal hlavu. "Já už vím, co to je. Dostali jsme se do hotelu, kde se platí zvlášť za elektrický proud. Vidíš ten jazýček? Když na něj nepoložíš centig, tak světlo zhasne a zůstaneš potmě." Ani to nedořekl a lampa u stropu zhasla. Pokoj se ponořil do tmy. Kozlík sáhl do kapsy, vyndal centigovou minci a položil ji do prohlubně na konci jazýčku. Jazýček okamžitě zmizel v otvoru i s centigem a lampa se znovu rozsvítila. "Tak, a všecko je zase v pořádku," oddechl si Kozlík ulehčeně. Vtom si Neználek všiml, že v pokoji nejsou postele. A na čem vlastně budeme spát?" zeptal se nechápavě. "Tady jsou zřejmě zaklápěčky," vysvětlil mu Kozlík. "To v levnějších hotelích bývá. Přes den postel stejně nikdo nepotřebuje, zaklapne se ke stěně a na noc se znovu sklopí." Přistoupil k jedné z poliček a zatáhl za rukojeť přišroubovanou ze strany. Ale postel se nesklopila. Místo toho se ze stěny vysunul další kovový jazýček a pod ním se opět rozblikal nápis: CENTIG! "No tohle!" dopálil se Kozlík. "Tak tady se zřejmě musí platit zvlášť i za postele." Položil na jazýček centig, postel se okamžitě sklopila, ale ze stěny se vysunuly další tři jazýčky a zamrkaly další tři nápisy: PROSTĚRADLO - 1 CENTIG, PŘIKRÝVKA - 1 CENTIG, POLŠTÁŘ - 2 CENTIGY. "Páni!" vykřikl Kozlík. "Ted' už chápu, proč se tenhle hotel jmenuje U levného bydla! Tady se dá bydlet doopravdy skoro zadarmo. Nemáš centig, nedáš - vyspíš se bez prostěradla a bez přikrývky. Za dva centigy se můžeš vyspat bez polštáře a o celý pětník to máš levnější, když se vyspíš jen tak na zemi. Úžasná výhoda!" Vytáhl hrst drobných a sázel je na jeden vyplazený jazýček za druhým. Jazýčky postupně mizely, jako by ty mince polykaly, a z otvorů ve stěně vypadávaly jako z automatu pečlivě složené prostěradlo, polštář a přikrývka. Kozlík si ustlal, šel ke druhé polici a stejným způsobem připravil postel i pro Neználka. Spát se jim však ještě nechtělo, a tak se rozhodli, že si pustí televizi. Kozlík otočil knoflíkem, ale televizor nic. Zato se nahoře nad obrazovkou vysoukal známý jazýček a žádal hned celých pět centigů najednou. "To je přece zlodějna!" dopálil se Kozlík. "Takové peníze za trošku pokoukání!" Chvíli sice bručel, ale potom přece jen vytáhl pěticenting a položil ho na jazýček. Penízek zmizel v útrobách televizoru, obrazovka se okamžitě rozjasnila a objevily se scény z jakéhosi divokého filmu: celé hejno policajtů a detektivů chytalo tlupu zločinců, kteří uloupili jakési drahocennosti. Policajti co chvíli číhali v záloze, pořádali zátahy a bleskové přepady, ale zločincům se je pokaždé podařilo nějak šikovně oklamat a zbavit se tak svých pronásledovatelů. Neználek a Kozlík se dali na film zprostředka a ne a ne pochopit, kde a jaké drahocennosti zločinci vlastně uloupili. A hrozně moc se to chtěli dovědět. A samozřejmě i to, jestli je nakonec dopadnou, nebo ne. Film byl čím dál napínavější. Šílené honičky, hromadné rvačky a ohlušující přestřelky se střídaly jedna za druhou. V nejnapínavějším okamžiku, když měli detektivové užuž lapit šéfa celé bandy, televizor zhasl, znovu se vyplázl jazýček a znovu zablikal nápis: 5 CENTIGŮ! "Nažer se!" utrousil vztekle Kozlík a rychle strčil do televizoru další pětník. Obrazovka se zase rozsvítila a banditi se vrhli šéfovi na pomoc. Policajti na ně začali házet bomby se slzotvorným plynem, povolali na pomoc obrněné automobily, znovu se pustili do pronásledování a bořili a lámali, co jim přišlo do cesty. Ale našim přátelům se přece jen nepodařilo uvidět ten napínavý film až do konce. Když se jazýček vysunul popáté, Kozlík prohlásil: "A dost! Nejsme žádní Scouperfieldové, abychom mohli vyhazovat peníze do větru! A pak - nejvyšší čas jít spát." Chtěl se před spaním umýt a šel k umývadlu, ale i tady musel vysázet po centigu za vodu, za mýdlo i za ručník. Hned po Kozlíkovi se myl Neználek. Sotva si však namydlil obličej, cosi cvaklo a voda přestala téct. Neználek točil kohoutkem, bušil do něho pěstí, všecko nadarmo. Mýdlo ho štípalo do očí a nebylo, čím je opláchnout. Zoufale volal o pomoc. Když Kozlík viděl, co se stalo, běžel k vodovodu, ale vtom znovu zhaslo světlo a v pokoji bylo zase tma jak v ranci. Jediné, co se dalo v té tmě vidět, bylo naléhavé blikající červené světýlko na stěně a pod ním blýskavý kovový jazýček. Kozlík poznal, že nezbude než znovu zaplatit za elektřinu, skočil k jazýčku a ještě v běhu vytáhl z kapsy centig. Jazýček ho v mžiku slízl, zajel zpátky do stěny a žárovka se zase rozsvítila. Světlo bylo tedy v pořádku, a tak Kozlík běžel k umývadlu a i tady ho přivítal vyplazený jazýček žádající poplatek za vodu. "Ach ty nenasyto nenasytná!" nadával Kozlík. "Vždyť jsem ti už platil, ne? Tak tumáš, nažer se, když je ti to málo!" I tentokrát spolkl jazýček centig jako malinu, voda začala zase téci a Neználek si mohl konečně spláchnout z očí štípající mydlinky. S těžkým povzdechem spočítal Kozlík zbývající peníze a prohlásil, že je nejvyšší čas jít spát, protože jsou na mizině. Ulehli - ale jejich trápení tím zdaleka neskončilo. Brzy pocítili, že se v pokoji ochladilo. Ať se balili do pokrývky sebevíc, zima jim pronikala až do morku kostí. Nakonec Kozlík vyskočil, že požádá o jiný, teplejší pokoj. Přiběhl ke dveřím a uviděl na stěně řádku tlačítek s nápisy: RECEPCE - POSLÍČEK - POKOJSKÁ - ČÍŠNÍK. Začal je vší silou mačkat, ale odpověděly mu jen jazýčky, které se vysoukaly ze stěny a žádaly každý zvlášť: CENTIG! - CENTIG! - CENTIG! - CENTIG! "Všichni jste se zbláznili!" rozhořčil se Kozlík. "Kde bych vzal tolik peněz?" To už Neználek objevil na stěně další dvě tlačítka s nápisy: VYTÁPĚNÍ a VĚTRÁNÍ. "Počkej," řekl Kozlíkovi, "zřejmě jsme zapomněli zapnout topení." Stiskl knoflík, ale ze stěny se okamžitě vysunul jazýček a oznámil jim své přání pochutnat si na centigu. "Tak, ale už naposled!" zavrčel Kozlík a vyndal z kapsy penízek. Centig projevil svou magickou sílu: ozvalo se přitlumené hučení a z otvoru pod umývadlem začal do místnosti proudit teplý vzduch. Sotva se v pokoji oteplilo, zavrtali se do pokrývek, zahřáli se a usnuli. Ráno se probudili, jen se rozbřesklo, a rozhodli se co nejrychleji zmizet z hotelu, aby zachránili aspoň to málo, co jim ještě zbylo. Ale i na odchodu je čekala překážka v podobě zavřené skříně, kam si včera odložili klobouky. Ať Kozlík cloumal dveřmi sebevíc, vysunul se z nich jen mlsný jazýček a žádal poplatek za ohlídání věcí. Kozlík viděl, že není jiné pomoci, a sáhl do kapsy pro peníze. "Aby vás čert vzal!" zuřil. "To je peleš lotrovská, a ne hotel. Tady bydlet, tak nepřijdeš jenom o klobouk, za chvíli by z tebe stáhli i kalhoty. Pomalu by se tu nedalo ani kýchnout zadarmo." Zaskočili do bufetu, rychle se nasnídali a spěchali na nádraží; doufali, že Juks a Lumpino přijdou k hrabillonskému vlaku aspoň dnes. Vlak přil, ale po Juksovi a Lumpinovi ani památky. "Teď už je to jasné, že nás vypekli a pláchli s penězi sami," řekl Kozlík. A tak se znovu vydali hledat práci. I tentokrát nadarmo. Kozlík prohlásil, že co nevidět bude otevírat Veselá střelnice a že to zkusí zas. Došli ke známému zábavnímu podniku a viděli, že človíček ze včerejška se už uzdravil a že stojí na pódiu a uhýbá létajícím míčkům. Pravda, pod okem se mu skvěl velikánský modrý monokl, ale človíček byl zřejmě zvyklý nevšímat si takovýchle maličkostí. "Nevadí," řekl Kozlík, "za chvilku ho stejně někdo praští, až se svalí, a pak nastoupím já." Kozlíkovy plány vyšly do puntíku. Opravdu, zanedlouho hodil kdosi takovou silou, že se človíček nestačil uhnout a míček ho trefil do druhého oka. Ubožák se chytil za obličej a s očima plnýma slz běžel domů. Kozlíkovi bylo sice toho nešťastníka líto, ale zároveň byl i rád, že si bude moci vydělat aspoň trochu peněz. Jenže dřív než stačil nabídnout majiteli střelnice své služby, skočil na pódium jiný človíček a křikl: "A teď já! Házejte!" Prostrčil hlavu prostěradlem a už se na něj sypaly míčky. Nový človíček byl výtečný herec. Šikovně uhýbal, ale protože věděl, že se obecenstvu líbí, když míčky trefují do cíle, čas od času sklonil hlavu a naschvál nastavil čelo do rány. Míček se odrazil, nijak zvlášť mu neublížil, ale človíček se zatvářil, jako by byl úder kdovíjak silný, padl na podlahu a třepal nohama, což diváky pokaždé náramně rozesmálo a přilákalo další kolemjdoucí. A majitel byl spokojený, že našel tak dobrého pracovníka. Kozlík doufal, že se ani tenhle odvážlivec dlouho neudrží, jenže človíček vydržel až do konce. "Tak to dneska půjdeme spát bez večeře," řekl dopáleně. "Copak ti už nezůstalo vůbec nic?" zeptal se Neználek. "Všeho všudy dvacet centigů. Ale to potřebujeme na nocleh."

 "A co je projíst a vyspat se jen tak někde v parku?"

 "To tak!" polekaně mávl rukou Kozlík. "Zapomněl jsi, co jsem ti říkal o Ostrově hlupáků? Lepší mít hlad než padnout do drápů policajtům."

 "Jenže až ti bude kručet v břiše, nebude ti vadit ani Ostrov hlupáků," broukl Neználek. "Nu co, stát se může i to," přikývl mu Kozlík. Zabrali se do hovoru a kráčeli večerním městem. Čím dál od středu, tím méně bylo osvětlených výkladů a zářivých světel reklam. Domy byly nižší, okna špinavější. Asfaltové chodníky končily a pokračovala jen dlažba plná výmolů, děr a hromad smetí. Pohled na to vše působil na Neználka skličujícím dojmem. Už jen jména ulic vyvolávala nepříjemné pocity. Zatímco v bohatých čtvrtích města četli názvy Světlá ulice, Na štěstí nebo třída Radosti, tady je vystřídala jména, jako ulice Bídy, Temná ulička, Na špinavci či Blátivá nebo Shnilá ulice. Když si Neználek všiml, že zabředli do hotového Zapadákova, zeptal se: "A to dnes nepůjdeme k Levnému bydlu?"

 "Kdepak, kamaráde. Levné bydlo je dneska pro naši kapsu trošku moc drahé. Každý máme už jen deset centigů, a za těch pár grošů můžeme přenocovat jedině u Bleshinga V zapadáku. To je takový jeden moc šikovný hotel, rozumíš?" vysvětlil mu Kozlík. Prošli Velkou zapadlou ulicí, pak zahnuli do Malé zapadlé, minuli ulice V zapadlině, Na ztracené vartě a Na holičkách a zabočili do uzoučké slepé uličky, která se jmenovala V zapadáku. Na jejím konci stál velký šedivý dům připomínající obrovskou bednu na odpadky. Nad vchodem visel štít s nápisem: LEVNÝ LIDOVÝ HOTEL ZAPADÁK Dnes už není přesně známo, jestli se tak hotel jmenoval proto, že stál v ulici V zapadáku, nebo jestli se tak jmenovala ulice, protože tu stál hotel toho jména. Neználek a Kozlík vstoupili a octli se před okénkem malé kanceláře. Kozlík nakoukl dovnitř a zeptal se: "Byla by dvě místa za deset?" Kdosi neviditelný za okénkem broukl: "Proč ne, minus druhé, dvě stě patnáct a dvě stě šestnáct." Kozlík podal do okénka peníze a dostal dvě kovové známky s vyraženými čísly: 215 a 216. "A co to vůbec je, to minus druhé?" zajímalo Neználka. "Abys rozuměl, tenhle hotel nemá jen patra nahoru, ale i pod zem," vysvětloval Kozlík. "Poschodí nahoru jsou plus, dolů minus. Minus druhé znamená prostě podzemní poschodí, druhý suterén."

 "A proč nežeme být nahoře?"

 "Jo, kamaráde, tam je to dražší," odpověděl Kozlík. "Až si vyděláme, přestěhujeme se nahoru." Sešli po špinavých dřevěných schodech o dvě patra níž a vešli do dveří obrovské místnosti s nízkým prohnutým a začouzeným stropem. První Neználkův dojem byl, že se dostal znova do basy: stejné vysoké palandy a na pryčnách človíčkové, stejná litinová kamna s dlouhou rourou táhnoucí se přes celou místnost, stejná blikavá žárovka u stropu. Jediný rozdíl spočíval v tom, že tady bylo mnohem méně místa a mnohem víc špíny. Pryčny nebyly z umělé hmoty jako v base, ale z hrubých zčernalých nehoblovaných prken a stály tak blízko u sebe, že se mezi človíčky nedal prostrčit snad ani prst. Na rozdíl od vězňů v base měli zdejší obyvatelé o mnoho větší svobodu, každý měl právo dělat, co ho napadlo. Někteří pekli brambory v popelu, jiní si dokonce vařili v plechovkách od konzerv chlebovou polívku a opékali si dlouhé, neforemné placky připlesknuté na rozpálených rourách od kamen. Hned mezi plackami se tam sušily i něčí ponožky, vyprané prádlo, hadry roztrhané do poslední nitky, které byly kdysi oděvem, a navíc čísi boty. A jak se tak všecko peklo, vařilo, pálilo, čmoudilo a sušilo, byl v místnosti takový dusivý zápach, že to Neználkovi vyrazilo dech a před očima se mu zatmělo. Hlava se mu zatočila, až zavrávoral a opřel se rukama o stěnu. Kozlík si všiml, jak Neználek z ničeho nic zbledl, chytil ho v podpaží a utěšoval ho, že to nic, že to je z nezvyku a že to časem přejde. "Hlavně koukej nedýchat nosem," radil mu. Neználek si pečlivé stiskl nos a jakžtakž se vzpamatoval. Musíš si teď na chviličku lehnout a všecko bude v pořádku," těšil ho Kozlík. Podpíral Neználka a vedl ho mezi palandami jako bludištěm. Když našel cedulky s čísly 215 a 216, zastavil se a řekl: "Tak, tady jsou naše místa." Neználek dlouho neuvažoval a zalezl na pryčnu. Tu si všiml, že tam není ani matrace, a místo polštáře objevil obyčejný dřevěný špalek. "Jak to? Na tomhle mám spát?"

 "Spi a nestarej se," ozval se človíček ze sousední pryčny. Když jsi ospalý, usneš i na holém prkně, a když ne, neusneš ani v peřině."

 "To máš pravdu, kamaráde," přidal se druhý. "Dřív byly i tady matrace a polštáře, ale dopadlo to tak, že nikdo ani oko nezamhouřil. "Proč to?" zajímal se Neználek. "Inu, v matracích se rozmnožily štěnice a všelijaká jiná havěť - a jen to zkus usnout v takové společnosti. Jenže když se pak staré matrace roztrhaly, rozhodl moudře pan Bleshing, ať je hodně dlouho zdráv!, že nové nekoupí a staré nechal spálit. I s těmi štěnicemi. Hotové dobrodiní! Od těch dob je tady hej."

 "Nám je dobře, a panu Bleshingovi ještě líp: aspoň moc neutratil," vmísil se do hovoru třetí človíček. "Hele, na pana Bleshinga mi nesahej, jo," řekl první. "To je náhodou moc správný pán. Hotový dobrodinec! I v novinách to o něm píšou. Nebýt pana Bleshinga, kolik človíčků by bylo bez noclehu. V kterémpak hotelu bys sehnal postel za desetník! Ty mlč, však ti nadarmo neříkají Runca." A tobě zase Patoliz," odsekl Runca. "Myslíš si, že ten tvůj pan Bleshing postavil tuhle barabiznu jen pro naše krásné oči? Určitě! Pro peníze, abys věděl."

 "Prosím tě, co to je za peníze - deset centigů! Kdyby se hnal za penězi, postaví si hotel, kde bude stát pokoj shwindling nebo dva. A on se zatím stará tuhle o chudáky, co ten shwindling nemají. Však to taky psali v novinách."

 "Ty jsi přece jelimánek, kamaráde! V novinách toho napíšou! Postavit pořádný hotel, to stojí fůru peněz. V pořádném hotelu dostane sice za pokoj celý shwindling, ale tady - jen se koukni, co se nás tu mačká!, a od každého bere pěkně deset centigů. To si přijde na víc," vysvětloval mu třetí nocležník. "Bleshing prý skoupil v každém městě na předměstí za babku pozemek a nastavěl tam takovéhle bedny," řekl Runca. "To věřím, obchod je to spolehlivý, chudáků je všude dost."

 "Neposlouchej ho, kamaráde," zašeptal Patoliz Neználkovi. "A radši spi. Máš dobré místo, na prostřední pryčně. Na horní je dusno, teplý vzduch jde vždycky · nahoru, a na dolní je to zas nebezpečné, tam tě kousne krysa jedna dvě."

 "Krysy, to je v noclehárnách u Blhingů nejhorší," řekl Kozlík. "Loni jsem bydlel v Bleshingově noclehárně v Hrabillonu. Jednoho človíčka tam kousla krysa do krku - no hrůza, co se natrápil. Udělala se mu tááákováhle boule, jako dvě pěsti, nelžu vám, čestné slovo. Od té doby se krys bojím. Pořád se mi zdá, že mě nějaká ta potvora hryzne jako toho ubožáka," ukázal si Kozlík prstem na krk. A může kousnout i na prostřední pryčně?" zeptal se Neználek. "Krysa dokáže všecko," řekl Runca. "Samo sebou, nejdřív začne tím, co leží dole. Ale někdy, když se vztekne, to pak běží jako divá a kouše, co jí přijde do cesty. A nekouká, na které pryčně ležíš."

 "Sakra, to musíte mluvit zrovna o krysách? Nemůžete si vybrat něco jinačího?" křikl na ně človíček z horní pryčny. "Že slezu a zacpu vám ty vaše řečňovadla!" Človíčkové ztichli. Odporný smrad už Neználka tolik nesužoval, ale bylo mu nesnesitelně horko. Rozhodl se, že bude spát, a začal si svlékat košili. Ale Runca řekl: "Tak tohle ti neradím, kamaráde. Pokoušou tě."

 "Kdo zas?" vyděsil se Neználek. "Však uvidíš," ušklíbl se Runca. Neználek poslechl a uvelebil se na pryčně oblečený. Za chviličku na něho zaútočila jakási maličká zvířátka a nemilosrdně ho začala kousat. Drbal se a rozškrábal si tělo div ne do krve, ale nic naplat. "Radši se moc neškrab, kamaráde," radil mu Patoliz. "Rozškrábeš se - a budou kousat ještě víc. Štěnice cítí krev už z dálky."

 "Ale vždyť jsi přece říkal, že štěnice spálili se starými matracemi," zavrčel Neználek. "No a? Staré spálili, tyhle jsou nové. Aspoň jich je míň. Nedovedeš si představit, co jich tady bylo. Teď je to hotové dobrodiní! Ze začátku to musíš chvilku vydržet, pak se nacucají a jdou spát." Ale Neználkovi se nechtělo čekat, až se štěnice nacucají jeho krve. Chvíli to sice vydržel, pak ale seskočil na podlahu a setřásl ze sebe ten odporný hmyz. Dole nebylo tak dusno, a tak se rozhodl, že přečká noc na podlaze - snad štěnice nenapadne hledat ho na zemi. Opřel se zády o dřevěný sloupek palandy a začal dřímat. Vtom se něco dotklo jeho nohy. Otevřel oči a spatřil před sebou vypasenou šedou krysu s protáhlým špičatým čumákem, jak mu očichává botu. "Fuj! Jedeš!" vylekal se Neználek a ucukl. Krysa bez velkého spěchu odběhla, zastavila se kousek dál a upřela na něj oči blýskavé jako korálky. Neználek se poplašeně rozhlédl a viděl, jak zpod palandy vylézá druhá a taky začíná čenichat. Pochopil, že spát ve společnosti štěnic je přece jenom bezpečnější nežli s krysami, a vlezl zpátky na pryčnu. Tentokrát se však rozhodl, že poslechne Patoliza, a dobrovolně se vydal hmyzu napospas - ležel, ani se nepohnul. "Jen si cucejte, potvory! Vycucejte si mě třeba celého!" brumlal dopáleně. "Stejně je mi to fuk, takovéhohle života žádná škoda." Kolem už všichni spali; spousta človíčků bylo nastydlých a zalykali se dusivým kašlem, některé zřejmě trápily zlé sny. Z jejich sténání, úpění a výkřiků se Neználek pokaždé zachvěl. Jenže zase - když viděl, že ani ostatním človíčkům není hej, přestal si všímat svého trápení, okolního šumu, zápachu, dusna i kousání štěnic; navíc si ještě nějak vzpomněl na Buchtíka a začal počítat, jak dlouho mu asi vystačí zásoby v raketě. Byly plánovány na deset dní pro čtyřicet osm kosmonautů; násobil čtyřicet osm deseti, aby zjistil, na kolik dní zásoby stačí, když místo osmačtyřiceti kosmonautů je bude pořádat jen jeden, a vyšlo mu čtyři sta osmdesát. A protože věděl, že rok má zhruba tři sta šedesát dní a měsíc třicet vypočítal že jídlo v kosmické lodi musí Buchtíkovi vystačit na rok a čtyři měsíce a že smrt hladem mu zatím nehrozí. To ho uklidnilo. A složité aritmetické výpočty ho natolik vyčerpaly, že se mu oči samy zavřely a v mžiku spal jako dudek. 

Kapitola 24 BUCHTÍKŮV VZESTUP A PÁD

  No ano, co bylo vlastně s Buchtíkem? Dočista jsme na něj zapomněli. Rozloučili jsme se s ním v okamžiku, kdy šel s Neználkem do měsíční jeskyně a ztratil tam kosmickou botu. Čtenáři si jistě vzpomenou, že se Neználek právě v té chvíli propadl měsíčním obalem. Buchtík na Neználka několikrát zavolal, a když poznal, že je tentam, hrozně se vylekal. Ale místo aby se ho vydal hlat, rozhodl se co nejrychleji vrátit do rakety. Vylezl z jeskyně a belhal se po cestičce ke kosmické lodi. Slunce však pálilo tak hrozně, že to nemohl vydržet a dal se do běhu. Ztratil přitom druhou botu, ale nechal ji být a za necelých dvacet minut doběhl k raketě. Smáčkl tlačítko, dvířka přetlakové komory se pohostinně otevřela a Buchtík bez dlouhého rozmýšlení vlezl dovnitř. Tady byl v bezpečí. Nic mu teď nehrozilo, přece ho však trápil nepříjemný pocit, že vzal do zaječích a nechal tam Neználka bez pomoci. Věděl ovšem z vlastní zkušenosti, že každý nepříjemný pocit se dá zahnat příjemným, a rozhodl se zajít do zásobovacího úseku a kapánek se zasytit. Zapadl tam a nemilosrdně se pustil do obsahu celofánových kosmických tub, tubiček, sáčků a balíčků, které vyndával z ohřívačů, ledniček a vzduchotěsných skříní. Buchtík byl, jak známo, na jídlo přeborník a dokázal na názorném příkladě, jak velký může být rozpor mezi teoretickými počty a životní praxí. Neználkovi vyšlo, že Buchtík je zabezpečen zásobami jídla na víc než rok, protože všechny své výpočty prováděl vzhledem k normálnímu jedlíkovi a nebral v úvahu osobité stravovací vlastnosti jednotlivce. Kdežto celý problém byl v tom, že osobité stravovací vlastnosti Buchtíka tkvěly v jeho mimořádné nekázni: mohl jíst cokoli, kdekoli, kdykoli a v jakémkoli množství. A tak to, co podle Neználkových výpočtů mělo vystačit na rok a čtyři měsíce, stačilo Buchtíkovi ve skutečnosti jen na čtyři a půl dne. Když spotřeboval v této rekordně krátké lhůtě zásoby potravin v celém zásobovacím úseku, odebral se do zádi rakety a zkusil žvýkat semena pozemských rostlin uložená v obrovském množství ve skladovacím úseku rakety. Příliš mu nechutnala, a tak si zase vzpomněl na Neználka. Určitě by se byl vrátil do rakety, kdyby byl někde neobjevil něco dobrého k jídlu, uvažoval Buchtík. A protože se nevrátil, zřejmě jídlo našel. A pak nemá pražádnou cenu sedět v raketě, nýbrž je nutné neprodleně zahájit po Neználkovi pátrání. Natáhl si znovu kosmický skafandr, vybral si nové boty, vyskočil z rakety a ozlomvaz pádil k známé jeskyni. Sestoupil do podzemní rampouchové síně a odtamtud do tunelu s ledovým dnem. Tady uklouzl stejně jako Neználek, po břiše sjel až do svislé šachty, chvilku padal, najednou se kolem rozjasnilo oteplilo - a už klesal z obrovské výše s rozevřeným padákem na jakési přímořské město. Silný vítr ho unášel stranou, přeletěl nad pobřežními městy Los Pivos a Los Vinos a zamířil nad město Los Kabanos. Vítr však náhle změnil směr a zanesl ho nad moře. Že by se utopil, toho se Buchtík nebál, tlusťoučcí človíčkové se jen tak neutopí; měl strach jedině z toho, aby ho náhodou nekousl žralok. Plácl sebou do vody, okamžitě začal hrabat rukama i nohama a za hodinku byl u břehu. Příboj byl toho dne obzvláště prudký a Buchtíkovi se ne a ne podařit přistát. V těžkopádném kosmickém skafandru byl tuze nepohyblivý a nemohl v rozbouřeném moři dost obratně manévrovat. Sotva pod sebou našmátral dno a pokusil se pevně postavit, přivalila se vždycky zezadu vlna, porazila ho, obrátila na záda a vlekla ho zpátky do moře. Plácal se tak u břehu dobrých dvacet minut, až konečně pochopil, že ve skafandru to zřejmě nepůjde a že se ho musí rychle zbavit. Nechal se houpat vlnami jako delfín, dokud se mu nepodařilo sundat kosmické boty, potom vzduchotěsnou přílbu a nakonec i samotný skafandr; sotva to všechno odhodil, okamžitě byl pohyblivější, unikl valící se vlně - a skočil na pevný břeh. Po tomto hrdinském boji potřeboval trochu odpočinku. Svlékl si promáčené šaty, rozložil je po břehu schnout a sám si lehl vedle. Teplý mírný větřík ho příjemně ovíval, mořské vlny šuměly a ukolébávaly ho až k spánku. Rozhodl se však, že spát nebude - v neznámém prostředí by to byl holý nerozum a začal prozkoumávat okolí. Úzký povlovný pás pobřeží táhnoucí se podél moře byl z druhé strany ohraničen strmými svahy, na úpatí podemletými příbojem a nahoře porostlými zelenou trávou a drobnými keříky. Břeh pokrýval oslnivě bílý písek a zvláštní průzračné kameny připomínající úlomky ledu nebo skleněných balvanů. Buchtík si jich nolik pozorně prohlédl, k jednomu lízl a poznal, že to není ani led, ani sklo, ale krystaly obyčejné kuchyňské soli. Našel si dva větší krystaly, položil mezi ně pár menších a začal je rozemílat. Získal tak jemnou stolní sůl, vhodnou do pokrmů. Protože Buchtík byl človíček praktický a tuze nerad se loučil s tím, co mu jednou padlo do ruky, namlel si ještě a nacpal si soli plné kapsy. Šaty mu už zatím uschly, a tak se oblékl a šel podél svahů tím směrem, kde tušil město. A skutečně: došel na konec srázu a spatřil, že moře tu vytváří prostorný záliv, na jehož březích se terasovitě rozkládá překrásné město. Byl to Los Kabanos, vyhledávaný boháči z ostatních měsíčních měst pro překrásné podnebí a spoustu možností zábavy. Největší a nejkrásnější třída Los Kabanosu se táhla podél pobřeží. Po jedné straně téhle široké ulice bylo množství obchodů, restaurací a kaváren, cukráren a bister, hotelů, biografů a atrakcí a podzemních garáží a benzínových čerpacích stanic. Po druhé straně této třídy, přímo na břehu moře, se táhly pláže plné človíčků, plováren, skokanských věží, přístavišť loděk a parníků, plovoucích restaurací, mořských houpaček a kolotočů, vodních čertových kol- a paraboloidů a jiných zábavních podniků. Buchtík se prošel po nábřeží, okukoval koupající se človíčky a konečně se zastavil u nevelké budovy, nad jejímž vchodem stálo: JÍDELNÍ ČERPACÍ STANICE Na pohled se tento podnik nijak nelišil od obyčejné restaurace. I tady byla otevřená veranda se stolky, za nimiž obědvali hosté; rozdíl byl jen v tom, že se tu dalo posnídat, poobědvat nebo povečeřet i přímo v autě, což bylo pro milovníky automobilismu tuze pohodlné; stačilo zastavit u vchodu, zahoukat a z restaurace vyběhl číšník a naservíroval jídlo přímo do vozu. Buchtík si chtěl dát taky něco k obědu, ale mátl ho nápis nad vchodem: VÍTÁME VÁS!

 VÝTEČNÁ KUCHYNĚ!!

  DNESKA ZA PENÍZE, ZÍTRA NA DLUH

 Hlavně tu poslední větu nemohl Buchtík pochopit - a jak by ne, když přece v životě neviděl peníze a neměl tušení, co to je. Nebudu spěchat a nejdřív se tu trošku porozhlédnu, řekl si rozumně, usadil se na lavičku nedaleko verandy a pozoroval hosty. Neuniklo mu, že každý dává před odchodem číšníkovi jakési papírky nebo kovová kolečka. Že by ty peníze byly tyhle papírky a kolečka? pomyslel si. Pro jistotu šel k číšníkovi a vyzvídal: "Máte tady napsáno: Dneska za peníze, zítra na dluh. A co kdyby to bylo obráceně?" Číšník řekl: "Račte tamhle k šéfové, ta vám to vysvětlí, já jsem jenom číšník." Buchtík se tedy vydal za majitelkou restaurace, která stála za pultem a počítala peníze, a zeptal se jí. "Co to je talíř bramboračky, doufám, víš?" odpověděla mu. "Aby ne!" souhlasil Buchtík. "Tak pojď za mnou." Vedla Buchtíka přes kuchyň, kde u ohromné plotny pracovali celí uřícení kuchaři a kuchařky, otevřela dveře na dvůr a řekla: "Vidíš tamhle u kůlny to dříví? Když ho rozštípeš, dostaneš buď bramboračku, nebo pět centigů." Buchtík si stoupl k hromadě dříví a pustil se do práce. Hromada byla pořádná a Buchtík se s ní nevypořádal dřív než za dvě hodiny. "Tak copak chceš - peníze, nebo radši polévku?" zeptala se majitelka. "Bramboračku," odpověděl Buchtík po pravdě. Ale pak si vzpomněl, že se chtěl přece podívat, co to jsou vlastně ty peníze, a rychle dodal: "Nebo radši ne." Majitelka mu tedy vysázela pět centigů, Buchtík je převrátil v dlani, prohlédl si je ze všech stran a řekl: "A kdybych chtěl přece jen polívku?"

 "Tak mi vrať peníze!" Majitelka restaurace byla ráda, že se jí centigy zase vrátily. Buchtík si sedl ke stolku, dostal talíř bramboračky, vyzbrojil se lžící a dal se do jídla. Polévka byla výborná, s houbami, ale Buchtíkovi se přece jenom zdálo, že jí něco schází. Poznal hned, že je neslaná, a hledal slánku. Jenže slánka nikde. A tak sáhl do kapsy, vyndal špetku soli a osolil si. Samo sebou, že to upoutalo pozornost ostatních hostů. Když viděli, že si ten tlustý človíček nasypal do polévky nějaký bílý prášek a pak ji začal s chutí jíst, zvědavě na něj koukali, a jeden, co seděl hned vedle, se ho uctivě zeptal: "Řekněte mi laskavě, copak to je za prášek, který te si sypal do polévky? Snad nějaký nový lék?"

 "Ale kdepak, obyčejná sůl," řekl Buchtík. "Jaká sůl?" nechápal malíček. "No prostě sůl. Stolní sůl," vysvětlil Buchtík. "Copak jste nikdy v životě neviděli kuchyňskou sůl?" Malíček nechápavě pokrčil rameny: "Nechápu, o jaké soli to mluvíte?"

 "Vy tady jíte zřejmě nesolená jídla," řekl Buchtík. "To u nás si solíme. Právě tímhle práškem, solí, rozumíte? Jestli chcete, prosím, račte ochutnat." A podal malíčkovi špetku soli. "Jak se to jí?" zeptal se nedůvěřivě človíček. "Nasypte si to do polévky, zamíchejte - uvidíte, jak vám to bude chutnat." Malíček si osolil, zamíchal a opatrně, zrovna jako by se bál, že se spálí, ochutnal. Nejdřív seděl bez hnutí a jen mrkal, jako by čekal, co to udělá, ale pak se mu obličej pomalu roztáhl k úsměvu, polkl ještě jednu lžíci a vykřikl: "No to je úžasné! Úplně jiná chuť!" Naklonil se nad talíř a začal polykat lžíci za lžící, spokojené funěl, pomlaskával a vychvaloval jídlo do alelujá. A právě v té chvíli mu číšník přinesl omáčku. "A povězte mi, prosím, omáčka se může také osolit?" zeptal se. "Samozřejmě, všecko," odpověděl Buchtík. "Polévka, omáčky, makaróny, špagety, salát, brambory . . . Dokonce i obyčejný chleba se může osolit, to je teprv něco." Podal človíčkovi ještě špetku soli, ten si osolil i omáčku a dal se do jídla s takovou chutí, že mu Buchtík, který se už dávno vypořádal se svou porcí bramboračky, až záviděl. "Prosím vás, nemohl byste mi laskavě dát také trošku?" obrátil se na něj človíček, který seděl proti nim a se zájmem to všechno pozoroval. Buchtík už chtěl sáhnout do kapsy, ale protože se v něm současně se závistí probudila i lakota, přeptal se: "Hm! A co dáte vy mně?"

 "Co bych vám tak dal?" rozhodil malíček rukama. "Jestli chcete, dám vám centig."

 "Dobrá, centig sem," souhlasil Buchtík. Dostal centig a přenechal malíčkovi špetku soli. A to už k němu začali chodit i ostatní hosté. Každý dostal za centig špetku soli a Buchtík spokojeně pozoroval, jak před ním na stole roste hromada mincí. Neobešlo se to ani bez nedorozumění. Jeden Měsíčan nepochopil co a jak a zkusil jíst sůl samotnou - ale hned ji zas s odporem vyplivl. Jiný koupil od Buchtíka za deset centigů deset špetek najednou a všecko si to nasypal do polévky. Samo sebou že nemohl spolknout ani lžičku. Buchtík jim vysvětlil, že soli stačí docela maloučko, jinak že chuť jídel kazí, a že se v žádném případě nedá jíst jen tak. Človíčky to tuze zajímalo, nedovedli si totiž vůbec představit, že by se jídlo mohlo solit. Každý si chtěl vyzkoušet ten nový způsob. Ti, co se už najedli bez soli, dali si oběd znovu, tentokrát osolený. Kdo snědli osolenou polévku nebo kaši, hned zas zkoušeli, nakolik se solí zlepší chuť omáčky nebo makarónů, nudlí, brambor, karbanátků a ostatních pokrmů. Vždycky když si Buchtík vydělal dost peněz, okamžitě volal číšníka a objednával si hned zelňačku, hned omáčku a hned zas kaši a názorně předváděl novým hostům přednosti osolených jídel. Majitelka restaurace viděla, že se obchod rázem zlepšil, a byla spokojená. Kvečeru Buchtík vyprodal celou zásobu soli a odešel s kapsami nabitými penězi. Druhého dne ráno zaběhl na mořský břeh, rychle si nastrouhal sůl a znovu se objevil v jídelní čerpací stanici. Majitelka mu dala připravit zvláštní stolek s nápisem: PRODEJ SOLI. Tam teď seděl, obchodoval a v jednom kuse si objednával nejrozmanitější jídla. To bylo něco pro Buchtíka! Zpráva o tom, že v jídelní čerpací stanici servírují senzační jídla s jakousi zázračnou solí, se za pár dní roznesla po celém městě. Těch, kdo chtěli okusit novomódních pokrmů, bylo tolik, že majitelka restaurace nechala zvětšit verandu i kuchyň, ze strany zřídila přístavek a podél nábřeží dala napnout plátěnou stříšku a postavit pod ni dalších dvacet stolků. Když poznala, že se chuť jídel zlepší ještě víc, solí-li se hned při vaření, domluvila se s Buchtíkem, že od něho bude kupovat celou denní dávku soli, potřebnou pro její jídelnu. Teď už Buchtík nemusel celé dny vysedávat v restauraci a začal si lámat hlavu, jak na svém obchodě vydělat ještě víc. Protože se na něj obraceli i majilé ostatních restaurací, aby obstaral sůl i jim, rozhodl se zvýšit cenu tohoto cenného potravinářského produktu a založil závod na těžbu a zpracování soli. Najal si u moře stařičkou kůlnu, kde se dřív vysmolovaly loďky, koupil půl tuctu velkých mosazných moždířů - a továrna byla hotová. Šest dělníků roztloukalo v moždířích sůl, tři nosili z mořského břehu krystaly a konečně poslední tři roznášeli v pytlích hotový výrobek po jídelnách a restauracích. Buchtík sám teď nedělal nic a jenom vydělával. Každému dělníkovi platil shwindling denně, takže celková vydání na výplatu činila pouhých dvanáct shwindlingů. Celodenní těžbu prodával však za dvě stě čtyřicet, dvě stě padesát shwindlingů. Z čehož vyplývá, že mu šlo do kapsy div ne dvacetkrát víc, než vyplácel dělníkům, takže bohatl ne po dnech, ale po hodinách. Dřív musel roztloukat sůl sám a tahat ji do restaurace na vlastním hřbetě, teď to za něj dělali jiní a vydělával mnohem víc. Vypočítal si, že každý dělník mu denně vynáší průměrně dvacet shwindlingů a že zisk bude tím větší, čím víc bude mít dělníků. Zvýšil jejich počet na osmnáct a chtěl přibrat další, jenže do chatrné kůlny se víc človíčků nevměstnalo. Rozhodl se proto, že postaví novou, prostornější budovu. Žil si teď nadmíru spokojeně, jako všichni měsíční boháči, a dokonce si už neříkal jako dřív Buchtík, ale Buchting. Z hotelu se přestěhoval do vlastního domu, najal si sluhy, kteří ho oblékali, svlékali, uklízeli mu v jeho pokojích a pečovali o celý dům. Z dlouhé chvíle vysedával od rána do večera v restauracích, dával si v nich jen ty nejvybranější lahůdky a v době mezi jídlem se potloukal po nábřeží a točil se na vodních čertových kolech nebo na mořských paraboloidech. Většina čtenářů dozajista ví, jak vypadá obyčejné čertovo kolo - že to je veliký dřevěný kruh nasazený na svislé ose. Človíčci toužící po zábavě se sesednou kolem středu, kruh se začne točit a točí se rychleji a rychleji; otáčením vzniká odstředivá síla a odhazuje človíčky jednoho za druhým s kola na zem. Vítězem je ten, kdo se nejdéle ze všech udrží na roztočeném kruhu. Vodní čertovo kolo je sestrojeno stejně jako obyčejné, jen s tím rozdílem, že nestojí na zemi, ale na vodě. A že tedy odstředivá síla odhazuje človíčky rovnou do vody, což je samozřejmé mnohem veselejší a příjemnější, zvláště v teplém letním období. Pokud jde o mořský paraboloid, má stejnou konstrukci jako vodní čertovo kolo. Rozdíl spočívá jen ve tvaru otáčejícího se disku, který se podobá velikánské misce se zdviženými okraji. Človíček, kterého odstředivá síla tlačí čím dál víc k okraji, skulí se ke kraji misky, prudce vyletí do výše a opíše křivku zvanou parabola, načež sebou plácne do vody. Na těchto paraboloidech, kterých bylo na pobřeží habaděj, se velice rádi vozili boháči přijíždějící do Los Kabanosu na zotavenou nebo za zábavou. Účinky odstředivé síly, letu vzduchem a vodních koupelí na organismus povzbuzovaly totiž chuť k jídlu, což si boháči velmi libovali, neboť tuze rádi jedli. Tím se možná dalo také vysvětlit, proč se i Buchtík vozil raději na paraboloidech než na obyčejném čertově kole. Buchtíkův bezstarostný život netrval dlouho. Mnoha Měsíčanům se brzo podařilo zjistit, kde bere krystaly soli pro svůj závod, a po pobřeží začaly vznikat jako houby po dešti malé solné mlýny. Každý, kdo ušetřil potřebných pár stovek, zařídil si za ně solný mlýn a začal rozmnožovat své jmění. Soli se teď dobývalo mnohem víc, prodávala se čím dál laciněji a už nevynášela zdaleka tolik co dřív. Zatímco zpočátku vydával Buchtík za mzdu dělníkovi shwindling a vydělával dvacet, teď se na jednom dělníkovi nedalo vydělat víc než shwindling. I to však bylo velice výhodné a solný průmysl se rozvíjel a vzkvétal. Situace se však podstatně zhoršila, když se do Los Kabanosu vrátil z cest velkostatkář Drack, kterému patřilo celé mořské pobřeží od Los Kabanosu až po Los Pivos. Jakmile zjistil, že jakési podezřelé osoby sbírají na jeho břehu krystaly a zpracovávají je ve svých solných mlýnech, přikázal obehnat pobřeží plotem a krystaly vydávat jen těm, kdo za ně zaplatí. Od té chvíle polovina ziskajitelů solných mlýnů začala proudit do kapes statkáře Dracka. Ani to by však bylo příliš nevadilo, kdyby nebyl začal sám pan Drack a majitelé ostatních částí mořského pobřeží, kde byly zásoby surové soli, stavět na svých pozemcích obrovské solné závody. V nich se už nedrtila sůl ručně, ale dokonalými stroji. Soli se teď vyráběla taková spousta, že její cena neuvěřitelně klesla a zisky z malých solných mlýnů se znovu zmenšily. Majitelé velkomlýnů soudili, že nadbytek soli vznikl tím, že se objevilo příliš mnoho malých závodů, a drobní majitelé solných mlýnů spatřovali příčinu všeho zla zase v konkurenci velkých závodů, vyrábějících nepředstavitelné množství soli. Nakonec se majitelé solných velkomlýnů, kterých bylo míň a mohli se proto lépe domluvit, spojili v pindam. Na prvním zasedání novopečeného solného pindamu došli k závěru, že s malými závody je třeba co nejdřív zatočit. Pan Drack, kterého zvolili předsedou, prohlásil: "Nejschůdnější východisko z této neblahé situace je začít prodávat sůl ještě laciněji. Ti malí žabaři budou donuceni dávat sůl za tak nízkou cenu, že se jim ty jejich krcálky přestanou vyplácet - a co jim zbude? Sbalit fidlátka a jít od válu. A my pak znovu zvýšíme ceny a nikdo se nám už nebude do ničeho plést. A bude peněz jako želez." A tak to také udělali. Sůl se prodávala tak levně, že Buchtík a ostatní výrobci museli platit za solné krystaly a na mzdy dělníkům mnohem víc, než vůbec vydělali. Malé solné mlýny se jeden po druhém zavíraly. Buchtík se držel nejdéle. Aby aspoň nějak vyšel, prodal dům i novou budovu mlýna, kterou stačil sotva dostavět, ale nakonec i jemu přišel den, kdy mu v kapse nezbyl ani centig. Neměl už ani na výplatu. Ještě dobře, že majitel přímořských lunaparků přijal Buchtíka za obyčejného vrtikola k čertovu kolu. Jinak by se byl snad neuživil.