Neználek na Měsíci

Kapitola 7 PŘISTÁNÍ

  Teď to tedy Buchtík věděl napevno, že o návratu na Zemi nemůže být ani řeči, a trochu se uklidnil: "A co, když už teda letíme a nazpátek to nejde, máme jenom jeden úkol: vrátit se zpátky do zásobovacího úseku a pořádně se nasnídat."

 "Ale vždyť jsme snídali před chviličkou," připomněl Neználek. "Copak to byla opravdovská snídaně?" ohradil se Buchtík. "To přece bylo jenom na zkoušku, jak se říká nanečisto, tréninkově."

 "Jak to: tréninkově?" nechápal Neználek. "No snídali jsme přece ve vesmíru ponejprv, ne? A tak jsme vlastně ani nesnídali, jenom jsme si osvojovali proces přijímání potravy v kosmických podmínkách - zkrátka trénovali. Kdežto teď se teprv můžem najíst doopravdy."

 "No prosím, to by šlo," souhlasil Neználek. Sjeli zpátky do zásobovacího úseku. Neználek neměl ještě vůbec hlad, a tak jen aby dělal Buchtíkovi společnost, snědl jeden karbanátek. Zato Buchtík se pustil do práce se vší vervou. Prohlásil, že musí provést revizi a zkontrolovat jakost všech kosmických jídel, takže mu nezbývá než okusit od každého pokrmu aspoň porci. Nakonec se však přece jenom ukázalo, že je to úkol nad jeho síly: po desáté nebo jedenácté porci ho přemohl spánek a Buchtík usnul s nedojedeným párkem v puse. Žádný div: v noci skoro nespal, a navíc se ve stavu beztíže dá usnout i bez peřin a bez matrací. Neználek se zatím vydal znovu do astronomické kabiny, aby zjistil, nakolik se kosmická loď přiblížila k Měsíci. V průzorech se jako předtím černalo jen hvězdné nebe s ohnivě zářícím kotoučem Slunce a stříbřitým Měsícem nahoře. Slunce bylo stejně velké jako ze Země, zato Měsíc byl už dvakrát větší. Neználkovi se zdálo, že na něm vidí takové podrobnosti, kterých si dřív ani nevšiml, ale protože si nikdy předtím Měsíc jaksepatří neprohlédl, nemohl teď s určitostí říci, jestli je vidí proto, že se přiblížili, nebo že se dívá trochu pozorněji. Přestože se raketa řítila prostorem obrovskou rychlostí dvanácti kilometrů za vteřinu, zdálo se, že stojí na místě. Od Země k Měsíci je totiž kolem čtyř set tisíc kilometrů, a to je potom rychlost dvanáct kilometrů za vteřinu příliš malá, než aby ji bylo možno postřehnout - a ještě k tomu v raketě. Uběhly dvě hodiny a Neználek se pořád ještě díval na Měsíc. Nemohl se od něho odtrhnout, Měsíc jako by ho přitahoval. Nakonec Neználek pocítil jakési bolestivé svírání v břiše - a tu si teprv uvědomil, že je nejvyšší čas k obědu. Rychle sjel dolů a viděl, že Buchtík se už probudil a že už něco s velkou chutí žvýká. "A hele, tak ty ses pustil do oběda. Pročpak jsi na mě nepočkal?"

 "Copak obědvám? To je přece pořád ještě ten - no trénink."

 "Tak konec tréninku a dáme se do jídla. Copak tam máme dobrého?"

 "Jako první chod mohu doporučit výteou kosmickou dršťkovou polévku, jako druhý chod kosmické zelné závitky a jako moučník kosmický pudink s jahodami." Buchtík vyndal z ohřívače několik tub s polévkou, se závitky a s jahodovým pudinkem. Dojedli, Buchtík prohlásil, že v zájmu správného trávení se doporučuje po obědě chviličku si zdřímnout, a okamžitě usnul jen tak ve vzduchu. Neználek se rozhodl následovat jeho příkladu; ale protože se mu nelíbilo, že se mu při spaní ve stavu beztíže všelijak klimbají ruce a nohy, přehodil si nohu přes nohu, jako by seděl v křesle, ruce si složil na prsou a snažil se usnout. Chvíli poslouchal lehký hukot reaktivního motoru; zdálo se mu, že mu motor tiše šeptá do ucha: čaf-čaf-čaf-čaf, a pomalu ho to ukolébalo taky. Uběhlo několik hodin. Neználek ucítil, že mu někdo cloumá ramenem. Otevřel oči a spatřil Buchtíka. "Rychle vstávej! Neštěstí!" breptal Buchtík polekaně. "Co je? Jaké neštěstí?" vyděsil se Neználek a v tu ránu byl vzhůru. "Neštěstí, kamaráde! Tak se mi zdá, že jsme zaspali večeři."

 "Fuj, to jsem se polekal - a kvůli večeři!" rozzlobil se Neználek. "Já myslel, kdovíco se nestalo. "Divím se tvé lehkomyslnosti," pokáral ho Buchtík. "Pravidelnost v jídle nutno zachovávat, všecko má svůj čas: snídaně, oběd i večeře. To jsou příliš vážné věci."

 "No dobrá, dobrá, řekl netrpělivě Neználek. "Nejdřív se podíváme na Měsíc a pak se můžeš navečeřet, nasnídat i naobědvat najednou." Vyjeli do astronomické kabiny a pohlédli do horního průzoru. To, co spatřili, je ohromilo: nad raketou visela obrovská svítící koule a zakrývala celé hvězdné nebe. Buchtík se vylekal, až se mu strachy roztřásla brada. "C-co to je? Kam to . . . teď do toho narazíme, co? zablekotal a chytil se Neználka za rukáv. "Ticho!" okřikl ho Neználek. "To je přece Měsíc."

 "Jak to: Měsíc?" podivil se Buchtík. "Měsíc je přece mrňavý."

 "Jasně, Měsíc je to. Jsme už zkrátka docela blizoučko." Vyplul ke stropu kabiny, přitiskl se k okénku a prohlížel si povrch Měsíce. Viděl ho líp než se Země dalekohledem: každé pohoří, každý kráter, hluboká trhlina nebo zlom byl jako na dlani. "Buchtíku, vyleť si sem taky. Podívej, jak je krásně vidět." Buchtík se neochotně vznesl k Neználkovi a podmračeně nakoukl do průzoru. Neuklidnilo ho to ani trochu. Všiml si, že Měsíc už nestojí na místě, ale znatelně se přibližuje se všemi skalnatými pohořími obrácenými vzhůru nohama, s měsíčními krátery a údolími. To všechno jim hrozivě viselo nad hlavou - a už tak blízko, až se zdálo, že stačí jen ruku natáhnout a dotknou se vrcholku měsíční hory. Buchtík se bojácně přikrčil, odstrčil se rukou od okénka a snesl se zpátky na podlahu. "Ať jde k čertu!" křičel. "Ani vidět ho nechci!"

 "Pročpak?" zeptal se Neználek. "Tak proč mi visí přímo nad hlavou? Ještě na nás spadne."

 "Chytráku! To spíš my na něj."

 "Jak, prosím tě, když jsme pod ním?"

 "Copak to nechápeš? Měsíc si nás jednoduše přitáhne."

 "Tak to se teda k němu vlastně zezdola přilípneme?" Neználek neměl zdání, jak to pak všecko dopadne, ale chtěl Buchtíkovi ukázat, že všemu náramně rozumí, a tak řekl: "Správně, správně. Přilípneme se k němu - a hotovo."

 "Hezké štěstí!" broukl Buchtík. "A to teda, až vylezeme, budem chodit po Měsíci vzhůru nohama?"

 "Proč? Co to povídáš?" podivil se Neználek. "No a co? Když jsme dole a Měsíc nahoře, nic jiného nám asi nezbude." Neználek se zamyslil a vtom si všiml, že neslyší pravidelný hukot motoru. "Počkej chvilku, slyšíš něco?"

 "A co mám slyšet?" polekal se Buchtík. "Motor!" Buchtík poslouchal. "Jak tak poslouchám, neslyším nic."

 "To je nadělení!" ztratil hlavu Neználek. "Že by se to porouchalo? Doletíme skoro na Měsíc - a najednou takováhle smůla." Buchtík se málem zaradoval, když si uvědomil, že s polámaným motorem to sotva půjde dál a že se budou muset vrátit, ale byla to radost předčasná. Tryskový motor se vůbec nepolámal, jenom přerušil chod. Jakmile totiž raketa dosáhlá maximální rychlosti, elektronický řídící operátor vypnul automaticky motor a kosmická loď letěla dál svou vlastní setrvačností. Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy Neználek i Buchtík usnuli; proto nepostřehli, že motor přestal pracovat. chtík se znova vznesl nahoru a oba se teď pokoušeli zjistit, jestli se raketa zastavila, nebo jestli letí dál. Ale dřív než něco zjistili, ozvalo se znovu známé : čaf-čaf-čaf! To operátor zapojil manévrovací motor na přídi. Neználek s Buchtíkem zahlédli, jak se Měsíc zčistajasna zakymácel, jako by do něj někdo strčil, naklonil se někam dozadu a v celé své obrovitosti se začal točit v prostoru. Nic jiného si nemysleli, než že se s nim srazili, a vypískli strachy. Ani ve snu by je bylo nenapadlo, že se to ve skutečnosti netočí Měsíc, ale raketa. Vtom už je odstředivá síla odhodila stranou. Přitiskli se ke stěně a viděli, jak se v bočních průzorech bleskurychle mihl zářivý povrch Měsíce, ještě jednou se zhoupl jako na vlnách a propadl se někam dolů. Pohled na ten kosmický zmatek Buchtíka vyděsil. Mimoděk si zakryl oči, a když se zas konečně podíval, viděl, že Měsíc je tentam a že do okének mrkají jen jasné hvězdy. Byl skálopevně přesvědčen, že raketa rozbila ten zatracený Měsíc na kousky, ty se rozletěly a změnily se v ty malé hvězdičky. Všecko se to samozřejmě semlelo, než bys řekl švec. Jakmile se raketa obrátila zádí k Měsíci, manévrovací motor se vypnul, na chviličku bylo ticho, ale za okamžik se znovu ozvalo to známé: čaf-čaf-čaf!, tentokrát mnohem hlasitěji. To se zas rozběhl hlavní motor. Teď však rozžhavené plyny vyrážely z trysky proti směru letu a raketa začala pomalu brzdit: k měkkému přistání to bylo nezbytné. Neználek pořád ještě nemohl pochopit, co se to vlastně stalo s Měsícem a s nimi: letí, neletí, rozbili ho, zmizel - a tak vstal a váhavě jukl do okénka. "Podívej, Buchtíku, je tu!" vykřikl najednou. "Kdo?"

 "No Měsíc přece. Tady dole, rozumíš!" A začal skákat radosti, jako by uviděl rodnou Zemi, a ne tajemnou planetu. Buchtík přemohl strach a podíval se taky. Dočista ho to vyvedlo z míry: pod ním do všech stran a až k obzoru se rozprostíral povrch Měsíce se známými krátery, měsíčními moři a pohořími - rozdíl byl jen v tom, že teď už nebyly vzhůru nohama, ale jak se sluší a patří. "Jak se ten Měsíc dostal dolů?" zeptal se nechápavě Buchtík. "Těžko říct," odpověděl rozpačitě Neználek. "Nejspíš se asi neotočil on, ale my. Vlastně raketa. Nejdřív byla k Měsíci špičkou, a teď je zádí. Proto se nám asi předtím zdálo, že je Měsíc nahoře - a najednou ho vidíme dole."

 "Ahá!" zaradoval se Buchtík. "Já už tomu rozumím! Raketa se prostě obrátila k Měsíci zády, že jo. Zkrátka si to rozmyslela. No sláva! Raketa letí nazpátek! Chlapík, raketičko."

 "Prosím tě!" řekl na to Neználek. "Raketa ví stokrát líp než ty, co má a co ne. Jednou ví, že musí doletět na Měsíc - a tak taky doletí."

 "Heleď, nemluv tady za raketu, jo!" dopálil se Buchtík. "Však ona nám to řekne sama."

 "A ty se radši dívej dolů," řekl Neználek. Buchtík se tedy podíval a zjistil, že se měsíční povrch vůbec nevzdaluje, ale blíží. A že již není tak popelavě šedý nebo stříbřitě bílý jako ze Země. Byl teď pokryt barevnými skvrnami a nevypadal ani tak mrtvý a pustý jako dřív. Dokonce i Buchtík prohlásil, že prostřed vší té krásy určitě musí žít človíčkové, jinak že to ani není možné. "A jestli jsou na Měsíci človíčkové," řekl spokojeně, "tak musí určitě něco jíst. A když musí něco jíst, tak mají určitě co. A jestli mají co, určitě neumřem hlady ani my." Vtom jim nečekaný náraz podrazil nohy a oba se svalili na podlahu. To raketa dosedla na povrch Měsíce. Chvilku seděli na zemi a mlčky koukali jeden na druhého, konečně se Neználek vzpamatoval a řekl: "Tak, a jsme tu."

 "A možná že se už víc . . . no prostě nesejdeme," dodal otráveně Buchtík. Neználek vstal, podal mu ruku a pravil s vážnou tváří: "Blahopřeji vám, drahý příteli, u příležitosti šťastného příletu na Měsíc." Řekl to tak slavnostně, že se Buchtík neudržel smíchy. "Děkuji vám! A nápodobně!" odpověděl a stiskl mu ruku. "Přeji vám mnoho dalších úspěchů na poli vědecké práce," pokračoval Neználek. "Děkuji vám. A taky nápodobně," odpověděl znovu Buchtík, šoupl nožkou a vysekl Neználkovi uctivou poklonu. Neználek taky šoupl nožkou a uklonil se zase Buchtíkovi. Náramně se jim zalíbily tyhle zdvořilosti, ale p se rozchechtali a vrhli se navzájem do náruče. "Nuže, a čímpak zahájíme naši měsíční činnost?" zeptal se nakonec Neználek. "Navrhuji provést výstup z rakety a řádně se porozhlédnout."

 "A já zas navrhuji nejdřív se řádně najíst a pak se teprv porozhlédnout," namítl s přívětivým úsměvem Buchtík. "Váš návrh, drahý příteli, se přijímá," zdvořile přikývl Neználek. "Dovolte mi, abych vám popřál dobré chutnání."

 "Díky! Přeji vám rovněž dobrou chuť," odvětil Buchtík. Počastovali se roztomilostmi, sjeli do zásobovacího úseku a beze spěchu se najedli. Potom se vydali do úseku, kde byly uskladněny kosmické skafandry, vybrali si dva na svoji míru a začali se oblékat. Skafandr sestával vlastně ze tří částí: z kosmické kombinézy, ze vzduchotěsné přílby a z kosmických bot. Kosmická kombinéza byla zhotovena z lehkých kovových dílců a obručí spojených pružným neprodyšným kosmoplastem stříbřité barvy. Vzadu visel vak s přístroji na čištění vzduchu a bateriemi, napájejícími svítilnu na hrudi. Nad vakem byl složen padák, který se v případě potřeby samočinně rozvíral na způsob křídel. Vzduchotěsná přílba byla vyrobena z pevného kosmoplastu a nerezavějící oceli. Přední část tvořil okrouhlý průzor z nerozbitného skla, uvnitř byl vmontován radiotelefon k dorozumívání v bezvzdušném prostředí. Pokud jde o kosmické boty, ničím se nelišily od obyčejných holínek, jen podrážky měly ze speciální protitepelné izolační hmoty. Kromě toho patřil ke kosmickému skafandru cestovní tlumok, k opasku byl zavěšen skládací cepín, geologické kladívko a kosmický slunečník na ochranu proti žhoucím paprskům Slunce. Byl vyroben z těžkotavitelného hliníku a složený nezabral víc místa než obyčejný deštník. Když si Neználek navlékl kosmickou kombinézu, cítil, že ho notně obepíná; zato vzduchotěsná přílba byla tak prostorná, že se mu tam pohodlně vešla hlava i s kloboukem. Naši kosmonauti si oblékli kosmické skafandry, vyzkoušeli radiotelefonní spojení, sjeli do zádi rakety a zůstali stát před dveřmi do přetlakové komory. Neználek vzal Buchtíka za ruku a stiskl tlačítko. Dveře se nehlučně otevřely. Přátelé vstoupili a dveře se za nimi stejně nehlučně uzavřely. Teď už naše odvážné kosmonauty dělily od měsíčního světa jen jedny jediné dveře. Neználek se před nimi bezděčně zastavil. Jaký asi bude ten tajemný, neprobádaný svět? Jak přivítá nezvané příchozí? Budou skafandry spolehlivou ochranou v bezvzdušném prostředí? Vždyť by stačila jedna nevelká trhlinka, jedna jediná maličká dírka - vzduch by unikl a kosmonautům by hrozila neodvratná záhuba. Rychlostí blesku mihly se Neználkovi hlavou všechny ty myšlenky. Nedovolil však, aby ho přemohl strach. Jako by chtěl dodat odvahy i Buchtíkovi, objal ho jednou rukou kolem ramen a druhou smáčkl tlačítko u dveří. Ale dveře se neotevřely. Otevřel se v nich jen nepatrný otvor. Prostor uvnitř přetlakové komory se spojil s bezvzdušným prostorem venku a vzduch začal syčivě unikat. Neználek i Buchtík cítili, že se jim kombinézy, které předtím přiléhaly těsně k tělu, začínají najednou nafukovat. A jak by ne: tlak vnějšího vzduchu zmizel a skafandr byl teď vystaven jen tlaku vzduchu uvnitř. Buchtík si nedovedl vysvětlit, co se to vlastně děje, a byl přesvědčen, že na něm skafandr praskl. Vyděsil se, až zavrávoral, a užuž by se byl svalil, ještě že ho Neználek starostlivě zachytil a řekl: "Co to děláš? Stůj rovně! Všecko je zatím v pořádku." Vtom už unikl poslední zbytek vzduchu a vnější dveře se samočinně otevřely. Neználek spatřil, jak zvenčí probleskuje světlo, a zvolal: "Tak, a - odvážně vpřed!"

Kapitola 8 PRVNÍ DEN NA MĚSÍCI

  Neználek s Buchtíkem vystoupili z rakety a poprvé vkročili na povrch Měsíce. To co spatřili je dočista ohromilo. Kolem se rozprostírala rovina připomínající nehybně ztuhlou hladinu moře s mělkými prohlubněmi a nízkými hřebeny vln. Právě tak jako skutečná mořská hladina měl i zvlněný jakoby zčistajasna zkamenělý povrch Měsíce zelenavě modrou barvu. V dálce za zbrázděnou pláni se vršily žluté pahorky podobné hromadám písku. A za pahorky se rýsovaly jasně červené hory; trčely vzhůru jako plameny nehybné ohně. Vpravo od našich cestovatelů strměly právě takové ohnivě rudé hory. Zdvíhaly se ze dna zkamenělého moře a mířily svými ostrými vrcholky k obloze. Když se Neználek a Buchtík otočili uviděli v dálce opět hory tentokrát mnohem nezřetelnějších obrysů jen jako chomáče vaty nebo oblaka spadlá na zem. Na jejich vrcholcích i svazích čněly v podobě fantastických skleněných hradů obrovské krystaly. Sluneční světlo se lomilo v jejich hranách, takže hrály všemi duhovými barvami. Nad celým tím pohádkovým světem zela bezedná propast černočerného nebe se spoustou velkých i drobných hvězd. Jako světelná cesta táhla se přes tuto hlubinu Mléčná dráha a rozdělovala ji na dvě části: v levé, ve shluku hvězd nízko nad obzorem, zářilo žhavé Slunce; v pravé svítila měkkým zelenavým světlem planeta Země. Sluneční paprsky ji osvětlovaly z boku do tvaru velkého půlměsíce. Na pozadí černého nebe zdál se povrch Měsíce obzvláště jasný a malebný. Dozajista proto, že na Měsíci není atmosféra. Vzduch totiž pohlcuje sluneční paprsky, oslabuje jejich jas, rozptyluje je a změkčuje stíny. Kdežto na Měsíci vrhá všechno hluboký, temný stín, předměty vynikají mnohem výrazněji a vypadají jasnější a zřetelnější. Nedaleko svahů oblačného pohoří se tyčila osamocená hora ve tvaru tmavého jehlanu nebo pyramidy. Od jejího úpatí k pahorku, na kterém přistála raketa, táhla se jako tenoučký paprsek úzká světlá cestička, jako by někdo naschvál vysypal kamenitou půdu Měsíce pískem nebo křídou. "Tohle nebude jen tak," řekl Neználek Buchtíkovi. "Tu pyramidu si nejspíš postavili Měsíčani, dokonce i pěšinu k ní vyšlapali. To prozkoumáme ze všeho nejdřív, co říkáš?" Nečekal na odpověď a statečně vykročil k měsíční stezce. Buchtík poznal, že na jeho mínění je už stejně pozdě, a tak jen rozhodil rukama a poslušně se vydal za Neználkem. Někdo si třeba myslí, že až se dostane na Měsíc, hned tam začne skákat jako kobylka, a dokonce ví i proč - na Měsíci je totiž přitažlivá síla skoro šestkrát menší nežli na Zemi. Ale na Neználka a na Buchtíka to nějak neúčinkovalo: vůbec necítili, že by byli šestkrát lehčí. Dlouhým pobytem ve stavu beztíže zřejmě odvykli své váze, takže jim teď jejich měsíční váha připadala docela normální a jako na Zemi. V žádném případě neskákali po Měsíci jako kobylky anebo blechy. Zato Buchtík začal mít pocit, že je všechno kolem vzhůru nohama. Měsíc, hory i Neználek, který kráčel vpředu - všecko jako by bylo obráceně: měsíční povrch nahoře a nebe s hvězdami i Sluncem dole a on sám jako by visel hlavou dolů, přilepený k Měsíci jen podrážkami svých kosmických bot. Bál se, že z nich užuž vyklouzne, sletí po hlavě do vesmírného prostoru a jen ty boty že tu zůstanou; proto v jednom kuse zkoušel, jestli je má dobře obuté. Tyhle neobvyklé pocity se dají snadno vysvětlit: vlivem menší přitažlivé síly Měsíce je v organismu přitahováno do spodní části těla menší množství krve, zatímco nadměrná krev v horní části těla vyvolává v cévách mozku zesílený tlak, asi jako když visíme hlavou dolů. A zrovna takový pocit měl i Buchtík. A protože se cítil vzhůru nohama on sám, zdálo se mu obrácené taky všecko kolem. Zpočátku ho tenhle nepřirozený stav dosti lekal, ale pak nad tím jen mávl rukou, a že prý mu je koneckonců jedno, jestli chodí hlavou nahoru anebo dolů. Neználek tyhle pocity neměl, možná proto, že byl pořízek, a ne takový zhýčkaný tlouštík jako Buchtík. Cesta k pyramidě byla delší, než se nejdřív zdálo. Vzdálenosti jsou totiž na Měsíci velice klamné. Vzdálené předměty je vidět mnohem zřetelněji, a tak se zdají vždycky blíž. Neználek a Buchtík šli už dobře hodinu, ale k pyramidě zbýval ještě pořádný kus cesty. Slunce pražilo, ohřívalo skafandry čím dál víc, ale Neználek s Buchtíkem si vůbec nevzpomněli na kosmické slunečníky a div se nezalkli v tom dusnu. "Ty, Neználku, nepospíchej tolik," fňukal Buchtík. "Musíme si trošku oddechnout."

 "A to se tady chceš usmažit?" odpověděl mu Neználek do radiotelefonu. "Musíme honem k pyramidě a schovat se do stínu. A navíc ty kosmické paprsky…"

 "Co to zas je, jaké paprsky?" bručel Buchtík. "Ále, to bys stejně nepochopil," kl mu Neználek. "Já ti to pak vysvětlím." Ve skutečnosti mu to nemohl vysvětlit ani teď, ani potom; neměl totiž nejmenší tušení, co to ty kosmické paprsky vlastně jsou a čím se liší od těch obyčejných. Slýchal jenom od Petúnky a od Ančovičky, že takové paprsky existují a že jsou na Měsíci obzvlášť nebezpečné. Konečně došli k cíli. To, co považovali z dálky za pyramidu, byla obyčejná hora, vlastně vyhaslá sopka se svahy plnými trhlin a ztuhlé lávy. Pěšina je přivedla k jeskyni na úpatí. Rychle se v ní skryli před palčivým sluncem. Bylo tam mnohem chladněji a příjemněji než pod širým nebem. I Buchtík přestal mít ten divný pocit, že vyklouzne z bot a zřítí se někam dolů. Neviděl už nad hlavou hvězdné nebe, ale skalnatou klenbu jeskyně, a tak se mu zdálo, že i kdyby teď začal někam padat, nespadne daleko. Vyzul se z kosmických bot, pohodlně se usadil na hladký kámen u stěny a odpočíval. Neználek nezůstal pozadu a uvelebil se vedle něho. Dlouho však sedět nevydržel, a sotva se trochu rozkoukal, vyskočil a prolézal jeden kout po druhém. Objevil, že jeskyně tady nekončí, ale vede dál do nitra hory, a rozhodl se, že ji prozkoumá. A tak Buchtíkovi nezbylo než se zase obout, vstát a s hekáním se vydat za Neználkem. Neušli ani deset kroků a octli se v naprosté tmě tmoucí. Buchtík prohlásil, že takhle není na výzkumy ani pomyšlení, a už se chtěl vrátit, když vtom Neználek rozsvítil svou elektrickou svítilnu a tma byla rázem tatam. Buchtík jen frkl zlostí. Musel jít dál, a to mu bylo o to protivnější, že kromě únavy začal zčistajasna pociťovat i účinky nízké teploty: příjemný chládek, který na něj zpočátku tak blahodárně působil, vystřídala krutá zima. Buchtíkovi mrzly ruce i nohy; poskakoval, dupal, plácal rukou o ruku, jen aby se trošku zahřál, ale málo naplat. Zato Neználek snad zimu ani necítil. Statečně si vykračoval dál a dál a rozhlížel se jako ostříž. Cesta nejdřív vedla širokým tunelem jakoby provrtaným ve tvrdé skále. Dno tunelu se každým krokem svažovalo, a tak se jim šlo, jako by je někdo postrkoval. Znenadání se stěny tunelu rozestoupily a naši cestovatelé se octli v obrovské podzemní, nebo vlastně podměsíční prostoře. Připomínala jakési pohádkové království zimy. Pod vysokánským stropem spatřili tisíce ledových rampouchů. Některé byly maličké a visely těsně u stropu jako jiskřivé třásně, jiné, mohutnější, splývaly shora v zářícím věncoví. Některé rampouchy byly tak obrovské, že dosahovaly špičkami skoro až ke dnu jeskyně, a tu a tam se některý opíral o ledové podnoží a tvořil jakýsi sloup, podpírající klenbu. Vysoké kamenné stěny toho ledového zámku pokreslil mráz fantastickými vzory: mezi neskutečnou spletí bílých, jakoby ojíněných jedlí a palem rozkvétaly nevídané květy a mihotaly se duhovými barvami obrovské hvězdy utkané z nejtenčích ledových paprsků. Když se Neználek pokochal tou nádherou, vykročil dál. Buchtík za ním. Snad že kolem byla taková spousta ledu, ale možná i proto, že teplota znovu klesla, začal mrznout ještě víc. Tancoval při chůzi tak divoce, až se mu jedna bota přece jen vyzula a odlétla někam stranou. Buchtík se ji vrhl hledat do ledového sloupoví, v mžiku se octl v neproniknutelné tmě, polekal se, zoufale začal volat na Neználka - ten mu však už na pomoc přijít nemohl. Zrovna v té chvíli totiž vyšel z ledového sálu, dostal se do dalšího tunelu, tentokrát se zledovatělým dnem, uklouzl a rozjel se dolů. Na kluzkém povrchu se nebylo zač chytit a zadržet divoký let. V radiotelefonu sice slyšel Buchtíkův křik, ale co měl dělat - na návrat nebylo už ani pomyšlení. Tunel se prudce svažoval do hlubin Měsíce. Brzo už Neználek neklouzal, ale doslova padal někam do propasti. Tma kolem začala řídnout, zdálo se, že odkudsi zdola proniká světlo. Zároveň se znatelně oteplilo. Za chvíli už bylo horko a prudké světlo ho řezalo do očí; byl přesvědčen, že je mu souzeno zahynout v plamenech, a už se v duchu loučil se životem, když vtom se stěny propasti rozestoupily, zmizely, ještě okamžik - a Neználek spatřil, že je ze všech stran obklopen jasným nebem plným beránků. A dole . . . snažil se zahlédnout, co je dole, a pod ním bylo zatím všecko v mlze. Za chvíli se protrhala a v hloubce uviděl zemi, pole, lesy, a dokonce i řeku. Tak vida, řekl si, Všeználek měl přece jenom pravdu, když říkal, že Měsíc je koule a v ní ještě jedna a na té že žijí měsíční človíčkové. I co, chviličku strpení - třeba se s nimi setkám. Neznámá země se zatím rychle blížila. Neználek už dole docela dobře rozpoznal město s ulicemi a náměstími. Bylo to jedno z největších měsíčních měst - Hrabillon. Zanedlouho rozeznával dokonce i domy a chodce na ulicích. Vítr ho však neunášel do středu města, ale k předměstí, tam, kde bylo vidět sady a zahrady a kde střechy domů tonuly v zeleni. Nevadí, pomyslel si, aspoň bude měkčí přistání. Plácnout sebou někam na dláždění, nadosmrti bude po mně. Ale strachoval se zbytečně: malý padák, který měl za zády, zpomalil jeho pád. I tak se ovšem Neználkovi nenadálým nárazem podlomila kolena a čapl přímo na zem. Padák se mu zase samočinně složil na záda, Neználek vstal, rozhlédl se a viděl, že přistál mezi keříky s jakýmisi zakrslými zelenými lístečky. Všiml si, že se lístky třepetají; kolem byla tedy atmosféra, vzduch. Listí na stromech se přece nehýbe jen tak, listím pohybuje vítr a vítr není nic jiného nežli pohyb vzduchu. Sundal si tedy přílbu a ucítil, že může docela volně dýchat. Dokonce se mu zdálo, že vzduch je tu o mnoho lepší než na Zemi. Ale to se mu samozřejmě opravdu jen zdálo, nejspíš ve skafandru odvykl svěžímu povětří. Zhluboka se nadýchl, srdce mu začalo bít klidněji, a rázem mu bylo veselo a lehko. Ze všeho nejdřív se chtěl porozhlédnout a zjistit, kam se to vlastně dostal. Pečlivě svlékl skafandr, schoval ho pod keříček a pustil se do průzkumu. Pořádně si prohlédl okolní keře a zjistil, že to vlastně vůbec nejsou keře, ale maličké trpasličí stromy, nejvýš jedenapůlkrát až dvakrát vyšší než on. Větvičky těch stromů byly obsypané droboučkými zelenými jablíčky velikosti hrášku. Neználek jedno utrhl, okusil, ale hned je zas vyplivl, tak bylo kyselé. Nedaleko rostly právě takové zakrslé hrušně; ochutnal i hrušku, nebyla o nic lepší, a ještě navíc byla trpká, nejspíš nezralá. Neználek ji zahodil a začal hledat k snědku něco jinačího. Měsíční jablíčka a hrušky mu jenom rozdráždily hlad. Po pár krocích se octl před vysokou prkennou ohradou, podél níž rostly pichlavé keříčky obsypané už dočista malinkatými červenými plody. Neználek jeden ochutnal a poznal, že to jsou zakrslé měsíční maliny. Chutí se nijak nelišily od našich pozemských, jen velikostí se nedaly ani srovnat. Neználek se začal cpát, ale jedl, jedl, a ne a ne se nasytit. A taky že se nenasytil. Kdyby si byl počínal jen trochu opatrněji, určitě by si byl všiml, že ho už dávno pozorují z křoví čísi slídivá oči. Patřily měsíčnímu človíčkovi jménem Fix. Byl oblečen do rezavého kabátu, na loktech notně prodřeného, a do kalhot, jaké se obyčejně nosívají zastrčené do holínek, ale holínky neměl, jen sandály naboso; na hlavě mu seděla jakási šeredná, promaštěná čepice. V ruce držel koště jako pušku do útoku. Neználek polykal bezstarostně maliny, když vtom se odněkud zezdola ozvalo: cvak! a cosi ho pevně chytilo za nohu. Vykřikl bolestí, sehnul se a viděl, že se chytil do želez. A to už také přiběhl Fix a vší silou ho praštil po hlavě. "No počkej, mizero! Tak na maliny jsi dostal zálusk!" řval a mával koštětem. "Dovolte!" rozhořčil se Neználek. "Co to má znamenat! Co s tím koštětem? A co tuhleta železa?" Ale Fix ho neposlouchal. "Já ti ukážu, cpát se tady malinama!" hulákal dál, zkroutil Neználkovi ruce za záda a spoutal mu je provazem. Neználek jen pokrčil rameny a zabručel: "Nechápu, oč vám jde."

 "Jen co tě dovedu k panu Schwabsovi, to budeš hnedle vědět co a jak!" pohrozil mu Fix. "K jakému panu Schwabsovi?"

 "Však uvidíš, co je to zač. A teď marš!" řekl Fix a zatáhl za provaz, div Neználek neupadl. "Jak můžu jít - máte rozum? Copak nevidíte, že mám nohu v železech ?" ozval se Neználek. "No, no, to je krámů, jedna noha v železech, ubožáčku!" vrčel Fix. Ale přece jen mu uvolnil nohu z pasti. "A teď hybaj, hybaj, žádný řečičky!" komandoval a pevně držel konec provazu, krým svázal Neználkovi ruce. A znova ho přetáhl koštětem. "Ne aby tě napadlo vzít mi roha, mně neutečeš!" Neználek na to zase jen pokrčil rameny. Upláchnout tak jako tak nemohl, noha ho pořádně bolela, a tak se belhal trpasličím sadem a za ním se hrnul se zlostným funěním Fix s koštětem přes rameno. Vyšli ze sadu a kráčeli teď podél dlouhatánských záhonů měsíčních okurek a rajských jablíček. I když Neználkovi nebylo zrovna do koukání, přece jen se pozorně rozhlížel a zjistil, že i měsíční okurky a rajčata jsou desetkrát menší, než na jaké byl zvyklý ze Země. Nedaleko zalévali tři malíčkové. Dva pumpovali, třetí držel hadici. Proud vody se ve výšce rozstřikoval do kapiček a padal jako déšť na záhony zeleniny. Pak šli kolem záhonů s měsíčními jahodami. Několik Měsíčanů lezlo mezi řádky, sbíralo dozrálé plody a skládalo je do košíčků. Jeden z človíčků uviděl Fixe s Neználkem a křikl: "Hej, Fixi, už jsi zase chytil lupiče?" Tak, tak, aby ne," samolibě se šklebil Fix. "K panu Schwabsovi ho vedeš, co?"

 "Tak, tak, k panu Schwabsovi, kampak jinam."

 "A to na něj zas pustíte psy?" zeptal se druhý človíček a nechal na chvilku práce. "To ať už si rozhodne pan Schwabs. Co přikáže, to uděláme."

 "Bestie!" zabručel jeden z človíčků. "Cože?"

 "Bestie, povídám! I s tím vaším panem Schwabsem."

 "Já ti dám bestii!" rozzuřil se Fix. "Všecko to panu Schwabsovi ohlásím, jak si tady pouštíte místo práce hubu na špacír - vylítnete na dlažbu natotata!" Človíčkové se zas mlčky shýbli nad záhony. Fix šťouchl Neználka koštětem a vydali se dál. Vyšli na kopeček a Neználek spatřil krásný jednopatrový dům s velkou otevřenou verandou. Kolem byly květinové záhony měsíčních sedmikrás, macešek, řeřich, rezed a aster. Pod okny rostly keře měsíčního bezu. I květiny byly stejné jako na Zemi, jen mnohokrát mrňavější. Ale protože si Neználek už začal zvykat, že rostliny jsou na Měsíci jako za dva nic, nijak se tomu nedivil. Na verandě si hověl v křesle pan Schwabs. Byl to tlustý človíček s červenými tvářemi, s velkou růžovou pleší a s malinkýma očkama skoro bez obočí, což mu dodávalo tuze veselého a dobráckého výrazu. Měl na sobě volné tmavohnědé pyžamo s bílými proužky, na nohou pohodlné pantofle. Seděl za stolem a dělal čtyři věci najednou: jedl bílý chléb s máslem; popíjel čaj se zavařeninou; četl noviny; a bez ustání odháněl mouchy, které se kolem něho jenjen rojily, v jednom kuse si mu sedaly na pleš a padaly mu do čaje. To všechno dělal pan Schwabs s takovou horlivostí, že se z něho doslova lil pot a stružkami mu stékal s pleše po tvářích a po zátylku rovnou za límec. Panu Schwabsovi to zřejmě nebylo moc příjemné - co chvíli popadl ručník přehozený přes opěradlo, jedním máchnutím si utřel mokrou lysinu i krk, zakroužil jím nad hlavou, aby odehnal dotěrný hmyz, a pověsil ho zpátky na křeslo. Když viděl, že se k domu blíží Fix se spoutaným človíčkem, odstrčil sklenici s nedopitým čajem a zvědavě čekal, co bude dál. "Jářku, pane Schwabs, přived jsem lupiče," hlásil Fix a zůstal stát i s Neználkem v uctivé vzdálenosti. Pan Schwabs se zvedl, sešel ke schůdkům do zahrady, založil si na břiše buclaté ručky a začal si Neználka prohlížet od hlavy k patě. "Chytil se, co?" zeptal se nakonec. "Zrovinka tak, pane Schwabs. Cpal se malinama - a šup do želez."

 "Tak, tak!" zamečel pan Schwabs. "Já ti ukážu, ty budeš jinak zpívat! Proč jsi se cpal malinami, mluv!"

 "Já se necpal, já je jedl," opravil ho Neználek. "Podívejme netýkavku!" ušklíbl se pan Schwabs. "Aby se člověk bál něco říct! No dobrá. Tak pročpak jsi mi jedl maliny?"

 "Proč! Dostal jsem hlad."

 "Ale ty ubožáčku!" pitvořil se Schwabs. "Tak ty jsi dostal hlad! Já ti ukážu, ty budeš jinak zpívat! Jsou to tvoje maliny? Mluv!"

 "Proč ne?" řekl Neználek. "Nikomu jsem je nevzal, natrhal jsem si je sám." Pan Schwabs zlostí až poskočil na svých krátkých nožkách. "Já ti ukážu, ty budeš jinak zpívat!" zařval. "To jsi nevěděl, že je to soukromý majetek?"

 "Jaký soukromý majetek?" nechápal Neználek. "Cože? Ty nakonec vůbec neuznáváš soukromý majetek?" zeptal se výhružně pan Schwabs. "Proč ne," vylekal se Neználek, "uznávám, jen nevím, co to je. U nás žádný soukromý majetek nemáme. My všechno zasejem společně, stromy sázíme taky všichni dohromady, a pak si každý vezme, co zrovna potřebuje. U nás je všeho spousta."

 "Kde u vás? U koho u vás? Čeho je u vás spousta? Za takovéhle řeči bych tě měl hnát rovnou na policii. Tam ti ukážou! To budeš jinak zpívat!" rozeřval se pan Schwabs, šermoval rukama a nepustil Neználka k slovu. Nakonec tleskl do dlaní a křikl: "Fex!" Ze dveří okamžitě vyskočil človíček oblečený přesně jako Fix, jenže bez čepice. Pan Schwabs luskl prsty a ukázal na podlahu vedle sebe. Fex v tu ránu pochopil, co si pán přeje, popadl křeslo od stolu a postavil je vedle pana Schwabse. Ten se pomalu usadil a řekl: "Tááák, a teď přiveď . . . třeba . . . hm - no třeba Mylorda, tak." Fex se ozlomvaz rozběhl vyplnit rozkaz. "Tvoje štěstí, že jsem takový dobrák," řekl pan Schwabs Neználkovi. "Na policii tě nepoženu, s policií si, kamaráde, radši nic nezačínat. Z policie žádná výhoda nekouká - ani pro mne, ani pro tebe, čert ji vem!" To už se objevil Fex s velkým chundelatým psem na řetězu. "Abys věděl, pustím tě," pokračoval pan Schwabs. "Ale upaluj, holoubku, a pěkně rychle, aby tě ten pejsek nepokousal. Rozvažte ho!" Fix rozvázal Neználkovi ruce. "A teď koukej mazat, co okouníš!" křikl pan Schwabs. "Nebo snad chceš, abych na tebe dal pustit psa? No dobrá. Fexi, pusť Mylorda!" Když Neználek viděl, že celý případ dostává tak nežádoucí obrat, vzal nohy na ramena. Vtom už také Fex odepjal Mylordovi řetěz a huňatý pes se vrhl za Neználkem. "Chyť ho, Mylorde, chyť ho!" pobaveně zapištěl pan Schwabs a zatleskal radostí. Neználek zahlédl, že ho Mylord užuž má, prudce zahnul, a pes běžel setrvačností dál. A tak to Neználek udělal pokaždé, když ho Mylord doháněl, a vždycky mu nějak v poslední chvíli uklouzl. Honili se kolem domu po záhonech s květinami, až sedmikrásky, hvozdíky, macešky i tulipány, vyrvané s kořeny, létaly na všecky strany. "Mylorde, chyť ho!" běsnil pan Schwabs. "Co se loudáš. To si neporadíš s jedním zlodějíčkem? Přines! Ach ty mizero! Já ti ukážu, ty budeš jinak zpívat! Hej, Fexi!"

 "Poroučíte, milostpane?" naklonil se uctivě Fex. "Okamžitě přiveď toho . . . hm - no třeba Césarina!"

 "Rozkaz!" houkl Fex a odběhl. Za chviličku byl zpátky s vytáhlým nohatým psem s krátkou rezavou srstí, ale bez ocasu. "Pusť ho!" křikl pan Schwabs. "No tak, chyť ho, Césarino!" Když Neználek poznal, že Mylordovi přišla posila, seběhl s vršku a vzal to přes záhony s jahodami. Oba psi za ním, cesta necesta, a nemilosrdně dupali po jahodách. "Co to zas je? Co to vyvádějí!" úpěl pan Schwabs, skulil se z verandy a chytil se za lysinu. "Moje jahody! Césarino, Mylorde, chyťte ho, pořádně mu zasolte! Obkličte ho! Nadeběhněte si ho! Hlupáci, motovidla, idioti! Tupohlavci! Dva tupohlaví idioti si neporadí s jedním tupohlavým hlupákem! A co vy tady okouníte?" křičel pan Schwabs na človíčky, kteří pracovali na záhonech. "Chyťte ho! Stojí a chechtají se, tupohlavci! Já vám ukážu, vy budete jinak zpívat!" Človíčkové nechali práce a rozběhli se po záhonech za oběma psy. A tu si pan Schwabs uvědomil, že teď je to ještě horší. "Zpátky!" zařval. "Já vám ukážu, takhle mi tu dupat po jahodách, vy budete jinak zpívat!" Človíčkové se zastavili a pan Schwabs se vrhl za Neználkem sám. Ale vtom se chytil nohou do želez. "Co je to zas!" pištěl a šklebil se bolestí. "Hej, Fixi, Fexi, co koukáte, ťulpasové! Já vám ukážu, vy budete jinak zpívat! Nastaví tu všude železa! Sundejte mi to, mizerové, nebo za sebe neručím!" Fix a Fex k němu přiběhli a tahali mu nohu ze želez. Zatím se už Neználek, Mylord a Césarino dostali z jahod na záhony s okurkami a rajčaty. V mžiku bylo všecko vzhůru nohama a nikdo už nepoznal, kde rostly okurky a kde rajská jablíčka. "Propánajána, co to tam vyvádějí!" volal pan Schwabs, brunátný vzteky. "Hej, Fixi, Fexi, co čumíte, pitomci! Rychle pušku, zabiju ho jako psa, ten bude jinak zpívat!" Fix a Fex zmizeli, a než bys řekl švec, vrátili se s puškou. "Střílejte!" prskal a ječel pan Schwabs. "Já si to zodpovím." Fix zalícil a vystřelil. Kulka zasvištěla dva oky od Neználka. "Takhle se střílí? Kdo to jakživ viděl!" křičel pan Schwabs zuřivostí bez sebe. "Dejte to sem. Já vám ukážu, jak se má střílet!" Vyrval Fixovi pušku a vystřelil. Jenže místo Neználka trefil Césarina. Ubohý pes divoce zakňučel, nadskočil, udělal ve vzduchu kotrmelec, padl na hřbet a zůstal ležet vzhůru prackami. "Vidíte to, hlupáci!" běsnil pan Schwabs a chytal se za hlavu. "Kvůli vám jsem přišel o psa!" Jak Neználek zaslechl, že došlo na střelbu, na nic nečekal, rozběhl se k ohradě - a hup! na druhou stranu. "No počkej!" zařval pan Schwabs a dusil se vzteky. "Tohle ti nedaruju! Já ti ukážu! Ty budeš jinak zpívat!" Vztekle zahrozil pěstí nad brunátnou lysinou, pak si dopáleně uplivl a šel domů spočítat škody, které mu Neználek způsobil. 

 Kapitola 9 KTERAK SE NEZNÁLEK SETKAL S BIGGLEM A FIGGLEM

  Neználek šťastně unikl svým pronásledovatelům a hnal se úprkem po cestě, ohrazené z obou stran vysokými ploty. Za ním se bez přestáni ozýval zběsilý štěkot a Neználkovi se zdálo, že má v patách pořád ještě ty dva zuřivé psy. Ve strachu ani nekoukal, kudy běží, a teprve když se octl na živější ulici, trochu se vzpamatoval, ohlédl se a viděl, že psi, kteří ho tak vylekali, jsou už bůhvíkde. Kolem po chodnících kráčeli Měsíčani, malíčci i malenky, nikdo nikam neběžel, nikdo nikoho nepronásledoval, nikdo vůči němu neprojevoval nepřátelské úmysly. Ani ty hloupé prkenné ploty tady už nebyly. Po obou stranách ulice stály teď vysokánské domy s rozmanitými obchody. A už byl večer. Rozsvítily se lucerny, výklady obchodů se rozzářily, na průčelích domů se rozblikaly různobarevnými světly neónové reklamy. Ulice byly čím dál širší, domy vyšší, obchody přepychovější a světla reklam pestřejší. Přes ulice se rozpínaly lehké plošiny a mosty s rozmanitými atrakcemi: houpačkami, kolotoči, tobogany, skákajícími koňmi, létajícími velocipédy a čertovými koly nejrůznějších systémů a velikostí. A to všecko se točilo a houpalo a hýbalo a skákalo a třáslo a zářilo stovkami elektrických žárovek. Podél chodníků stála křivá zrcadla a každý se mohl dosyta vychechtat při pohledu na svůj protažený, zmáčklý nebo zpitvořený obličej. Na chodnících před spoustou restaurací a kaváren seděli u stolků malíčkové a malenky, večeřeli, popíjeli čaj, kávu nebo sodovku se sirupem, mlsali zmrzlinu a dorty, někteří tančili, hudba tu zněla ze všech stran. Číšnici a servírky běhali s podnosy mezi stolky a roznášeli hostům nejrozmanitější pokrmy. Když tak Neználek koukal, jak se ti človíčkové živí, uvědomil si, že má vlastně taky hlad. Dlouho se nerozmýšlel a usadil se k volnému stolku. Okamžitě přiskočil číšník ve fraku a uctivě se zeptal, co si bude přát. Neználek si objednal polévku, potom porci makarónů se sýrem, pak snědl ještě dvě porce plněného zelí, vypil šálek kávy a navrch si dal jahodovou zmrzlinu. Všechno mu to tuze chutnalo. Najedl se a hned mu bylo líp. Seděl spokojeně za stolkem, poslouchal hudbu, díval se na tančící dvojice a pozoroval Měsíčany u sousedních stolků. Všichni se spolu živě bavili a vesele se smáli, všichni vypadali laskavě a přívětivě. I ten malíček v černém, který mu přinesl jídlo, se na něj příjemně usmíval. Tak vida, je tady docela pěkně, pomyslel si Neználek. Je vidět, že i na Měsíci žijí správní človíčkové. Všechno, co se mu dosud přihodilo, připadalo mu jen jako nedorozumění nebo zlý sen, na který už radši nevzpomínat. Zvedl se, zamával číšníkovi na rozloučenou a vydal se dál. Ale číšník ho rychle dohnal, uctivě se usmál a řekl: "Zapomněl jste, milý příteli, na peníze."

 "Na co?" zeptal se s přívětivým úsměvem Neználek. "Na peníze, milý příteli, na peníze!"

 "Na jaké peníze, milý příteli?"

 "Musíte přece, milý příteli, zaplatit za večeři. Peníze bych prosil."

 "Peníze?" řekl rozpačitě Neználek. "A co to je, milý příteli? Slyším tohle slovo poprvé." Číšníkovi v tu ránu zmizel úsměv z tváře. Dokonce nějak nepřirozeně zbledl zlostí. "Tak ty tak!" zavrčel. "Poprvé slyšíš tohle slovo? No počkej, to ti jen tak neprojde!" Odtáhl Neználka stranou, vytáhl píšťalku a pronikavě zapískal. Okamžitě se odněkud ze tmy vynořil urostlčlovíček v modré uniformě s nablýskanými kovovými knoflíky a s mosaznou přílbou na hlavě. V ruce držel gumový obušek, u pasu měl v pouzdře revolver. "Pane strážník, nechce mi dát peníze," žaloval na Neználka číšník. "Jak si to dovoluješ, mizero! Okamžitě mu dej peníze!" zařval policajt, založil si ruce v bok a vystrčil na Neználka tlusté břicho. "Tak za prvé: nejsem žádný mizera," důstojně odpověděl Neználek, "a za druhé: peníze mu nedám. Žádné jsem mu nevzal. A ani neviděl,"

 "A tohle jsi už viděl?" zeptal se policajt a strčil Neználkovi pod nos gumový obušek. Neználek mimoděk ucukl. "Co myslíš, že to je?" zeptal se policajt. "No, čuchni si!" Neználek si opatrně přičichl ke konci pendreku. "Gumová tyčka nejspíš," zamumlal. "Gumová tyčka!" ušklíbl se policajt. "To je vidět, že jsi osel! Zdokonalený elektrický obušek, abys věděl. A stůj v pozoru, když s tebou mluvím!" komandoval. "Rrrruce k tělu! A žádné řřřeči!" Neználek bezděky zdvihl hlavu a přitiskl ruce ke kalhotám. Policajt ho ťukl pendrekem do čela. Ozval se třesk. Neználek dostal elektrickou ránu, ale takovou, až se mu zajiskřilo v očích, v hlavě mu zahučelo a zakymácel se, jak se mu podlomila kolena. Policajt ho chytil za límec a začal mu prohledávat kapsy. Nenašel nic, a tak ho vlekl zástupem človíčků, kteří se v tu ránu seběhli kolem. "Rrrrozejděte se! A žádné řřřeči!" řval a mával pendrekem. Zástup se v mžiku rozprchl. Policajt zatáhl Neználka do úzké uličky a zůstal stát u černého policejního auta s jediným maličkým zamřížovaným okýnkem. Otevřel zadní dvířka, velitelským pohybem kývl na Neználka, hrozivě se zamračil a houkl: "Fit! Fit!"

 "Jaké fit, fit?" nechápal Neználek. "To znamená, abys koukal mazat do vozu, než se rozzlobím!" zařval policajt. Když viděl, že se k tomu nemá, praštil ho pendrekem s takovou silou, že Neználek udělal kotrmelec a vletěl dovnitř. Ani si nestačil uvědomit, co se vlastně stalo, a už za ním zaklapla dvířka. Zdvihl se ze špinavé a zaplivané podlahy, opřel se ramenem o dveře, ale marně: držely pevně. A tak do nich začal ze všech sil bušit pěstmi: "Hej, co to děláte!" Policajta samozřejmě ani nenapadlo, aby mu odpověděl, sedl si vedle řidiče a přikázal: "Na direkci! Fit! Fit!" Motor zahučel, automobil se rozkodrcal po dláždění a za čtvrt hodiny byl už Neználek na policejním komisařství. Policajt, který se jmenoval Biggel, předal Neználka z ručky do ručky druhému policajtovi, kterému říkali Figgel. Figgel byl oblečen do stejné uniformy jako Biggel, jenom knoflíky se mu neblýskaly tak jako Bigglovi. To se dalo se vší pravděpodobností vysvětlit tím, že policista Figgel nemíval službu venku na čerstvém vzduchu, ale v uzavřené a špatně větrané místnosti, od čehož kov na knoflících postupně zmatněl. Celé tři stěny policejní místnosti zakrývaly vysoké skříně s policejními spisy o všemožných zločincích. Uprostřed kanceláře stál bytelný dubový stůl. Za stolem byl na jedné straně fotoautomat na fotografování zločinců, na druhé straně rentgenový přístroj, kterým byli zatčení prosvěcováni skrznaskrz, jestli nespolkli uloupené cennosti a neukryli je tak ve vlastním žaludku. U dveří stála takzvaná štafírka na měření provinilců; byla to vlastně dlouhá míra na podstavci a s pohyblivým prkénkem. Na stole měl Figgel telefon, bedýnku s čistými blankety do kartotéky zločinců, krabičku s černou tiskařskou barvou na otisky prstů a mosaznou přílbu. V zájmu přesnosti je třeba říci, že i Figglova mosazná přílba se blýskala méně než přílba Bigglova. Bylo to zvlášť zřejmé v okamžiku, kdy Biggel vešel, smekl a položil ji na stůl vedle Figglovy. Ale jinak měli Figgel i Biggel mnoho společného: oba byli zavalití, oba měli široké obličeje s nízkým čelem a tmavé, hrubé, na ježka ostříhané vlasy. Přes nápadnou vnější podobu byl však v jejich povaze velký rozdíl. Zatímco Biggel byl človíček přísný, který netrpěl žádné řeči, Figgel byl naopak velký milovník všelijakých rozhovorů, legrácek a šprýmů. Jen se za Bigglem zavřely dveře, řekl Neználkovi: "Dovoluji si vás upozornit, vážený a milý, že v celém policejním komisařství jsem první ze všech já, protože první, co uvite, sotva ráčíte vkročit do těchto útulných místností, není nic jiného nežli já. Chi-chi-chi! Vtipné, není-liž pravda?" Nečekal, co na to Neználek řekne, a pokračoval: "Mou prvořadou povinností je zjistiti totožnost každého zatčeného zločince, to jest v tomto případě, jestli dovolíte, vaši."

 "Ale já přece nejsem žádný zločinec!" namítl Neználek. "To říkají všichni, vážený a milý," přerušil ho Figgel, "neboť cílem každého zločince je splésti policii, zamotati jí takříkajíc hlavu, využíti toho a uprchnout. Musím vás však ubezpečit, vážený a milý, že to se vám nepodaří, jelikož naše metody jsou obzvláště spolehlivé, jak se o tom záhy přesvědčíte sám. Povězte mi laskavě své jméno."

 "Neználek."

 "Tak vidíte," řekl Figgel, "tvrdíte, že se jmenujete Neználek, ale jak mohu vědět, že je tomu skutečně tak? Kdo ví, neskrývá-li se pod tímto jménem nějaký nebezpečný zločinec? Vždyť přece zločinci velice rádi mění jména. Kupříkladu vy. Dneska jste, řekněme, Neználek, zítra Všeználek, pozítří zas kdovíjaký Penálek - chi-chi-chi! Vtipné, není-liž pravda? Jak se v tom má jeden vyznat? Jenomže my se v tom vyznáme jedna radost. Dovolím si vás upozornit na tyto tři skříně. Jsou tam uloženy popisy všech zločinců, s nimiž jsme kdy měli tu čest. Ovšem hledat popis vaší osoby ve všech, s tím bychom nebyli hotovi ani za tři roky. Pro urychlení pátrání dělíme všechny zločince do tří skupin: v první skříni chováme popisy zločinců vysokých postav, ve druhé středních a ve třetí malých. Abychom našli váš popis, musíme vás nejdřív změřit."

 "Ale vy tady přece nemůžete mít můj popis, já jsem se teprv dneska dostal na vaši planetu," namítl Neználek. "To říkají všichni, vážený a milý, absolutně všichni, ujišťuji vás," zvolal Figgel a ani neposlouchal, co Neználek říká. "Račte laskavě na moment pod míru. Tak . . . postavte se hezky do pozoru, paty k sobě, ruce k tělu, tááák." Postavil Neználka zády k míře, pustil mu na hlavu pohyblivé prkýnko a podíval se, kolik dílků ukázala šipka. "No vida," řekl spokojeně, "vaše výška, vyjádřená ve standardních měrných jednotkách, rovná se sedmdesáti dvěma milicentům, jste tedy človíček střední postavy a váš popis je nutno hledat ve druhé skříni. Ale to není zdaleka vše. Jak se můžete osobně přesvědčit, máme v každé skříni ještě tři oddělení. V horním oddělení každé skříně jsou uloženi zločinci s velkými hlavami, v prostřední se středními a konečně v dolních odděleních zločinci s maličkými hlavičkami. Změříme teď velikost vaší hlavy . . . tááák . . . třicet milicentů - a hned je nám jasné, že máte hlavu velkou a že vás musím hledat v horním oddělení. Ale to ještě není všechno: v každém oddělení máme ještě, jak račte vidět, po třech přihrádkách. V prvních přihrádkách máme vždycky človíčky s dlouhými nosy, v druhých s prostředními a v třetích s mrňavými. Změříme váš nos, momentíček prosím, tááák, a zjistíme, že neměří víc než dva a půl milicentu, tedy mrňous. Váš popis dlužno tudíž hledat v třetí přihrádce horního oddělení druhé skříně. A nyní je to už vskutku maličkost, jelikož všechny karty a popisy jsou uspořádány podle velikostí. Nezajímají nás zločinci velcí 70 a 71 milicentů - ty dáme stranou; nezajímají nás hlavy 28 a 29 - pryč s nimi; nezajímají nás ani nosy do půl třetího milicentu - pryč! A prosím, tady je vaše karta: všecko přesně odpovídá - výška 72, objem hlavy 30, nos dva a půl . . . Jestlipak vůbec víte, kdo vlastně jste?"

 "Kdo, prosím vás?" zeptal se polekaně Neználek. "Proslulý bandita a lupič Hezounek: šestnáct přepadení vlaků, deset ozbrojených bankovních loupeží, sedm útěků z vězení - naposledy minulého roku podplacením stráží, celkový lup v úhrnné částce dvacet miliónů shwindlingů!" oznámil s radostným úsměvem Figgel. Neználek vyděšeně zamával rukama: "Co to povídáte! To přece nejsem já!"

 "Ale jste, vážený pane! Snad byste se nestyděl? S takovou sumičkou, jako je ta vaše, se přece nemusíte ostýchat. Jistě vám z těch dvaceti miliónků ještě něco zbylo. Dejte mi aspoň sto tisíc - a já vás pustím. Vždyť kromě mne nikdo neví, že jste slavný lupič Hezounek. A místo vás strčím do vězení nějakého vandráka a ecko bude v pořádku, čestné slovo!"

 "Ujišťuji vás, že se mýlíte," řekl Neználek. "Že vám není hanba, pane Hezounek! To je vám líto mizerných sto tisíc? Při vašich příjmech bych nelitoval ani dvou set tisíc, abych se dostal na svobodu. Tak aspoň padesát . . . no dobrá, tak dvacet - a běžte, kam je libo."

 "Prostě nechápu, o čem hovoříte," pokrčil Neználek rameny. "Já přece nejsem žádný Hezounek a . . ."

 "Vím, vím, co chcete říci," přerušil ho Figgel. "Nejste Hezounek a žádné peníze jste neukradl, že ano - ale copak to tady na té kartě není černé na bílém? Výška: 72 - je to vaše velikost? Hlava: 30 - je to vaše hlava? Nos: dva a půl - a navíc je tu vaše fotografie." Neználek se podíval na fotografii, nalepenou na kartě, a řekl: "No vidíte, tohle přece nejsem já. Já nejsem tomuhletomu človíčkovi vůbec podobný."

 "Správně. Vůbec ne. A proč? Protože jste si dal změnit podobu. U nás jde, vážený a milý, za peníze všecko: změnit obličej, nechat si narůst nový nos - to všecko už tady bylo."

 "Ale já si vůbec nenechal narůst jiný nos," bránil se rozhořčeně Neználek. "To říkají všichni, vážený a milý, absolutně všichni, věřte mi. No dobrá; nechcete dát dvacet tisíc, dejte aspoň deset . . . Ve vězení vás to přijde dráž. Tam vás oškubou jako slepici, z milionáře budete nejposlednější ubožák a zbudou vám jen oči pro pláč. Tak dejte aspoň pět . . . aspoň tisícovku! Vy chcete, abych vás pustil úplně zadarmo? Kdepak - to já vás zřejmě budu muset přece jenom strčit na pár dní do basy, snad přijdete k rozumu. A teď musíme vyřídit několik formalit." Vzal z bedýnky čistý blanket, zapsal do něho Neználkovo jméno, uvedl výšku, rozměry hlavy a nosu, vyfotografoval ho, zrentgenoval, pak mu namazal obě ruce černou barvou a vzal mu otisky prstů. "Pošleme otisky vašich prstíčků k prozkoumání a porovnáme je s otisky prstů pana Hezounka. Doufejme, že se potom přesvědčíte sám, že vy jste vy, tedy Hezounek, a přestanete zapírat. A nyní je mi líto, jsem nucen se s vámi rozloučit." Figgel smáčkl tlačítko elektrického zvonku a do dveří vešel policista Riggel - se stejně tupým obličejem, nízkým čelem a s vlasy na ježka. "Do basy!" rozkázal stručně Figgel. Riggel se na Neználka zamračeně podíval a otevřel dveře: "Fit! Fit!" Všiml si, že Neználek chce něco říct, výhružně napřáhl pendrek a zakrákal jako vrána: "Marrrš, zatrrraceně, to ti povídám! A žádné řřřečičky!" Neználek si uvědomil, že řeči tu doopravdy nepomohou, a tak jen mávl rukou a vyšel ze dveří. 

Kapitola 10 V BASE

  Basa říkají vězňové na policejním komisařství ohromné podzemní místnosti se spoustou pryčen plných človíčků. Uprostřed stála litinová kamna, od nichž se přes celou basu táhly dlouhé plechové roury. Kolem kamen sedělo několik človíčků a pekli si ve žhavém popelu brambory. Čas od času někdo z nich otevřel dvířka, vyhrabal upečenou bramboru, horlivě na ni foukal a přehazoval si ji z ruky do ruky, aby mu co nejdřív vystydla. Ostatní seděli na pryčnách nebo na zemi a hleděli si svého: jeden se oháněl jehlou a zašíval si své vetché oblečení, jiný hrál s kamarády čáru nebo vypravoval nějakou neveselou historku ze života. Místnost byla docela bez oken a osvětlovala ji jedna jediná žárovka vysoko u stropu; byla matná a svítila jako za dušičky. Sotva za Neználkem zabouchly dveře, začal si protírat oči, aby se v té tmě aspoň trošku rozkoukal. Moc to nepomohlo a jen si po obličeji rozmazal černou barvu, které měl plné prsty. Když si človíčkové všimli, že přišel nováček, několik nejzvědavějších seskočilo z pryčen a běželi k němu. Neználek se vylekal, přitiskl se zády ke dveřím a chystal se k obraně. Človíčkové se však rozesmáli, sotva uviděli jeho umazaný obličej. Neználek pochopil, že se nemá čeho bát, a pusa se mu taky roztáhla od ucha k uchu. "Pročpak tě sem šoupli? Co ti přišili?" vyptávali se ho. "Vážně nevím, kamarádi," přiznal se Neználek. "Říkají, že prý jsem ukradl dvacet miliónů nějakých švihliků… nebo šupliků či co." Přerušil ho hromový smích. "Snad shwindlingů, ne?" řekl kdosi. "Tak, tak, kamarádi. Ale čestné slovo, že nemám ani zdání, co to vlastně je, ty švindlíky . . . bo šmejdlingy . . ." Každý tuze dobře věděl, že shwindlingy jsou peníze, a tak byli přesvědčeni, že si Neználek dělá šprťouchlata. "Koukám, že jsi veselá kopa," řekl Neználkovi malíček, který stál nejblíž; byl bez košile, zašíval si na ní zrovna dírku. "No, dejme tomu, že jsi vážně nic nešloh," přidal se malíček s kulatou, dohola ostříhanou hlavou, "tak ale za co tě sem šoupli?"

 "Namouduši, kamarádi, nic jsem neudělal. Prostě jsem se v restauraci navečeřel, a ten mezulán hned: Peníze sem! Ale já mu přece žádné nevzal." Znovu se všichni rozchechtali. "Tak ty ses teda navečeřel bez peněz, co?"

 "Co to pořád máte? Jaké peníze? Už mi to konečně vysvětlete, kamarádi. Co to jsou ty vaše peníze?"

 "No dobrá, tak už dost těch žertů."

 "Ale já přece nežertuju! Já to namouduši nevím, co jsou peníze."

 "Přestaň už, jo! Ještě řekni, že jsi k nám spadl z Měsíce!"

 "Kdepak, kamarádi, z Měsíce ne! Já přiletěl ze Země."

 "Tak tohle se ti teda zrovna nepovedlo," řekl ten holohlavý. "A kdepak myslíš, že jsi teď? Tady jsme přece na Zemi!"

 "Nesmysl, kamarádi, na Měsíci jsme."

 "No nazdar!" zasmál se ten bez košile. "A kde je podle tebe Měsíc? Kolem Země přece, ne? Tamhle nahoře!" ukázal jehlou někam nad hlavu. "To si můžeš přečíst v každé knížce. A naše Země se vrtí jako káča uvnitř něho, chápeš to?"

 "To vím," odpověděl Neználek. "Já jsem jenom nevěděl, že té vaší Zemi říkáte taky Země. Já mluvím o jiné Zemi, o planetě bůhvíjak daleko za vaším Měsícem."

 "A ty jsi k nám tedy přiletěl odtamtud, jo?" zeptal se s předstíraným údivem holohlavý. "Přesně tak," potvrdil Neználek. "To jsou mi věci!" ušklíbl se holohlavý. "Tak to se pojď honem umýt, kamaráde, nějak ses nám cestou zamazal." Neználek šel k umývadlu, pustil vodu a myl se. A človíčkové se zatím do sebe pustili. Jedni tvrdili, že si Neználek schválně vymýšlí všelijaké nesmysly, aby zmátl policajtům stopu; druzí říkali, že je to obyčejný hlupák a plácá, co ho napadne; a třetí byli přesvědčeni, že se dočista zbláznil. Ten bez košile kdekoho přesvědčoval, že možná Neználkovi přeskočilo z knížek, protože tam doopravdy stojí, že za vnějším Měsícem jsou nějaké planety a hvězdy, na kterých prý také žijí človíčkové, a tak si zřejmě představuje, že k nim z jedné takové hvězdy přiletěl; blázni si přece vždycky představují, že jsou různé slavné osoby a hrdinové nebo odvážní cestovatelé. Neználek se domyl a zeptal se: "Kde máte ručník?"

 "Co bys nechtěl!" ušklíbl se holohlavý. "Tady jsi v base, a ne v hotelu, rozumíš? Ručník! Takový přepych tady holenku nevedou."

 "A jak se mám utřít?"

 "Jestli chceš, sedni si tuhle ke kamnům, uschneš jedna dvě." Neználek si přisedl ke človíčkům, kteří se hřáli u kamen, a holohlavý se usadil vedle. "Tak ty vážně nevíš, co to jsou peníze?"

 "Namouduši ne," přiznal se Neználek. To ti je tedy musím ukázat," řekl holohlavý a vytáhl z kapsy několik měďáků. "Dávej pozor! Tomuhle nejmenšímu se říká centig. Tenhle větší, vidíš ho, to jsou dva centigy, tuhle je ještě jeden - taky dvoucentig. A tuhlety dva, to jsou zas pěticentigy. Dohromady mám teda patnáct centigů. A sto centigů je jeden shwindling." A k čemu to všecko je?" zeptal se Neználek. "Jak to k čemu?" divil se holohlavý. "Za peníze si můžeš koupit, co tě napadne."

 "A co to je koupit?" nechápal Neználek. "Ty jsi přece hlupák! Koupit je koupit," vysvětloval holohlavý. "Tak třeba ty máš klobouk, a já mám zase, vidíš, tuhle patnáct centigů. Já ti je dám a ty mi za ně dáš svůj klobouk. Platí?"

 "Proč bych ti měl dávat klobouk?" odpověděl Neználek. "Klobouk můžu nosit na hlavě, ale co s patnácti centigy?"

 "Páni, ty jsi osel! Kdo má ty centigy, může si za ně všechno koupit. Hele - máš hlad?"

 "Zatím ne."

 "Jen počkej za chvíli! A co pak? Když máš centigy, koupíš si něco k jídlu, když nemáš - budeš pískat kudlu."

 "Vem to!" zašeptal Neználkovi malíček s rozcuchanou čupřinou vlasů, co seděl vedle. "Pleška má pravdu. A my si spolu za těch patnáct centigů nakoupíme brambory a upečeme si je v kamnech. Víš ty vůbec, co je to za dobrotu?"

 "Správně!" přidal se Pleška. "Ber, dokud dávám. Patnáct centigů za takovýhle klobouk - to je slušná cena,o říkáš, Čupro? Víc ti stejně nikdo nedá" Sundal Neználkovi jeho modrý klobouk a vysypal mu do dlaně penízky. "Ber, ber, moc se nerozmýšlej!" zazubil se Čupra. "Koupíme si brambory a dáme si do nosu."

 "Ale kde je vezmem?" zeptal se Neználek. "Dej mi peníze, já to zařídím. To máš marné, tady je vězení, a žádné lahůdkářství." Čupra vzal od Neználka peníze, deset centigů si nepozorovaně strčil do kapsy, pěticentig nechal v hrsti, šel ke dveřím a třikrát potichu zaklepal. Cvakl zámek, dveře se pootevřely a štěrbinou nakoukl náš známý policajt Riggel. "Poslyš, Riggle," zašeptal Čupra, "přenech nám za pětník brambor. Chceme si vystrojit malou hostinu a pohostit tuhle nováčka."

 "Dobrá. Peníze!" zavrčel Riggel. Čupra mu dal penízek, dveře zabouchly, ale za chviličku se znova otevřely a Riggel podal Čuprovi pytlík s bramborami. "Viděls, jak se na to musí? S penězi se, kamaráde, nikde neztratíš!" chvástal se Čupra a vysypal brambory rovnou před kamna. "Co to je?" zeptal se s údivem Neználek. "Jak to? Copak nevidíš - brambory přece."

 "A proč takové mrňavé?"

 "Brambory byly opravdu jako zadvanic. Žádný brambůrek nebyl větší než fazolka. Neználek na ně koukal, koukal a nakonec se dal do smíchu. Človíčkové se na sebe podívali a potajmu si zavrtěli prstem na čele, jako že Neználkovi dočista přeskočilo. "Co je na tom k smíchu?" řekl přísně Čupra. "Brambory jsou úplně v pořádku, lepší by se ani nesehnaly."

 "To u nás máme jinačí brambory," řekl Neználek. "Tááákovéhle!" A rozpřáhl ruce, jako by se chystal obejmout slona. "U nás vyrostou brambory, že je nemůžeme dostat ze země, vybíráme jen ty menší, s velkými se nikdo nechce trápit. A tak zůstanou v zemi."

 "No dobře, dobře," řekl Čupra, "teď dáme brambory do kamen, ať se pečou, a ty nám zatím budeš vypravovat pohádky."

 "Prosím tě, jaképak pohádky, já říkám pravdu," bránil se Neználek. "To u vás je všecko takové malinkaté: jablíčka jako pěstičky, hrušky sotva vidíš, maliny jednou si lízneš a ani nevíš, jaké byly, jahody - co by se za nehet vešlo, okurky jako prst . . ."

 "A copak u vás jsou větší?" zeptal se Pleška. "U nás? S takovou jahodou si dva malíčkové neporadí. A maliny - takovéhle! Hrušky jsou velké jako my, rajčata taky. A melouny jako patrový dům."

 "Lže jako když tiskne," řekl někdo."

 "Až se mu od pusy práší!" přidal se Pleška. "Vůbec ne, kamarádi! Sami uvidíte. My jsme vám náhodou přivezli semena těch našich rostlin: okurky, rajská jablíčka, melouny, červenou řepu, mrkev, jahody . . ."

 "A kdepak je máš, prosím tě, ta svoje zázračná semena?"

 "V raketě."

 "A raketu?"

 "Tamhle někde," ukázal Neználek vzhůru. "Na tom vašem Měsíci."

 "Cha-cha-cha!" ozvalo se ze všech stran. Nejhlasitěji se chechtal ten, co si zašíval košili. "Teda tohle se ti, kamaráde, povedlo! Ještě se tam nějak dostat, že jo!"

 "Copak je to tak těžké?"

 "Asi jo, když tam kromě tebe ještě nikdo nebyl."

 "Něco se přece musí vymyslet," řekl Neználek. "Tak vymýšlej, vymýšlej. Myslet se u nás nikomu nezakazuje."

 "A proč je ta raketa tam, a ty tady?" zeptal se Neználka malíček s červenýma očima, které mu v jednom kuse jezdily sem a tam. "To bylo tak: přistáli jsme . . ., pak jsem šel s Buchtíkem do jeskyně . . ., tam jsem slítl do díry a byl jsem tu."

 "To tedy znamená, že jsi vážně spadl z Měsíce?"

 "Vážně, namouduši," potvrdil Neználek. "A nezdálo se ti to náhodou všecko?"

 "Čestné slovo - žádný sen!"

 "No, jestli se ti to teda nezdálo, pak to musíme jaksepatří oslavit," přidal se Pleška. "A hele, brambory už jsou! Pohostíš přece své nové přátele brambůrkama, ne? Jakpak ti říkají?"

 "Neználek."

 "Slyšte, slyšte!" spustil slavnostně Pleška. "U příležitosti svého příchodu na naši planetu zve vás velevážený Neználek na bramborové hody." Měsíční človíčkové pochvalně zamručeli. Ze všech stran se natáhly ruce a začaly vyhrabávat z popela pečenky. U kamen byla v tu ránu tlačenice. Několik Měsíčanů se dokonce popralo. Brambory v mžiku zmizely, a když se dostal ke kamnům Neználek, nebyl tam už ani drobeček. "Copak? To na tebe nezbyla ani brambůrka?" zeptal se soucitně Čupra. "Hledej líp, kamaráde, nějaká tam ještě bude." Ale ať se Neználekopelil v kamnech sebevíc, leda se umazal. "Co se dá dělat, to je tvoje vina, patří ti to," řekl Pleška. "Aspoň nebudeš podruhé chytat lelky. Víš ty vůbec, co je to tady za pakáž? Podrážky ti při chůzi uřežou, nos ti utrhnou, ani si toho nevšimneš. Jsi zkrátka hlupák, jelimánek!"

 "Nenadávej, jo!" urazil se Neználek. "A vrať mi klobouk! Já už s tebou nechci nic mít."

 "Jak to? Přece jsi mi ho prodal, ne? Tak mi teda vrať peníze." Kde bych je vzal! Žádné nemám."

 "Kamarádi, koukněte se na něj!" křičel Pleška. "Nejdřív mi prodá klobouk, a teď by ho chtěl zpátky!" Přestaň hloupnout, Pleško! A vrať mu ten klobouk, stejně jste si to s Čuprou takhle vymysleli, abyste ho napálili," řekl hubeňoučký malíček se špičatým nosem, kterému říkali Kozlík. "Cože?" zařval Pleška a hnal se na Kozlíka. "Slyšel jsi, Čupro, co řekl? Pořádnou mu stříhni!" Čupra se na Kozlíka vrhl, ale dostal od něho takovou ránu, až odlétl stranou. Pleška běžel Čuprovi na pomoc a pustili se do Kozlíka ve dvou. Několik malíčků přiskočilo bránit Kozlíka, jiní pomáhali Čuprovi a Pleškovi, natotata vzplál všeobecný boj a za chvilku už celá basa pištěla, sténala, hekala a vyla. Leckdo se pral, a ani nevěděl, proč a jak to začalo. Dva malíčci se vyškrábali po palandě na horní pryčnu, jeden se naklonil dolů a břinkal holí každého, kdo běžel kolem, druhý jim plival na hlavy, jakýsi tlustý malíček si nabral z kamen popel a házel ho protivníkům do očí, vzduchem létaly nejrůznější předměty: hrnky, lžíce, misky, boty, človíčkové porazili litinová kamna a kouř se valil přímo do místnosti. Ve všem tom zmatku nikdo nezaslechl, že v zámku zaharašil klíč, dveře se rozlétly a do basy se jako tajfun vřítili čtyři policajti: Riggel, Siggel, Kriggel a Fliggel. Byli oblečeni do gumových protielektrických plášťů s kapucemi a ozbrojeni elektrickými pendreky. Vrhli se do nejhustší vřavy a začali rozdávat rány, jen to svištělo: do hlavy, do nosu, do zad, kam se dalo. Vpravo vlevo bylo slyšet praskot elektrických jisker. Zasažení malíčkové padali jako pokosení. Neználek dostal taky pořádnou elektrickou ránu a odlétl, až udělal kotrmelec. Zrovna vedle něho upadl černooký malíček. Dloubl ho do boku a šeptl: "Honem, polez stranou! Schováme se pod palandu, rychle." Odplížili se pryč a schovali se jako dva švábi do skulinky. " Neuběhlo ani pět minut a človíčkové leželi do jednoho po podlaze. Sotva se někdo pokusil vstát nebo se malinko pohnul, hned se k němu přiřítili policajti a pustili se do něho znovu. Pohledem vítěze obhlédl Riggel bojiště, a když se ujistil, že všichni leží jako bez ducha, natočil z vodovodu vědro vody a ulil doutnající oheň v převrácených kamnech. V mžiku se místnost naplnila hustou parou. "Takhle na vás!" zavrčel a hodil prázdné vědro na zem. "Ted' ani nemusíte chodit do páry." Siggel, Kriggel a Fliggel se hlasitě rozchechtali, pak se seřadili do jednoho šiku a ustoupili na výchozí pozice. Dveře zaklaply, v zámku zaharašil klíč a všechno ztichlo. Kolem bylo jako po vymření. Jen zpod kavalců začali vylézat jeden za druhým človíčkové, poschovávaní tam od začátku boje. Byli to ti nejzkušenější obyvatelé basy; moc dobře totiž věděli, že ať začne rvačka pro cokoli, skončí ji nakonec policajti a spořádají to hlava nehlava: vinný nevinný - všecko jedno. A pak už se vzpamatovávali i ostatní a rozlézali se na svá místa. Když si na pryčnách natáhli trošku údy a drobátko si po té rvačce vydechli, začali shledávat své věci a uklízet místnost. Několik malíčků postavilo převržená kamna a znovu v nich zatopili. Pomalu bylo zase všecko v pořádku, každý si našel, co mu patřilo, jen Pleška ne a ne najít Neználkův klobouk. "Tak vidíš, co jsi provedl!" křičel na Neználka. "Peníze jsem ti dal, a kde je klobouk? Ted' nemám nic."

 "Nevadí," utěšoval ho Čupra, "tohle mu nedarujem, za to nám ještě moc draze zaplatí. Zítra si to s ním vyřídíme, teď je čas do hajan." A oba si vylezli na své pryčny. K Neználkovi přišel Kozlík: "Ty jsi ale vážně truhlík. Proč jsi prodal klobouk? To se ti chce tak moc na ostrov Hlupáků?"

 "Na jaký ostrov?" nechápal Neználek. "Copak jsi v životě neslyšel o Hlupáckém orově?"

 "Neslyšel," přiznal se Neználek. "Tak poslouchej: tady u nás se může všecko; jediné, co se nesmí, je nemít střechu nad hlavou a chodit po ulici bez košile, bez klobouku nebo bez bot. Kdo poruší tohle pravidlo, toho policajti lapnou a šup s ním na ostrov Hlupáků. Říká se, že kdo si nedovede vydělat na bydlení a na pořádné oblečení, ten je beznadějný hlupák a není pro něj místo jinde než tam. Nejdřív tam sice dostaneš jíst a pít, bav se a spi a procházej se, jak je libo, nic nemusíš dělat - jenže samo sebou, že z takového hlupáckého nicnedělání kdekdo zhloupne a zdivočí, pak začne obrůstat srstí, a nakonec se změní v berana nebo v ovci, ani neví jak."

 "Není možná!" vyhrkl Neználek. "I je!" ušklíbl se Kozlík. "Říkám ti pravdu pravdoucí."

 "A proč se tam človíčkové mění zrovna v ovce?"

 "Nejspíš tam bude nějaký škodlivý vzduch. Prostě z každého, kdo žije bez práce a bez starostí, se dřív nebo později stane ovce. A boháčům, co tam tak bydlí, to je docela vhod. Ze začátku je to sice něco stojí, aby mohli človíčkové lenošit, ale ovce se pak už pasou samy a zadarmo."

 "A kdo to jsou vlastně ti boháči?" zeptal se Neználek. "U nás žádní nejsou."

 "Boháči? No přece kdo má spoustu peněz a všeho."

 "A co z toho mají, když se jim človíčkové změní v ovce?"

 "Prosím tě, jako bys nevěděl! Nechávají ty ovce stříhat vlnu prodávají - na tom se dá pěkně vydělat." A jak to, že se nemění v ovce i ti boháči? Copak na ně ten škodlivý vzduch nepůsobí?"

 "Ale jakpak by ne, taky. Jenže kdo má peníze, tomu se špatně nežije ani na ostrově Hlupáků. Za peníze si takový boháč zařídí dům, kde se vzduch pořádně čistí, zaplatí si doktora, který mu předepíše pilulky, aby mu nerostla tak rychle srst, a kromě toho jsou tam přece pro bohaté salóny krásy. Když se takový boháč naloká škodlivého vzduchu, šup do salónu a hnedka všelijaké obklady a masáže - toť se ví, že ne lacino -, až se mu zase ovčí hlava zmenší na obyčejný obličej. Samo sebou, úplně tyhle obklady taky nepomůžou: z dálky vypadá takový boháč jako docela normální človíček, ale zblízka je to prachobyčejný beran. Jedině že má peníze, ale jinak hlupák jako hlupák, fakt. Ale teď už musíme jít spát. Najdu ti nějakou pryčnu," řekl nakonec Kozlík. Chodili mezi palandami a snažili se najít volné místo. Zčistajasna chytil někdo Neználka za rameno. Zdvihl hlavu a uviděl na horní pryčně černookého malíčka, který mu pomohl schovat se před policajty pod palandu. "Polez ke mně," zašeptal, "tady vedle je volná pryčna." Neználek rychle vyšplhal na palandu. "A drž se mě, já tě nedám, ty jsi asi vážně zdaleka a nevyznáš se tady."

 "Jak se jmenuješ?" zeptal se ho Neználek. "Juckes, ale klidně mi můžeš říkat Juks." Neználek se uložil na pryčnu a užuž usínal, když vtom si vzpomněl na Buchtíka. "Páni!" vykřikl poděšeně. "Vždyť Buchtík tam někde zůstal!"

 "Jaký Buchtík?" zeptal se nechápavě Juks. Neználek mu vyprávěl, jak přiletěli v raketě s Buchtíkem a jak to všecko bylo dál. Nakonec Juks řekl: "Slyšíš, zatím nikomu ani muk. Stejně ti to nikdo neuvěří, a ještě bys všecko pokazil. Na to se musí zchytra. Jak si tak myslím, tebe tady dlouho držet nebudou; dám ti dopis pro jednoho spolehlivého známého, a až tě pustí, půjdeš rovnou k němu. Pro první čas tě ubytuje, pak se spolu setkáme a dáme se do toho. Neměj strach, nějak to sfouknem: Buchtíka zachráníme a my taky nepřijdeme zkrátka. Už mám v hlavě plán ." Juks chtěl ještě něco říct, ale vtom se Neználkovi zavřely oči a usnul tak tvrdě, jako už dávno ne. Byla to jeho první noc na Měsíci. 

Kapitola 11 ZNOVU NA SVOBODĚ

  Ráno Neználka probudil hrozitánský rámus. "Vstávat! Svlékat se! Nástup!" řval čísi protivný, huhňavý hlas. Neználek otevřel oči, trošku se probral, rozhlédl se a poznal policajta Riggla. Stál ve dveřích, v ruce držel malý přístroj, křičel přímo do aparátu a ten zesiloval jeho hlas do takové síly, až to nahánělo hrůzu. Juks si všiml, že Neználek je už vzhůru, a křikl: "Vstávej honem! A svlékej se!"

 "Proč?" zíval Neználek. "Neptej se, uvidíš. Ale koukej sebou hodit, nebo zmokneš na kůži." Neřekl už ani slovo, rychle se svlékl, nechal šaty na pryč a hup dolů. Neználek po něm. To už viděl, že všichni človíčkové stojí nahatí mezi palandami. V dvojstup nastoupit! Rrrruce k tělu!" řval Riggel dál. Přesvědčil se, že jsou palandy prázdné, a smáčkl jedno z tlačítek na chodbě u dveří; všechny palandy i s pryčnami se okamžitě začaly propadat do čtverhranných otvorů, které se otevřely v podlaze. Za necelou minutu byla místnost prázdná - jen svlečení malíčkové tam zůstali. Otvory v podlaze se zase neprodyšně uzavřely, Riggel zamkl dveře a smáčkl další tlačítko; z kulatých otvorů ve stěnách v tu ránu vychrstla voda. Malíčkové se rozprchli na všechny strany, ale voda je doháněla, podrážela jim nohy, a sotva někdo stačil vyskočit, hned se zas dostal do vodního proudu a znova se válel po zemi. Jak tak běhali sem a tam a padali, třeli se celým tělem o podlahu a o stěny, vráželi do sebe a otírali se volky nevolky jeden o druhého, až byli nakonec vydrhnutí jedna radost. Správa věznice zařídila tohle mytí přímo v base, jednak aby ušetřila za stavbu zvláštní umývárny, jednak aby nemusela vodit vězně do lázní; i to by bylo totiž stálo peníze - a navíc by při tom mohl snadno někdo uprchnout. Zatímco malíčci prodělávali vodní proceduru, jejich šaty i pryčny putovaly k dezinfekci: vykuřovaly se speciálními jedovatými plyny, které hubily štěnice, blechy a ostatní škodlivý hmyz. Ani to nedělala policie proto, že by se kdovíjak starala o blaho vězňů; policajtům bylo dočista jedno, jestli blechy vězně koušou, nebo ne, důvod téhle péče byl docela jednoduchý: kdyby se totiž blechy nebo štěnice v base rozmnožily, rozlezly by se po celém policejním komisařství a začaly by kousat taky policajty - a to už by jim tak jedno nebylo. Po koupeli se otvory v podlaze znovu otevřely a palandy s vydezinfikovanými šaty vyjely zase z podzemí do místnosti. Malíčkové roztřesení zimou se rychle oblékali. Ještě nebyli hotovi a dveře se rozletěly podruhé. Nástup!" zařval Riggel. Malíčkové se rychle postavili do řady. "Koho budu číst, krok vpřed!" přikázal a začal vyvolávat podle seznamu: "Kozlík, Bosák, Antikvář, Komár, Brumajzl, Virtuóz, Ámen, Flitr, Bolid, Neználek…" Každý vyvolaný okamžitě vystoupil o krok vpřed. Neználek taky. Vtom ho někdo zezadu chytil za rameno. Otočil se a viděl, že mu Juks podává klobouk. "Vem si ho," zašeptal, "naschvál jsem ho schoval před Pleškou. Kdo ví, jestli se sem ještě vrátíš. A v klobouku je dopis," dodal a položil si prst na ústa, jako že má Neználek držet jazyk za zuby. Riggel odvedl vybrané malíčky přes chodbu a zavřel je do malé místnůstky. "Sedět - a žádné řřřeči!" zařval na ně. Maličká místnost byla úplně prázdná, jen čtyři holé stěny bez oken a s dvěma dveřmi proti sobě jako v přetlakové komoře. To je dobré!" zavrčel Kozlík a rozhlížel se. "Řekne: Sedět!, ale na čem?" A proč nás sem vůbec přivedli?" zeptal se Neználek. "Nejspíš k soudu," odpověděl Komár, který zřejmě věděl nejlíp ze všech, jak to na policejním komisařství chodí. "K soudu? Proč?" divil se Neználek. Komár nestačil odpovědět, dveře v protější stěně se otevřely, do místnosti nakoukl Riggel a zařval: Komár! Fit! Fit!" Komár si to nenechal dvakrát opakovat a zmizel za dveřmi. Za chvilku se otevřely znovu a Riggel houkl: "Brumajzl! Fit! Fit!" A pak to šlo dál: Ámen! Fit! Fit!"

 "Flitr! Fit! Fit!"

 "Bolid! Fit! Fit!" Za krátkou chvíli zůstali v místnosti jen Neználek a Kozlík. Soudce zřejmě soudil rychle a bez dlouhých průtahů. Nakonec zavolali taky Neználka. Vstoupil do velké nevlídné místnosti s šedivými stěnami, přímo před ním stál dlouhý stůl za stolem seděl na vysokém křesle policajt oblečený přesně jako ostatní, jen místo přílby měl na hlavě špičatou žlutou čepici s oranžovými knoflíky a oranžovým střapcem na špičičce. Byl to soudce Piggel. Kromě něho a policajta Riggla byl v místnosti ještě náš známý policajt Figgel. Stál vedle Piggla a držel v podpaží několik papírových desek s popisy zločinců a s otisky jejich prstů. "Tak co je tohle za ptáčka?" zeptal se Piggel. Figgel se k němu uctivě naklonil, něco mu rychle šeptal do ucha a úkosem pokukoval po Neználkovi. Piggel nenechal Figgla ani domluvit. "Aleale!" řekl rozhořčeně. "Tak tohle je podle tebe Hezounek?"

 "Přesně tak, pane Piggle," podlézavě se uklonil Figgel. "Račte se podívat . . ." A otevřel desky a strkal je Pigglovi pod nos. "Vy jste se dočista zbláznili!" vykřikl vztekle Piggel. "Kdo myslíš, že je pan Hezounek no? Pan Hezounek je známá osobnost. Pana Hezounka zná kdekdo. Pan Hezounek je milionář. Polovinu policie si pan Hezounek podplatil a když bude chtít, zítra si nás koupí všecky. A kdo je tohle?" křičel Piggel dál a ukazoval na Neználka. "Co je to zač, ptám se! Kdo ho zná? Co udělal? Najedl se a nezaplatil? Za tohle je tady? Vždyť o to mu právě jde, hlupáci zabednění, aby tu mohl být! Tady má teplo a světlo, blechy ho nekoušou - takový jen čeká, jak se co nejdřív dostat do basy a vyjídat policii. Jakýpak je tohle zločinec, holota to je, s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou. Co si na něm vezmeš, když nemá ani na večeři. Přiveďte mi pořádného zločince a s takovouhle chamradí si to vyřiďte po svém. A neopovažujte se mi špinit tímhle smetím policejní komisařství!"

 "Já jsem si to s ním chtěl vyřídit po svém, ale pak jsem si řekl - co když je to doopravdy Hezounek?" rozpačitě brebtal Figgel. Piggel netrpělivě mávl rukou a obrátil se na Neználka: "Tak co, navečeřel ses?"

 "Navečeřel, prosím," přiznal se nesměle Neználek. "A chtěl bys ještě, co? Fit, fit, Riggle, vyřiďte to sám!" Riggel popadl Neználka za límec, postavil si ho proti dveřím a praštil ho s takovou silou pendrekem do hlavy, že se Neználkovi zajiskřilo v očích, přeletěl přes celou místnost, vrazil hlavou do dveří, až rozrazil obě křídla dokořán, a vypadl na ulici rovnou doprostřed jízdní dráhy. Chvilku ležel omráčený, pak se trochu vzpamatoval a užuž se chtěl postavit, když vtom se dveře otevřely znovu a vyletěl z nich Kozlík. Neználek vyskočil, přiběhl k němu a pomáhal mu vstát. Podvodníci! Mizerové! Lumpové! Darebáci! Já vám ukážu!" křičel se slzami v očích Kozlík. Vstal a pohrozil pěstí k zavřeným dveřím. Proč tě vyhodili?" zeptal se soucitně Neználek. "Copak já vím! Ten hlupák v čepici se mě zeptal: Už tě omrzelo sedět v base, milánku? A já jsem řekl: Omrzelo, milánku, ale co se dá dělat. - A nechceš zkrátit trest? - Chci, povídám já. - Proč ne, povídá on, to se dá zařídit. No tak, Riggle, zkraťte mu trest! No a Riggel mi dal takovou po hlavě tím svým pendrekem - však jsi viděl, jak jsem sebou praštil o dláždění." Neználek nevěděl, jak by ubohého Kozlíka potěšil. "Ještě dobře, že tu máte přitažlivou sílu šestkrát menší než na Zemi," řekl aspoň. "Švihnout sebou takhle u nás, jedna kost by v tobě nezůstala celá." Lumpové zlodějský!" sykl Kozlík a třel si naraženou hlavu. "Jedině že se s nimi nechci špinit, jinak bych jim ukázal! Správně nám měli dát ještě snídani, a pak nás teprv vyhodit!"

 "A proč jsi vůbec seděl?" zeptal se Neználek. "Proč? Že jsem si čuchl k preclíku," přiznal se Kozlík. "Nemysli si, že jsem zloděj. Zkrátka jsem se už moc dlouho potloukal bez práce. Všechny peníze jsem projedl, co se dalo, to jsem prodal, a začal jsem mít hlad. Onehda jsem dva dny nejedl. A takhle třetího dne jsem šel zrovna kolem pekaře. Myslím si: Zajdu se podívat, jak vlastně vypadají housky, třeba mě přejde chuť. A tak jsem tam zašel - a všude samé koláče a housky a koblihy a bochánky a sypánky a buchtičky a všecko to voní, no prostě k zbláznění. A tuhle zrovna na polici leží preclíky. Jeden jsem si vzal, jen že si přičuchnu, ale pekař to viděl a hned čap! za ruku a pro policajty. Tenhle, povídá, mi chtěl zbaštit preclík. A tak mi ten preclík sebrali, nandali mi, co se do mě vešlo, a ještě mě na tři měsíce šoupli do basy." Utřel si rukávem slzy, trošku se uklidnil a zeptal se: "Kam teď půjdeš?"

 "Sám nevím," odpověděl Neználek. "A máš peníze?"

 "Kde bych je vzal."

 "Já nemám taky ani vindru. Do večera si musíme něco vydělat. Bez peněz to u nás nejde." Neználek zvedl klobouk, a tu si všiml, že z něho vypadla bílá obálka. "Hele!" vzpomněl si. "Vždyť to je ten dopis, jak říkal Juks. Ten mizera Riggel mi dal takovou šupu, až mi to paměť vyrazilo." Kozlík sebral obálku a četl: "Velevážený pan Lumpino, majiteobchodu všerážovým zbožím, Hrabillon-Hlavoseky, Na hasáku 6." V Hlavosekách to znám," řekl Kozlík, "dovedu tě tam, třeba nám dá ten Lumpino nějakou práci." Neználek schoval psaní zpátky do klobouku a narazil si ho pořádně na hlavu. Za půl hodinky už byli v Hlavosekách a zahnuli do úzké uličky. Domy po obou stranách stály tak blízko u sebe, že se světlo ztrácelo už kdesi v horních poschodích a obchody v přízemí tonuly v tajemném příšeří. Nad dveřmi jednoho obchodu našli firmu: PRODEJ VŠERÁŽOVÉHO ZBOŽÍ, vešli - a teprve teď pochopili, co se to tu vlastně prodává. První, na co člověku padl zrak, byly pušky nejrozmanitějších systémů a ráží vyrovnané ve zvláštních dřevěných stojanech. Na pultě byly vzorně seřazeny rozličné revolvery a pistole, zavíráky, nože, dýky, obušky a boxery. Podél stěn stály osvětlené vitríny, ve kterých se jako na výstavě skvěly soubory lupičských paklíčů, ocelové pilky, vrtáky, kleště, štípačky, hasáky, páčidla a autogenní agregáty na řezání nedobytných pokladen a ohnivzdorných skříní. Ve vitríně s nápisem: POTŘEBY PRO POLICISTY byly vystaveny gumové elektrické pendreky různých tvarů, ocelová pouta, okovy, páchnoucí a slzotvorné bomby a ostatní předměty policajtské denní potřeby. Další vitrína nabízela rozmanité masky: menší, s otvory pro oči, větší na horní část obličeje, i velké v podobě špičatých kápí, které se přetahují přes hlavu. Kromě masek tu byla líčidla, paruky, falešné nosy, plnovousy a kníry - zkrátka vše, co pomáhá měnit podobu. V pravém rohu stála figurína policisty v kompletní uniformě, s nablýskanou přílbou na hlavě a s pendrekem v ruce, v levém figurína lupiče plížícího se k nedobytné pokladně s obrovskou pistolí v jedné a zlodějskou svítilnou v druhé ruce. Kolem krku měl uvázaný pestře kostkovaný šátek, na hlavě kostkovanou čepici se širokým štítkem, nohy mu obepínaly úzké kostkované kalhoty, obličej zakrývala černá maska. Obě figuríny byly zhotoveny tak dovedně, že nebylo těžké splést si je s opravdovými človíčky. Uprostřed tohoto podivného zboží Neználek a Kozlík nějak nepostřehli prodavače - od pasu dolů byl skryt za pultem, horní polovina těla vězela v šedivé kazajce splývající s pozadím šedé stěny. Dokud nebyla v obchodě ani noha, trčel nehybně za pultem jako pavouk, trpělivě vyčkávající, až se mu do pavučiny chytí moucha; ale sotva cvakly dveře, naklonil se celým tělem vpřed a opřel se rukama o pult, jenjen vyskočit. Viděl, že Neználek a Kozlík zůstali nerozhodně stát, a zahlaholil: "Pánové mají přání? Čím mohu sloužit? V mém závodě naleznete nejbohatší výběr bodných, sečných i palných zbraní. Mohu vám nabídnout nejnovější model velkorážné pušky se zdokonaleným optickým zaměřovačem. Neuvěřitelná přesnost střelby: na vzdálenost čtyř set kroků zasáhnete i mouchu na zdi." Obrátil se, sundal ze stojanu pušku s hladkou vyleštěnou pažbou a matně se lesknoucí, modravě černou kovovou hlavní, zalícil, cvakl spouští a řekl: Přejete-li si rychlopalnou pušku, doporučuji tento typ." Vyndal další pušku, něžně ji pohladil po pažbě a pokračoval: "Velice roztomilý kousek. Samočinné nabíjení. Prázdné nábojnice vyhazuje po výstřelu automaticky tlak plynu. Zásobník na šestatřicet nábojů. Přizpůsobena ke střelbě od boku a opatřena zařízením k palbě s podpěrou. Přejí-li si pánové, mám na skladě i typy bezhlučných pušek. Z pistolí mohu doporučit sedmirannou dalekonosnou pistoli systému Hromning, dvanáctiranný revolver Tajfun - jedním stiskem spouště možno vypálit všech dvanáct nábojů, miniaturní malorážnou pistoli Cvrček - lze nosit v kapsičce u vesty, velkorážný Wirwall - trhavé náboje, výjimečná přesnost střelby. Radím vám dobře, nebudete litovat."

 "Ale my přece nechceme nikoho střílet!" vykoktal Neználek, polekaný takovým množstvím smrtonosných zbraní. "Zajisté, chápu!" zahlaholil prodavač. "V takovém případě vám mohu nabídnout pár znamenitých obušků nebo boxerů pro tichou práci, ale obzvláště doporučuji tuto škrticí smyčku z nylonového vlákna." Shýbl se a vytáhl zpod pultu černou šňůru uvázanou do důmyslné kličky s dvěma dlouhými konci. "Připlížit, nahodit, utáhnout, lehce přidusit a volnými kci svázat ruce. Stačili jste sledovat?" Bleskurychle totiž hodil smyčku Neználkovi na krk, zručně mu provlékl oba volné konce podpažím a spoutal mu ruce za zády. A stejně to udělal i s Kozlíkem. "No?" zeptal se. "Nemůžete se ani pohnout, při sebemenším pohybu se vám oprátka na hrdle utahuje, není-liž pravda?"

 "A-ha-hano," zasípěl Neználek a cítil, že se užuž zadusí. "A aby oběť nemohla volat o pomoc, máme na skladě tyto zdokonalené roubíky." Vytáhl ze zásuvky dvě kulaté gumové zátky, jednu vrazil do úst Neználkovi druhou Kozlíkovi. "Prosím! A nejste schopni říci ani slovo, mám pravdu?" Neználek a Kozlík opravdu nebyli schopni říci ani slovo, a tak jen podivně zakdákali a horlivě přikývli. "Jak račte vidět, jde o způsob velice humánní," pokračoval prodavač. "Aniž zbavíte svou obět' života, můžete ji bez jakýchkoli překážek o cokoli obrat - a o to vám přece dozajista běží, není-liž pravda?" Viděl, že Neználek i Kozlík odmítavě vrtí hlavou, a zeptal se: Co potom tedy račte? Přejete si snad vstoupit do služeb policie? Ukážu vám zdokonalené elektropendreky, ocelové obušky na krocení stávkujících, pouta, okovy, slzotvorné bomby nebo přílby, uniformy, elektrické svítilny, protiplynové masky . . ." Poznal, že ani tohle není zákazníkům vhod, rozvázal jim tedy ruce a vytáhl roubíky z úst. "My - nic takového - nepotřebujeme!" vyrazil ze sebe Kozlík, sotva byl schopen slova. "Rádi bychom mluvili s majitelem obchodu panem Lumpinem. Máme tu pro něj dopis." Tak proč jste to neřekli hned? Lumpino jsem já." Neználek sundal klobouk, vytáhl obálku a už ji chtěl odevzdat, když vtom do obchodu vstoupil další zákazník. Měl kostkovanou čepici se širokým štítkem kostkovanou kazajku a kostkované kalhoty, tak úzké, že musel chodit široce rozkročený. Maličká černá očka zlodějsky běhala sem a tam a z celkového vzezření se daly na první pohled poznat jeho špatné úmysly. Neztrácel čas dlouhými rozhovory, koupil sedmiranný Hromning a celou krabičku nábojů, nasypal je do patrontašky, připevnil si pistoli do podpaždí a odešel s roztaženýma nohama, pokrčenýma v kolenou. Neználek se za ním vyjukaně podíval a nesměle poznamenal: "Tak si myslím, že jste mu tu zbraň neměl prodávat. Co když vystřelí a někoho zabije . . ."

 "Dovolte, prosím, u nás si každý může kupovat a prodávat, co je mu libo," ohradil se pan Lumpino. "Nikdo ho přece nenutí, aby z té pistole střílel. Ovšem zároveň mu také nikdo nemůže zakázat, aby z ní vystřelil. To by bylo neodpustitelné omezování svobody podnikání. U nás má každý právo podnikat, co uzná za vhodné. Navíc jakýkoli zákaz v této oblasti by byl porušením výlučných práv policie. Ta přece existuje proto, aby bojovala proti zločincům. Kdyby zločinci přestali páchat zločiny, policie by ztratila svůj smysl, policajti by přišli o dobrá místa, byli by bez práce, vzrostla by nezaměstnanost a rovnováha naší společnosti by byla porušena. Jestli tohle nepochopíte, dostanete se nakonec sami policajtům do drápů - a ti už si to s vámi vyřídí po svém. A to vám neradím. Snažte se to pochopit."

 "Vynasnažíme se," odpověděl poslušně Kozlík. Pan Lumpino si vzal od Neználka obálku, roztrhl ji a začal číst. Neználek si zatím prohlížel jeho tvář; byla snědá, široká, s nevelkými, pečlivě navoskovanými černými knírky a krátkou špičatou bradkou. Na první pohled pan Lumpino něčím připomínal Jukse; když se však Neználek zadíval blíž, pochopil, že ta podoba není v obličeji, ale v očích - také panu Lumpinovi běhaly neklidně sem a tam a právě tak nepokojně se mu rozhořívaly, načež pokaždé rychle spustil víčka, jako by se pokoušel ten plamen uhasit. Konečně dočetl a řekl: "Hm, hm! No vida, tak Jukse přece jen čapli satrapčíci!"

 "Jací satrapčíci?" podivil se Neználek. "No přece policajti, ne?" vysvětlil mu Lumpino. Poodešel k telefonu, zdvihl sluchátko a křikl: "Haló, kdo tam? To je policejní komisařství? Spojte mě laskavě s vrchním komisařem. Tady Lumpino, člen Společnosti vzájemné pomoci. Je tam u vás ve vězení jistý Juckes. Ano, ano, pan Juckes . . . Společnost se za něho zaručuje. To je absolutně poctivá osoba, ale ovšem, pane vrchní komisaři, ujišťuji vá Takového poctivce svět neviděl. Mohu přinést záruku? Děkuji vám. Za okamžik jsem tam." Zavěsil, otevřel nedobytnou pokladnu a vyndával z ní peníze. "Viděli jste," říkal při tom, "jaká výhoda je být členem Společnosti vzájemné pomoci? Přijímací poplatek všeho všudy dvacet shwindlingů, potom deset měsíčně - a můžete si dělat, co se vám zachce. A když se dostanete náhodou do vězení, Společnost za vás složí záruku a jste volný. Radím vám - vstupte, tisíckrát se vám to vyplatí." My bychom rádi," řekl Kozlík, "ale momentálně nemáme těch dvacet shwindlingů."

 "Nu, až budou, vstoupíte," milostivě souhlasil pan Lumpino. "Ale teď mi prominete, musím zavřít krám." Zamkl zvnitřku vchod, pak šel k vitrínce s parukami a smáčkl tam tlačítko ukryté v boční stěně. Vitrínka se okamžitě se skřípotem otočila a odkryla čtverhranný otvor ve zdi. Pan Lumpino pokynul a řekl: "Račte za mnou." Vlezli do otvoru a octli se ve skladišti. Police tu byly plné dřevěných bedýnek s puškami, samopaly, pistolemi, dýkami a podobným zbožím, u stěny stálo několik kulometů, a dokonce jedno malé dělo. Pan Lumpino došel k železným dveřím na konci skladu a smáčkl další tlačítko. Dveře se otevřely, všichni tři prošli úzkou tmavou chodbičkou a po maličkém točitém schodišti sestoupili do podzemní garáže. Pan Lumpino je dovedl ke svému jasně žlutému automobilu, odemkl dvířka a pozval své nové známé, aby nasedli. Sám sedl za volant, vyjel z garáže a rychle ujížděl podzemním tunelem. Neználek a Kozlík si vůbec nestačili všimnout, kde auto vyjelo na povrch. Než se ohlédli, byli znovu před policejním komisařstvím. "Chvilku tu na mne laskavě posečkejte," řekl pan Lumpino, vyskočil z auta a zmizel ve vratech. 

Kapitola 12 NOČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

  Neuběhlo ani pět minut a pan Lumpino byl zpátky - i s Juksem. "Tak - a jsme zase pohromadě," oddechl si Juks a nasedl do auta. "Udělal jste všecko, jak jsem vás prosil, Neználku, a prokázal jste mi tím velkou službu. Ted' je řada na mně, abych já pomohl vám. - Už jste se trochu seznámili?" obrátil se na Lumpina. "Ano, ovšem," přitakal pan Lumpino a nastartoval motor. "Ale všecko ještě určitě nevíte," pokračoval Juks. "Věc se má tak; Neználek k nám přiletěl z jiné planety s neocenitelným nákladem - přivezl semena obřích rostlin, které rodí obrovské plody. Chápete, jakou pomoc bychom mohli prokázat našim chuďasům? Vždyť většina z nich má jen tak maličký kousek půdy, že je sotva uživí. Kdyby si mohli vypěstovat plody desetkrát větší než teď, bylo by u nás po bídě,"

 "Nu což, to není špatné," rozvážně řekl pan Lumpino. "Ať dá Neználek ta semena nám a my je rozprodáme chuďasům. Na tom by se dalo pěkně vydělat - a Neználek taky nepřijde zkrátka."

 "To je pravda," souhlasil Juks. "Jenže problém je v tom, že semena zůstala v raketě na povrchu Měsíce. A my zatím nemáme létací stroj, který by se vznesl do takové výšky. Nejdřív ho bude nutno zkonstruovat a postavit - a na to je potřeba spousta peněz."

 "A to bude kámen úrazu," řekl pan Lumpino. "Znám spoustu těch, kdo by nebyli proti tomu, nějaké získat, ale neznám namouduši nikoho, kdo by se s nimi dobrovolně rozloučil."

 "To je fakt," usmál se Juks, "ale já už přišel na znamenitý plán. Peníze na celý ten podnik nám dají sami chudáci - děláme to přece všecko pro ně."

 "Správně!" zaradoval se Lumpino. "Založíme akciovou společnost, vydáme akcie . . . Víte, co to jsou akcie?" zeptal se Neználka. "Ne, zatím jsem jaksi neměl příležitost . . .," přiznal Neználek. "Akcie, to jsou takové - zkrátka něco jako papírové peníze. Dáme si je natisknout a každou budeme prodávat dejme tomu po shwindlingu. Za získané peníze postavíme létací stroj, a až přivezeme semena, každý majitel akcie z nich dostane svůj díl. Samozřejmě: čím víc akcií, tím víc semen." Celý tenhle rozhovor probíhal ještě v autě, když se hnali ulicemi města. Juks uviděl cestou restauraci a řekl: "Navrhuji, abychom oslavili založení naší akciové společnosti dobrým obědem." Za pár minut už seděli za stolem a s chutí obědvali. Teď bude nejdůležitější přinutit chuďasy sáhnout do kapsy, aby kupovali naše akcie," prohlásil Juks. "Jenže j? Sotva budou věřit, že někde na Měsíci leží nějaká zázračná semena. Potřebujeme důkazy," namítl Lumpino. Všecko jsem už promyslel," uklidnil ho Juks. "Začneme tím, že kolem toho uděláme pořádný rozruch. Nejdřív musíme oznámit v novinách, že k nám přiletěl človíček z jiné planety, a až tomu bude kdekdo věřit, otiskneme zprávu, jaká ten kosmický cestovatel přivezl znamenitá semena. A zároveň ohlásíme založení akciové společnosti." A když nám řeknou, že je to všecko podvod?" namítl Lumpino. "Jaké má Neználek důkazy, že je doopravdy z jiné planety? Na pohled je dočista stejný jako my." Zatraceně! To je pravda!" zvolal Juks. "Řekněte, Neználku, čím můžete dokázat, že jste návštěvník z vesmíru? Nezůstal vám třeba nějaký skafandr? Nemohl jste přece cestovat kosmickým prostorem jen tak."

 "Copak o to, skafandr jsem měl," přikývl Neználek, "jenže jsem ho po přistání někde schoval. V nějaké zahradě, pod keř." V zahradě? V jaké? Kde to bylo?"

 "To už si teď nevzpomenu, protože pak mě chytil nějaký bláznivý pan Schwabs a poštval na mě psy. Že jsem si utrhl pár jeho malin."

 "Á, pan Schwabs!" vykřikl radostně Juks. "Pak není ještě nic ztraceno. Hej, pane vrchní, přineste nám telefonní seznam!" Číšník okamžitě splnil přání a Juks hbitě našel písmeno S. "Podívejte, tuhle: Schwabs, Velká buldočí 70. Jen co se setmí, koukneme se tomu panu Schwabsovi na zoubek. Vy, Kozlíku, pojedete s námi. Nějaká práce se už pro vás najde." Zanedlouho bylo možno spatřit žlutý automobil pana Lumpina v ulici Na hasáku před obchodem všerážovým zbožím a s prvním soumrakem se už hnal po Velké buldočí ulici. U domu číslo 70 zastavil. Vystoupili z něho čtyři policajti s baterkami a s gumovými pendreky v rukou. Nejdůvtipnější čtenáři už dozajista uhádli, že to nebyli opravdoví policajti, ale převlečený Lumpino, Juks, Neználek a Kozlík. Juks šel rovnou k brance, přitiskl oko ke štěrbině, uviděl v oknech domu světlo a hlasitě zabušil pendrekem na vrátka. Za chviličku se domovní dveře otevřely, vyšel Fix s puškou v ruce a zapleskal pantoflemi po cestičce. "Kdo je?" zeptal se, když došel k brance. "Policie!" oznámil Juks. "Okamžitě otevřte!" Když Fix uslyšel slovo policie, ztratil hlavu a bez meškání otevřel. Spatřil před sebou čtyři policajty v nablýskaných přílbách a tak hrozně se polekal, až se roztřásl a upustil pušku na zem. "Jste zatčen!" řekl Juks a namířil mu baterkou přímo do očí. Zezadu k němu přiskočil Lumpino, hodil mu na krk nylonovou smyčku a zručně mu svázal ruce za zády. P-p-proč mě zatýkáte?" vykoktal poděšený Fix. "Protože se tak idiotsky ptáte," vysvětlil mu Juks. "No dovolte . . .," chtěl začít Fix, ale víc už říci nestačil, protože Lumpino mu v tom okamžiku vrazil do úst gumový roubík. "Odpusťte, Neználku, že jsme to vyřídili s tímhle hlupákem poněkud bez cavyků," řekl Juks, "ale jinak to nešlo, mohl po nás vystřelit z té své bouchačky. Buďte tak laskav a hlídejte tady u branky. Kdyby bylo třeba, zavoláme vás . . . No, a ty - marš k domu! A bez rámusu, rozumíš!" přikázal Fixovi a popohnal ho pořádným štulcem. Fix poslušně ťapal po cestičce. V té chvíli vyběhl z domu druhý sluha pana Schwabse Fex. Nestačil ani muknout a už byl spoutaný také. Pan Schwabs seděl zatím doma a klidně popíjel kakao. Zčistajasna se rozlétly dveře, do pokoje vrazili tři policajti a s nimi Fix a Fex se svázanýma rukama a ucpanými ústy. Pan Schwabs leknutím otevřel pusu dokořán a převrhl si horké kakao rovnou do klína. "Ani hnout! Jste zatčen!" oznámil mu Juks. "Na policii došlo udání, že provozujete překupnictví kradených věcí a že u sebe skrýváte nebezpečné zločince." Co to povídáte!" zamával rukama pan Schwabs. "Zapírání nemá smysl," řekl Juks. "Jsme nuceni provést domovní prohlídku." Než to dořekl, Lumpino už omotal pana Schwabse provazem jako cikánskou pečínku, na sto uzlů ho přivázal ke křeslu a do úst mu vrazil roubík. Všiml si, že pořád ještě kope a pokouší se vstát, klepl ho proto elektrickým pendrekem, až se Schwabs i s křeslem poroučel na zem. Juks zatím postavil Fixe a Fexe vedle sebe, poručil jim, aby klidně stáli, přichystal si pendrek a pak každého pečlivě pštil, že se svalili i oni. Ležet a neplést se policii do práce, dokud nebude provedena zevrubná prohlídka domu a okolí!" poručil Juks. "A vy, pane strážníku," obrátil se na Kozlíka, "zde zůstanete na stráži. Jakmile se někdo pokusí vstát, jste povinen postupovat podle policejních předpisů a uvést v činnost svůj elektrický obušek." Podle rozkazu!" zasalutoval Kozlík. Juks a Lumpino vyšli na dvůr, zavolali Neználka a vydali se hledat skafandr. Kozlík zatím pozorně hlídal ležícího Schwabse, Fixe a Fexe, a jen se někdo z nich sebemíň pohnul, klepl ho vždycky po hlavě a poznamenal: To máš za to, že jsi poštval na Neználka psy. Podruhé si to rozmysli." Po půlhodinovém pátrání našli ti tři konečně skafandr přesně tam, kde ho Neználek schoval. Juks a Lumpino poprosili Neználka, aby ho odnesl do automobilu, a sami se vrátili k panu Schwabsovi. Tentokrát jsme nic nenašli, ale příště najdem určitě, na to vemte jed," prohlásil Juks. "A nyní, pane strážníku, je ještě naposledy prašťte pendrekem, ať si jednou provždy pamatují, co to je, začínat si něco s policií." Kozlík ochotně splnil rozkaz, bez rozloučení vyšli z domu a nasedli do auta kde je už čekal Neználek. Lumpino nastartoval, poodjel o dva tři bloky od domu pana Schwabse do tiché pusté uličky a zastavil u telefonní budky. Tam se naši hledači dobrodružství převlékli z policejních uniforem do svých obyčejných šatů, Juks požádal Neználka, aby si navrch oblékl kosmický skafandr, a zatelefonoval do hotelu: "Haló! Hotel Smaragd? Připravte, prosím, nejlepší pokoj pro kosmického cestovatele Neználka. Ano, ano, kos-mic-ké-ho! Co je na tom divného? Přiletěl přímo z vesmíru. Nejdéle za hodinu k vám s ním přijedeme. Přichystejte všecko k důstojnému uvítání." Zavěsil, vytočil další číslo a volal: "Haló! Kdo tam? To je televizní studio? Zajistěte okamžitě televizní přenos z hotelu Smaragd. Co nevidět tam přijede host z vesmíru, kosmický cestovatel Neználek . . . Jaký, jaký! Kos-mic-ký, mluvím jasně. Přiletěl k nám z jiné planety . . . Nikdo si z vás nedělá legraci! Jestli nevěříte - nejezděte, budete litovat. Pro každý případ si pamatujte: asi za hodinu jsme u vchodu do hotelu. Přijedeme žlutým autem, ne abyste to spletli. Pozor na padělky! Originál nefalšovaný kosmonaut pouze značky Lumpino a Juks!" Znovu zavěsil a vrátil se k autu. "Tak, a televizi máme v rukou," řekl spokojeně, "zatím tomu sice dvakrát nevěří, ale uvidíte, že neuběhne ani deset minut a začne v nich hlodat pochybnost. Za půl hodinky dojdou k rozhodnutí, že by pro jistotu přece jen měli poslat k hotelu televizní přenosový vůz - a máme vyhráno. A teď, přátelé, se musíme řádně připravit na setkání a přesně se o všem dohovořit. Času na to máme dost." Juksovy předpoklady se do písmene potvrdily. Televizní pracovníci opravdu nejdřív nevěřili prapodivnému sdělení, ale pak přece jen pro jistotu zatelefonovali do filmového týdeníku a vyptávali se, jestli tam vědí, že do Hrabillonu přibyl kosmický cestovatel. Filmaři samo sebou nevěděli, ale bylo jim hanba přiznat se k takové neinformovanosti, a tak řekli, jakpak by ne, toť se ví, že víme, a na všecko se pracovníků televize nenápadně vyptali. A hned volali do redakcí různých novin a časopisů, aby se dozvěděli aspoň nějaké podrobnosti. Redaktoři nevěděli samozřejmě taky nic; ale polekali se, že asi zase jako vždycky něco zaspali, nebo jak se po redakcích říká, prošvihli - a horempádem telefonovali do televize a vyptávali se, vědí-li tam něco o příjezdu kosmonauta. Pracovníci televize si pomysleli, že už o tom ví kdekdo a jenom oni že ještě pochybují, takže se nakonec k hotelu Smaragd v Blbsteinově ulici přihrnula nejen celá televizní technika, ale i kameramani filmového týdeníku s osvětlovacími lampami, mikrofony a kamerami a navíc spousta spolupracovníků nejrozmanitějších novin a časopisů: redaktoři, reportéři, fotografové, dopisovatelé, komentátoři i popularizátoři. Když se v Blbsteinově ulici objevil Neználek a jeho průvodci, uviděli už u hotelu obrovský zástup, osvětlený reflektory a omotaný kabely, několik filmových a televizních kameramanů a celou četu policajtů, připravený v případě potřeby roztočit gumové elektropendreky. Sotva kameramani zahlédli žluté auto, zamířili na ně všecky kamery a pustili se do práce. Zástupu před hotelem se zmocnilo vzrušení a v mžiku zaplavil jízdní dráhu. Policajti jako na povel vyrazili vpřed a tlačili zástup zpátky, aby uvolnili autu průjezd. Žlutý automobil zajel zvolna k hotelu a zastavil u vchodu. Jako první vystoupil Kozlík. Zástup ho přivítal radostným voláním. Všichni si mysleli, že je to kosmonaut. Kozlík se rozpačitě usmál a fotoreportéři zacvakali spouštěmi. Hned za Kozlíkem vystoupil Juks. I ten byl přivítám jásotem a potleskem. Pak vystoupil Lumpino. Tentokrát bylo volání slabší, protože teď už nikdo nevěděl, kdo z nich je vlastně kosmonaut. Konečně měsíční človíčkové spatřili jak z automobilu začíná vylézat jakýsi podivný tvor, připomínající cosi mezi rytířem v brnění a potápěčem v plné výstroji. Teprve teď všichni pochopili, že až tohle je ten doopravdický kosmický cestovatel. Zástup vykřikl nadšením, človíčkové mávali, čapky vylétly do výše. Jedna z Měsíčanek hodila Neználkovi kytici květů. Fotografové se zahemžili kolem a cvakali jako o závod. K Neználkovi přiskočil televizní reportér, strčil mu pod nos mikrofon a zahlaholil: "Buďte tak laskav a povězte několik slov našim televizním divákům. Jak probíhal kosmicky let? Jak se cítíte po úspěšném přistání? Líbí se vám naše město?" Juks odstrčil reportéra stranou, vzal mu mikrofon a řekl: "Vážení televizní diváci, dámy a pánové! Kosmický cestovatel, který zavítal na naši planetu, sdělí vám dojmy v příštím přenosu. V této chvíli nesmírně touží po odpočinku, neboť je po kosmickém letu velmi unaven. První, kdo uviděli kosmonauta, jak se snáší na naši Malou Zemi, jsme byli já a pan Lumpino, majitel obchodu všerážovým zbožím, Hlavoseky, Na hasáku 6. S panem Lumpinem jsme se právě vraceli autem z mého venkovského sídla a spatřili jsme, jak pan kosmonaut klesá k zemi pomocí malého padáku, složeného, jak račte vidět, zde vzadu." Ukázal na padák a pokračoval: "S panem Lumpinem jsme váženému příchozímu z vesmíru nabídli své pohostinství a svou pomoc, převzali jsme všecky výdaje spojené s jeho pobytem zde, jakož i veškerou starost o něho včetně stravování a lékařské péče. Jel s námi rovněž pan Kozlík. Dovolte mi, vážení televizní diváci, abych vám představil i pana Kozlíka. Podrobnosti vám sdělíme v příští relaci. Děkuji za pozornost." Když si Juks všiml, že zástup kolem pořád roste, mrkl na Lumpina a Kozlíka, popadl Neználka za ruku a táhl ho do hotelu. Měsíčané shromáždění u vchodu provolávali slávu, tleskali a přívětivě se na Neználka usmívali. Každý si chtěl alespoň sáhnout na jeho skafandr. Za Neználkem však kráčel mohutný policajt a každého, kdo se pokoušel Neználka dotknout, přetáhl přes ruku gumovým pendrekem. Konečně se Neználek a jeho společníci prodrali zástupem a octli se v hotelovém vestibulu. První, co uviděli, byl kameraman s obrovskou televizní kamerou na podvozku. Od kamery se po podlaze táhl tlustý elektrický kabel v černé gumové izolaci a ztrácel se v hloubi chodby. A příchozím už běžel vstříc kulaťoučký malíček v elegantním modrém obleku s bílou vázankou. Byl to sám majitel hotelu pan Shmelling. Hluboce se hostům uklonil, stiskl jim ruce a vedl je dlouhou chodbou k jejich pokoji. Televizní kamera jela neustále před nimi a nespouštěla z nich své kulaté skleněné oko. A tak měli měsíční televizní diváci možnost vidět na svých obrazovkách nejen Neználkův příjezd, ale i jeho ubytování. Pan Shmelling se konečně zastavil a s poklonou ukázal do otevřených dveří: "Račte, prosím, a buďte tu jako doma. Přímo před vámi je hala, vlevo jídelna s malým salónkem, vpravo přijímací pokoj a pracovna, za nimi ložnice s koupelnou. Doufám, že se vám bude bydlet pohodlně." Neználek vešel do haly a strnul: zdálo se mu, jako by ani nebyl v hotelu, ale někde v televizním studiu. Uprostřed se tyčila další televizní kamera, v rozích jako tenkonohé hlavaté nestvůry stály čtyři reflektory a zalévaly halu oslňujícím světlem, po celé místnosti se táhly tlusté kabely, na podlaze ležely černé kovové mřížkované bedny trsformátorů a reostatů, kolem všech přístrojů se hemžili pracovníci televize a filmaři. Jeden z nich držel v ruce mikrofon, ťukal do něho ohnutým prstem a huhňavě opakoval: "Jedna - dva - tři - čtyři! Jedna - dva - tři - čtyři! Jak mě slyšíte? Jak mě slyšíte?" Když uviděl Neználka, přestal s ťukáním a slavnostně spustil: "Právě vstoupil, vážení televizní diváci! Vidíte ho oblečeného do kosmického skafandru vyrobeného z kovu a jakéhosi na naší planetě neznámého plastického materiálu. Na hlavě má kovovou přílbu, vpředu zasklenou, což mu umožňuje výtečný rozhled. Jak se můžete sami přesvědčit, pan kosmický příchozí se objevil v doprovodu několika osob, mezi nimiž vidíme majitele hotelu Smaragd, všeobecně váženého pana Shmellinga. Páně Shmellingův hotel je prvotřídní podnik: prvotřídní pokoje se vším pohodlím, prvotřídní restaurace s prvotřídní fontánou, prvotřídní taneční parket s plaveckým bazénem první třídy. Celou noc hraje prvotřídní orchestr k tanci i poslechu. Páně Shmellingův hotel vám nabízí prvotřídní odpočinek, prvotřídní kuchyni a prvotřídní pobyt v prvotřídní společnosti. Prvotřídní pokoje v různé ceně . . ." Zatímco televizní reportér vychvaloval do aleluja hotel páně Shmellingův, kde se vzal tu se vzal, přiblížil se k Neználkovi malíček v bílém plášti a s malou koženou brašnou v ruce. Mé jméno je doktor Hrobnick," zadrmolil do kamery. "Předpokládám, že náš drahý host z kosmu potřebuje lékařskou péči, kterou jsem mu ochoten poskytnout okamžitě a zcela bezplatně. Bylo by velice užitečné vykonat přímo na místě alespoň předběžnou lékařskou prohlídku. V prvé řadě je nutno provést vyšetření srdeční činnosti." Doktor Hrobnick vytáhl z kapsy dřevěnou trubičku, přiložil ji Neználkovi k hrudi a nastavil k ní ucho: "Činnost srdce je výtečně slyšitelná i skrze skafandr," prohlásil spokojeně, "srdeční rytmus je poněkud zrychlen, což lze vysvětlit rozrušením z tohoto setkání a z mimořádné pozornosti, kterou kosmonautovi věnovali obyvatelé našeho města." S těmito slovy vytrhl doktor Hrobnick televiznímu reportérovi mikrofon a přistrčil ho k dřevěné trubičce, kterou pořád ještě držel Neználkovi na prsou. "Vážení diváci!" hlaholil dál. "Dámy a pánové! Hovoří k vám doktor Hrobnick! Slyšíte ty temné údery? Ťuk! Ťuk! Ťuk! To bije srdce kosmonauta, který zavítal na naši planetu. Pozor! Pozor! Hovoří doktor Hrobnick. Moje adresa: Morová ulice číslo 15. Ordinace denně od devíti do osmnácti hodin. Lékařská pomoc až do domu. Návštěvy na telefonickou výzvu. Ošetření v nočních hodinách se stoprocentní přirážkou. Slyšíte údery kosmického srdce! Zubařská ordinace k dispozici. Trhání, léčení a plombování zubů. Ceny mírné. Doktor Hrobnick, Morová 15. Slyšíte údery srdce . . ." Místnost se zatím naplnila novými příchozími: zpravodaji a zpravodajkami různých novin a časopisů. Obklopili Jukse, Lumpina a Kozlíka neproniknutelným kruhem a zasypávali je ze všech stran otázkami. Lumpino, kterému se jaksepatří rozvázal jazyk, jen když byla řeč o všerážovém zboží, se snažil mlčet, Kozlík toho také moc nenamluvil, proto na všecky otázky odpovídal Juks. A nutno přiznat, že velmi pohotově. Když mohl, odpověděl přímo, když nevěděl, co říci, odpovídal vyhýbavě, ale nikdy neřekl: Nevím. Tak třeba na otázku jednoho z dopisovatelů, jak dlouho pobude kosmonaut v jejich městě, okamžitě odvětil: "Jak uzná za vhodné." Na otázku, zda navštíví také jiná města, řekl bez rozmýšlení: "Zajisté navštíví, bude-li si přát." Na otázku, jestli má kosmonaut v úmyslu nakoupit v Hrabillonu nějaké zboží, pohotově prohlásil: "To bude záležet na tom, jaké zboží mu budeme moci nabídnout." Otázek bylo tolik, že ubohý Juks už začal ztrácet trpělivost a stěží se držel, aby někomu neřekl nějakou hrubost. Nakonec se začala ptát dopisovatelka časopisu Miláček, obětavý rádce chovatelů domácích a dekorativních psíků. "Zastupuji časopis Miláček, obětavý rádce chovatelů domácích a dekorativních psíků," oznámila důstojně. "Prosím pana kosmonauta o odpověď na otázku, která může bezesporu zajímat naše milé čtenáře: Jest na oné planetě, odkud přibyl náš vážený kosmický cestovatel, také chovalství domácích a dekorativních psíků?"

 "Nepochybně jest," prohlásil Juks. "Pak tedy: Jaké druhy dekorativních psíků nacházejí tam největší obliby?"

 "Všechny, madam."

 "Nuže kterým druhům se dává přednost?"

 "Těm nejhezčím a nejméně kousavým," odpověděl Juks a ze všech sil se snažil zachovat na tváři příjemný úsměv. V hale se zatím objevila zástupkyně jedné z reklamních firem. Měla úzké světle zelené šaty a na hlavě světle zelený módní baret, zpod kterého jí však trčely na všecky strany prameny vlasů - bylo zřejmé, že když se prodírala zástupem na ulici, prodělal její účes viditelné změny -, tvář měla přísnou a energickou, s rovným, špičatým a trochu zčervenalým nosem a maličkýma šedýma umíněnýma očima. V ruce držela několik překližkových cedulí, na prsou jí visel fotoaparát v koženém pouzdře. Přiběhla k Neználkovi a vrazila mu do ruky ceduli s nápisem:  CHCETE BÝT ČLOVÍČKY, JIMŽ ZDRAVÍM KVETOU TVÁŘE?

 CHROUSTEJTE PERNÍČKY JEDINĚ ZNAČKY ZÁŘE!

 Uskočila dva tři kroky zpátky, namířila na Neználka aparát a udělala snímek. Když to Juks spatřil, rozzuřil se už doopravdy. Přiskočil k Neználkovi, vyrval mu z ruky ceduli a vztekle jí mrštil o zem, načež se vrhl na zástupkyni reklamní firmy a docela neuctivě ji nakopl. Zástupkyně mu nezůstala pranic dlužna: na oplátku ho nakopla zas ona, praštila ho po hlavě cedulí a k dovršení všeho mu plivla na rukáv. Když Juks viděl takový odpor, zachvěl se zlostí. "A ven!" zařval dočista rozběsněný. "Odveďte ji, nebo za sebe neručím! A všichni! Okamžitě přestaňte vysílat! Uzavřete s námi smlouvu a pěkně zaplaťte! Nejsme povinni ukazovat vám našeho kosmonauta zadarmo." Protože se však nikdo nechtěl hnout, obořil se Juks na hoteliéra: Pane Shmellingu, to je neslýchané! Kdo vám dovolil pustit sem všecku tu pakáž? Bez prodlení odejdeme z vašeho podniku!"

 "Panstvo, račte laskavě opustit místnost!" zapištěl vylekaný pan Shmelling. "Všichni pryč, dámy a pánové! Přijdu kvůli vám o hosty. Audience je skončena." Nikdo ho však neposlouchal, a tak se obrátil na strážníky připravené u dveří. Ti popadli pendreky a okamžitě se pustili do práce. A tak mohli televizní diváci vidět, jak nebozí zpravodajové a zpravodajky mrštně uhýbají elektrickým pendrekům a prchají z místnosti, pracovníci televize tahají ze dveří své transformátory, reostaty, reflektory a ostatní aparáty a jak poslední ze všech vyjíždí televizní kameraman, sedící na kameře jako na koni. A tím také skončil televizní přenos z hotelu Smaragd. 

Kapitola 13 ZALOŽENÍ SPOLEČNOSTI OBŘÍCH ROSTLIN

  Příštího dne přinesly ranní noviny podrobné zprávy o příjezdu kosmického cestovatele do měsíčního města Hrabillonu. Na prvních stránkách se objevily fotografie Neználka ve skafandru v okamžiku, kdy vystupuje z auta, v okamžiku, kdy je už na ulici, i v okamžiku, kdy se objevil v hotelu. Největší zájem vzbudila Neználkova fotografie s reklamním plakátem vyzývajícím Měsíčany, aby kupovali perníčky značky Záře. Toho dne prodali v cukrárnách tolik perníčků, kolik se jich předtím neprodalo za celý měsíc. V obchodech se zbavovali i toho nejtvrdšího zboží; a protože nikdo nechtěl jíst nic jiného než tyhle perníčky, majitel továrny několikanásobně zvýšil výrobu a vydělal peněz jako želez. V novinách byla i fotografie doktora Hrobnicka při lékařské prohlídce. Pod obrázkem stálo nejenom Hrobnickovo jméno, ale i přesná adresa. To mělo pochopitelně za následek, že všichni nemocní, kteří ještě byli schopní samostatného pohybu, se k němu ozlomvaz rozběhli, a ti, kteří už nemohli z domu, mu začali v tu ránu telefonovat - každý se chtěl léčit jedině u doktora Hrobnicka. Před jeho domem stála fronta po celé délce Morové ulice. Doktor Hrobnick nikoho neodmítl, ale okamžitě zvýšil ceny a peníze se mu jen hrnuly. Takové už byly mravy obyvatel Měsíce! Měsíční človíček ani za nic nebude jíst cukrovinky, perníčky, chléb, salám nebo zmrzlinu od firmy, která nemá v novinách spoustu reklam, a nepůjde se léčit k lékaři, který nevymyslel nějaký krkolomný reklamní trik k přilákání pacientů. Měsíčan obvykle kupuje jen to zboží, o kterém četl v novinách; a když vidí někdna zdi šikovnou reklamu, koupí i to, co vůbec nepotřebuje. V těch dnech bzučel Hrabillon jako podrážděný úl. Každý, sotva se ráno probudil, hned popadl noviny, jen aby se dověděl nějaké novinky o Neználkovi. Mnozí chodili k hotelu Smaragd, potloukali se celé dny kolem a doufali, že aspoň koutkem oka zahlédnou malíčka z hlubin vesmíru. Návštěvníci z jiných měst nechtěli bydlet jinde než v hotelu Smaragd, protože se tam mohli bez obtíží setkat s kosmonautem a prohlédnout si ho zblízka. Příjmy pana Shmellinga se rázem zdvojnásobily - bez meškání totiž zdražil pokoje; ale přesto měl hostů pořád dost. Ani Juks a Lumpino nezůstali pozadu: pohrozili panu Shmellingovi, že se s Neználkem přestěhují do jiného hotelu, načež jim pan Shmelling okamžitě poskytl ubytování zcela bezplatně. Mnoho Měsíčanů vysedávalo v jednom kuse u televizoru. Dívali se na celý program od a do zet, jen aby nepropásli nějaký pořad s Neználkem. Avšak k jejich nemalému překvapení - nikde nic. Vysvětlení bylo prosté: Juks a Lumpino zkrátka nesouhlasili, aby byl Neználek ukazován zadarmo, a majitel televizního studia nabízel zase tak směšnou částku, že to až Jukse urazilo. Prohlásil, že je zřejmě považuje za slabomyslné hlupáky, zatímco oni mají náhodou všech pět pohromadě, a že za tak směšnou částku by nedovolili ukazovat v televizi ani obyčejného čokla, natož návštěvníka z vesmíru. Dopadlo to tak, že rozzuření diváci začali majitele televizního studia bombardovat vyhrůžkami: přestanou prý okamžitě platit televizní poplatky, jestli nezařadí do programu zajímavosti ze života kosmonauta. To konečně zapůsobilo a majitel televizního studia byl donucen přistoupit na podmínky, které si stanovil Juks. V důsledku úspěšně zakončených jednání byl uspořádán velký televizní přenos kosmické konference. Účastnili se jí zástupci tisku a čelní učenci: matematici, fyzikové, chemici, astronomové a lunologové. Sešli se ve velkém sále televizního studia, na pódiu za stolem seděli Neználek, Juks, Lumpino a Kozlík. Konferenci zahájil Neználek. Informoval přítomné o raketě, o její konstrukci a řídicím systému, poté následovaly dotazy. Novináři se zajímali hlavně o to, co Neználek v raketě jedl a pil, jaké měl sny a co soudí o obyvatelích Hrabillonu. Otázky učenců byly poněkud jiného druhu a týkaly se především toho, co Neználek viděl během svého letu, co zjistil na povrchu Měsíce a jak vypadá planeta Velká Země. Měsíční hvězdáři nazývají totiž naši planetu Velkou Zemí na rozdíl od své vlastní, které říkají Malá Země nebo prostě Země. Měsíční astronomy velice zajímalo, má-li také Velká Země vnější tvrdý obal, a byli nanejvýš udiveni, když je Neználek informoval, že kolem naší Země žádný tvrdý obal není a že pozemšťané žijí takříkajíc pod širým vesmírem. Kosmická konference skončila velmi pozdě a hned druhého dne byl uspořádán další přenos, tentokrát z Neználkovy besedy se dvěma učenci: profesorem astronomie Tangensem a profesorem lunologie Coctangensem. Tangens i Coctangens se Neználka zevrubně vyptali, jak vypadá ze Země noční nebe a jaké je na něm vidět hvězdy, souhvězdí a planety i jak se odtamtud jeví Slunce a Měsíc. Vyslechli Neználkovy odpovědi a obrátili se k televizním divákům s oficiálním prohlášením, že informace poskytnuté Neználkem určitě prokážou velikou službu měsíční astronomii a vědě vůbec. Pak se zas Neználek zeptal na oplátku profesorů Tangense a Coctangense, jak to, že měsíční učenci vědí o Velké Zemi a o ostatních planetách, jakož i o Slunci a hvězdách, když je jaktěživo neviděli. Profesor Tangens odpověděl, že třebas opravdu nejsou s to spatřit na vlastní oči Slunce ani Velkou Zemi, přece jen mohou na jejich existenci usuzovat z mnoha jevů. Tak třeba příliv a odliv v mořích Malé Země nepochybně svědčí o přítomnosti jakýchsi obrovských těles v určité vzdálenosti od povrchu Měsíce. Masy mořské vody jsou přitahovány jak Sluncem, tak Velkou Zemí, a z velikosti této přitažlivé síly je možno vypočítat rozměry těchto těles i jejich vzdálenost. Kromě toho mají měsíční učenci k dispozici vysoce citlivé přístroje, které zjišťují přitažlivost i takových vzdálených plane jako jsou Merkur, Venuše, Mars anebo Saturn, takže je možno přesně určit i jejich polohu ve vesmíru. A to ještě není všecko: hvězdářské radioteleskopy, gravitonoskopy a neutronovizory pro něž není vnější obal Měsíce žádnou překážkou, dovolují zachytit signály nejen ze Slunce a z planet, ale dokonce i z dalekých hvězd, což umožnilo měsíčním hvězdářům sestavení poměrně podrobné a přesné mapy hvězdné oblohy. Neználka rovněž zajímalo, proč se na Měsíci, nebo přesněji řečeno na Malé Zemi, střídá noc a den. Vnější obal Měsíce zabraňuje přece přístupu slunečních paprsků, a na Malé Zemi by tedy měla být věčná tma. Profesor Coctangens Neználkovi vysvětlil, že Slunce zároveň se světelnými paprsky vyzařuje i množství paprsků neviditelných, nicméně obdařených obrovskou energií. Pronikají mohutnou vrstvou měsíčního pláště a způsobují, že jeho vnitřní povrch svítí a vysílá životodárné světelné a tepelné záření. Samozřejmě pouze v té polovině měsíčního obalu, která je právě obrácena k Slunci. Proto i světlo a teplo je jen na jedné polokouli Malé Země, zatímco na druhé je v té době tma a noc. Střídání dne a noci je pak způsobeno tím, že se Malá Země uvnitř obalu bez ustání otáčí. "Nepochybně je to pro Měsíčany štěstí, že hmota měsíčního pláště má, schopnost pod vlivem slunečního záření svítit. Jinak by na celé Malé Zemi skutečně panovala černočerná tma a život človíčků by tu byl nemyslitelný," dodal profesor Coctangens. Na závěr se Neználek zeptal, proč dosud nesestrojili létací stroj, na němž by bylo možno dosáhnout vnějšího povrchu Měsíce. Profesor Coctangens mu odpověděl, že stavba takového stroje je příliš nákladná a že měsíční učenci nemají potřebné prostředky. Peníze mají jen boháči. Jenomže kteréhopak boháče by napadlo, aby utrácel své jmění za něco, co neslibuje tučný výdělek? "Naše boháče nezajímají hvězdy," posteskl si profesor Tangens. "Boháči - stejně jako vepři - neradi zvedají hlavu od země, aby se podívali vzhůru. Ty zajímají jenom peníze."

 "Bohužel," přidal se profesor Coctangens. "Boháči říkají: Hvězdy, to nejsou shwindlingy - do kapsy je neuložíš, kaši za ně neuvaříš. Vidíte sami, jaká nevzdělanost! Pro ně má cenu jen to, co se dá sníst nebo strčit do měšce . . . Ale co, škoda slov!" Celou tuto besedu, jak bylo řečeno, vysílala televize a diváci byli tuze spokojeni, že viděli nejen hosta z vesmíru, ale že se při tom dozvěděli i ledacos zajímavého. Kromě smlouvy s televizí uzavřeli Juks a Lumpino také smlouvu s filmovým studiem na dokumentární snímek o přistání kosmonauta na Malé Zemi. Neználka znovu oblekli do skafandru, vylétli s ním balónem do nevelké výšky a shodili ho dolů. Kameramani nafilmovali, jak se snáší padákem k zemi, jak k němu přibíhají Juks a Lumpino, jak mu pomáhají na nohy, nasedají s ním do auta a vezou ho do města. Neználkův příjezd do hotelu, přivítání hrabillonskými občany a prohlídka doktorem Hrobnickem - to všecko už bylo natočeno, a tak filmařům zbývalo zvěčnit na filmový pás už jen to, jak se Neználek vysvlékl ze skafandru a objevil se před měsíčními diváky ve své přirozené podobě, to jest v obyčejných šatech. Ze všech těchto úryvků byl smontován celovečerní film, který pak běžel v mnoha kinech a samozřejmě i v televizi. Ve stejné době se v novinách začaly objevovat články o obří zelenině, ovoci, různých bobulích, obilí a jiných plodinách, které rostou na Velké Zemi. U článků byly i zajímavé obrázky - jednou to byl obrázek človíčků, jak vytahují ze země ohromnou cukrovku, červenou řepu nebo mrkev; podruhé zas obrázek záhonku, na kterém rostly okurky velikosti človíčka; jindy obrázek obrovitánské dýně, tykve nebo melounu vysokých jako jednopatrový dům. Na jednom obrázku byla vyobrazena sklizeň ovoce: každá meruňka, broskev, švestka nebo ryngle se stěží vešla na nákladní automobil. Když Juks a Lumpino vyburcovali obrazotvornost čtenářů, uveřejnili zprávu, že na povrchu Měsíce zůstala meziplanetární loď vrchovatě naložená semeny těchto obřích rostlin a že by se jich dalo výhodně použít, jen je odtamtud dopravit na Malou Zemi. A zároveň otiskli oznámení, že se zakládá akciová společnost, jež si ala za úkol získat peníze na postavení létacího stroje, který by dosáhl vnějšího obalu Měsíce a ta drahocenná semena přivezl. Na konci oznámení stála adresa kanceláře, kde je možno získat nové akcie: Schwindlingová ulice číslo 3, kancelář 373. Dnes už vlastně nikdo přesně neví, proč má ta ulice právě tohle jméno. Někteří hrabillonští starousedlíci uvádějí, že kdysi prý tu bydlel malíček jménem Shwindling a ulice byla nazvána po něm; jiní to vysvětlují tak, že dřív se tu prý usazovali pouze bohatí človíčkové, kteří měli hodně shwindlingů. V době, kdy na Měsíc přiletěl Neználek, už ale boháči ve Shwindlingové ulici nebydleli, dávno před tím se přestěhovali do hezčích čtvrtí města, kde bylo víc světla a svěžího vzduchu. Ve Shwindlingové ulici stály teď velké domy, ve kterých se pronajímaly místnosti pro různé kanceláře. A v nich se usadili obchodně zdatní človíčkové, jejichž celá činnost spočívala ve vytahování shwindlingů z cizích kapes. A protože se ve všech těch kancelářích zabývali jen a jen tímhle, padlo ulici to jméno jako ulité. Kancelář, kterou si najali Juks a Lumpino, byla ve druhém poschodí sedmnáctipatrového domu a sestávala ze dvou místností. V první stál velký psací stůl s leštěnou deskou, několik kožených křesel a stejně měkoučká pohovka, nad kterou visel obraz ve skvostném zlaceném rámu. V rohu byla zasklená skříň s Neználkovým skafandrem. Druhá místnost byla o něco menší. Stálo tam pět velkých ohnivzdorných skříní a mohutná nedobytná pokladna na peníze. V ohnivzdorných skříních byly uschovány akcie společnosti, v každé skříni milión, tedy celkem za pět miliónů shwindlingů. Jakmile dostali Juks a Lumpino z tiskárny všechny akcie a nacpali je do těch skříní, uspořádali první schůzi akciové společnosti. Na tomto zasedání předložil Juks návrh, aby dali do prodeje za dva milióny akcií a ostatní, za tři milióny, si mezi sebou rozdělili; až budou semena obřích rostlin přivezena, rozdělí se na pět stejných dílů, dva se rozdají človíčkům, kteří si koupili akcie, a o zbývající tři díly se podělí Neználek, Lumpino a Juks. Ale nač potřebujeme tolik semen?" zeptal se nechápavě Neználek. "Na prodej samozřejmě," řekl Juks. "Musíme na tom přece něco vydělat. A tobě přijdou peníze taky vhod." Neználek prohlásil, že bude úplně spokojený, když se podaří obstarat semena pro měsíční človíčky a zachránit Buchtíka, který zůstal na povrchu Měsíce. "No, když je to tak, a jestli tedy ty peníze nepotřebuješ, vezmem si je my," nabídl Lumpino. Na tom se také dohodli, načež přistoupili k rozdělení funkcí. Neználek byl za všeobecného souhlasu jmenován jednatelem, Juks. pokladníkem a Lumpino předsedou. Povinností jednatele bylo sedět v kanceláři, jednat se zákazníky a prodávat akcie; povinností pokladníka dbát o získané peníze; a.předseda měl za povinnost svolávat zasedání akciové společnosti k projednávání důležitých problémů. Když byly vyřešeny i tyto otázky, vzpomněl si Neználek na Kozlíka a poznamenal, že by bylo správné vymyslet nějakou funkci taky pro něho. Juks navrhl jmenovat Kozlíka vrátným. Lumpino byl proti a prohlásil, že bez vrátného se v kanceláři obejdou a že lepší by bylo jmenovat Kozlíka poslíčkem. Juks zase nesouhlasil s tím a trval na tom, že poslíček nebude mít v jejich kanceláři co na práci, protože ho nebude kam posílat, zatímco vrátný je naprosto nezbytný pro reprezentaci, to jest pro větší vznešenost a vážnost společnosti; aspoň bude na první pohled zřejmé, že jde o solidní podnik, a ne o nějaké šejdířství. Lumpino namítl, že i poslíček je nutný pro reprezentaci, protože co když třeba někdo náhodou zavolá do kanceláře telefonem a požádá o doručení akcií přímo do domu; a že i kdyby se to náhodou nestalo, mohou Kozlíka posílat aspoň pro noviny, pro limonádu nebo na všelijaké nákupy. Spor byl čím dál ostřejší. Lumpino třískal pěstí do stolu, křičel, že předsedou je tady on a že co řekne, to že taky platí, Juks se s ním hádal, že on je pokladník a že ho ani nenapadne vyhazovat peníze za zbytečné funkce, a jestli prý s ním někdo nesouhlasí, že z akciové společností klidně vystoupí i se svými akciemi. Neználek se je poušel uklidnit, ale marně. Nové společnosti hrozil rozvrat v samém zárodku. Těžko říci, jak by to bylo skončilo, kdyby se do toho nebyl vmísil Kozlík sám. Kamarádi," řekl smířlivě, "to nemá cenu, hádat se tu kvůli mně. Domluvme to tak: já budu dělat obojí, poslíčka i vrátného - a hotovo. A tak spor zase utichl, všichni rychle dospěli k dohodě a tím také první zasedání Akciové společnosti obřích rostlin úspěšně skončilo. 

Kapitola 14 PRVNÍ POTÍŽE

  Právě toho dne, kdy se v novinách objevila zpráva o založení Akciové společnosti obřích rostlin, došlo v Hrabillonu k tuze vážné události: byla vyloupena banka patřící jednomu z největších spolků hrabillonských továrníků. Loupež byla spáchána ráno, pár minut po otevření, a za půl hodiny už o tom mluvilo celé město. Vyprávělo se, že se prý přepadení zúčastnilo dobře čtyřicet lupičů, kteří přijeli v obrněných autech a byli ozbrojeni nejen pistolemi a puškami, ale i kulomety a ručními granáty. Říkalo se, že při přepadení přišli o život všichni zaměstnanci banky kromě pokladníka, který se ukryl v nedobytné pokladně. Kolovaly pověsti, že prý během přestřelky mezi bandity a policií bylo zastřeleno několik policajtů, zatímco z banditů nebyl zraněn nikdo, jen vůdce bandy, kterému prý jeden z lupičů omylem ustřelil ucho. V celém městě o té události nevěděli všeho všudy tři človíčkové: Neználek, Juks a Kozlík. Od rána seděli v kanceláři a čekali na první zákazníky. Ale protože se zákazníci z neznámého důvodu nedostavili, neměli se od koho dozvědět, co se přihodilo. Zanedlouho však přiběhl Lumpino a vyprávěl jim všecko o té otřesné události. "S lupiči to už není k vydržení," řekl ustaraně. "Aby je tak napadlo vyloupit i naši kancelář!"

 "Toho se nebojím," řekl Juks, "mám spíš obavy, že teď bude kdekdo mluvit jen o té loupeži a po naší akciové společnosti ani pes neštěkne. Kdopak by teď myslel na nějaké akcie!" Juksovy obavy se bohužel potvrdily. Celý den nepřišla do kanceláře ani noha. A nazítří se všechny noviny hemžily zprávami o bankovní loupeži. V novinách vyvraceli pověsti, že by přepadení provedlo čtyřicet nebo padesát banditů; bylo oznámeno, že lupiči byli všeho všudy dva.. Vešli do banky jako obyčejní zákazníci, zamkli vchod, pohrozili zaměstnancům pistolemi, poručili jim aby si lehli na zem obličejem dolů, načež donutili pokladníka, aby otevřel nedobytnou pokladnu. Jakmile k smrti vylekaný pokladník uposlechl, vybrali všechny peníze a nacpali je do kufru, který si přinesli s sebou. Strčili pokladníka do pokladny, pohrozili mu, že ho odstřelí jako psa, jestli ho napadne strhnout poplach, popadli kufr a vyšli na ulici. To všechno viděla jedna z úřednic. Ležela jako ostatní na zemi, ale když se přesvědčila, že jí už nehrozí žádné nebezpečí, natáhla ruku ke stolu a stiskla tlačítko poplašného zařízení. Signál uslyšeli policisté, kteří podle svého zvyku seděli na strážnici a hráli domino. Okamžitě přerušili hru, vyběhli ven a viděli, jak dvojice lupičů nasedla do auta a ujela. Neprodleně naskákali do policejního vozu a pustili se do pronásledování prchajících banditů. Jakmile lupiči zpozorovali, že je policisté dohánějí, vytáhl jeden z nich pistoli a zahájil palbu - snažil se prostřelit policejnímu autu pneumatiku. To se mu posléze podařilo. Pneumatika na předním kole praskla, řidič ztratil vládu nad vozem a v plné jízdě vrazil do lucerny takže si čtyři policisté rozbili nos a pátý si udělal bouli na čele. Tím bandité samozřejmě neunikli trestající ruce zákona, jelikož pronásledovatelům přispěchaly na pomoc další dva vozy plné policistů. Lupič, který měl proklatě dobrou mušku, vyřídil i tuto posilu, avšak policie nasadila do akce obrněná auta vyzbrojená kulomety. Nakonec se podařilo bandity zadržet. Ale k všeobecnému údivu nebyly u nich uloupené peníze vůbec nalezeny. Automobil byl pečlivě prohledán, kufr s penězi však zmizel, jako by se do země propadl. Lupiči, předvedení na policejní komisařství, popírali jakoukoli vinu a tvrdili, že žádný kufr neviděli, žádnou banku nevyloupili a ani vyloupit nehodlali. Na otázku policejního komisaře Priggla , proč tedy potom stříleli ppolicejním autě, drze prohlásili, že neměli ani tušení, že je pronásleduje policie, ale že si naopak mysleli, že se za nimi ženou banditi. Policejní komisař Priggel poznamenal, že to všecko jsou pouhé vytáčky, protože rozeznat policistu od bandity není snad tak těžké. Ten, který střílel z pistole, mu na to odpověděl, že dneska policajta od bandity takřka nerozeznáš, jelikož policajti jednají často jako banditi a banditi se zase co chvíli přestrojují za policajty, aby mohli lépe krást. A výsledek je ten, že čestný človíček už vůbec nepozná, kdo před ním vlastně stojí, jestli bandita, nebo policajt. O čem ještě hovořili policejní komisař Priggel a zadržení lupiči, to už noviny zamlčely. Stálo tam jen to, že uloupená částka je obrovská - dosahuje tří a půl miliónu shwindlingů, a dále že v důsledku srážky s bandity sedm policistů utrpělo různá zranění a jeden z nich, jménem Kwiggel, si roztrhl kalhoty a ztratil přílbu. Na závěr otiskly skoro všechny noviny výzvu ke čtenářům, aby napsali své názory na tuto událost. Každému, kdo jakkoli přispěje k vypátrání uloupených peněz, byla přislíbena značná odměna. Není třeba říkat, že čtenáři, takhle povzbuzení, nemeškali přispět svou troškou do mlýna. Druhého dne byla v novinách otištěna spousta dopisů. Tady je jeden z nich:

 Předpokládám, že kufr s penězi vyhodili lupiči z auta v okamžiku, kdy seznali, že neuniknou svým čackým pronásledovatelům. Doporučuji P.T. policii prohlédnout všechny ohrady a dvory, kolem nichž banditi projížděli; kufr bude nepochybně nalezen na jednom z těchto mnou uvedených míst. Jestliže tam kufr nebude, znamená to, že ho už někdo našel, což by si naše tupohlavá policie mohla sama domyslet. S úctou čtenář Hopps

 Anebo druhý:

 Žádám, abyste vzali v patrnost, že banditi měli nejspíš společníky. Zatímco se naši moudří páni policajti s jazykem na vestě honili ve svých autech křížem krážem po městě, spolupachatelé dávno ukryli penízky na spolehlivém místě. A tam je taky hledejte! S vřelým čtenářským pozdravem Dattles

 V jednom dopise podezírali čtenáři pokladníka:

 Podle našeho mínění ukradl peníze pokladník a vymyslet ten celý tyjátr kolem, aby se vyhnul podezření. "Lupiči" přišli do banky, když už byla kasa prázdná. Samo sebou odešli s prázdným kufrem a jaksepatří vypekli ty pendrekové ťulpasy, k čemuž jim srdečně blahopřejeme! Čtenáři Troudt a Prha

 Dopisy přišly i od čtenářek: 

 Spěchám vám oznámiti, že uloupené peníze jsou zakopány ve dvoře domu č. 47 v Křivé ulici. Přeji vám mnoho štěstí v pátrání i v osobním životě. Vaše horlivá čtenářka a ctitelka Pipla Durmanová Zároveň dovoluji si vám oznámiti, že píšu velmi dobře na stroji, umím vařiti a hráti na saxofon.

  Čtenář A.J.Scandall oznámil ve svém dopise vážné zjištění: Myslím si, že se policajtská motovidla vůbec nehonila za skutečnými zloději. Naše udatná policie se zase jednou řácky bodla. Dobře jí tak! Vypsanou odměnu za uvedenou zprávu zašlete laskavě na adresu A. J. Scandall, Krysí hůrka č.16

 A ještě jedno cenné sdělení: Peníze uschovány v pneumatikách. Okamžitě prověřte. Obvyklá lupičská lest.

 Váš upřímný příznivec Klewettson

 A konečně přišel i takovýhle dopis:

 Peníze šlohli sami policajti. Hotovka. Čtenář Sardanapal

 Všechny tyto informace byly pro policii velice důležité. A policie samozřejmě učinila okamžitě řadu nezbytných opatření. Za prvé byl zatčen pokladník banky, a ať se jakkoli zapřísahal, že peníze neukradl, policejní komisař Priggel prohlásil, že ho nechá za mřížemi tak dlouho, dokud se peníze nenajdou. Za druhé byly prošťourány všecky ohrady a dvorky po trase pronásledování lupičů, avšak po kufru, jak se ostatně dalo čekat, jako by se slehla zem. Za třetí policajti rozryli dvorek domu č.47 v Křivé ulici. Výsledek byl takový: 1.kufr nalezen nebyl; 2.byl nalezen jeden zdechlý kocour; 3.uvolněním půdy se sesypala jedna stěna domu. Policisté se samo sebou chtěli především přesvědčit, nejsou-li peníze skutečně v pneumatikách auta. Tento úmysl však nemohl být uskutečněn, protože automobil, v němž banditi prchali, beze stopy zmizel. Po pohřešovaném autě bylo neproeně zahájeno horečné pátrání, kterého se zúčastnilo div ne veškeré obyvatelstvo Hrabillonu. Sotva někde na ulici zastavil automobil, hned se k němu někdo vrhl a rozpáral mu nožem pneumatiky. Nikdo totiž přesně nevěděl, jaké značky byl hledaný vůz. Nakonec nezůstala jedna pneumatika celá a automobilová doprava ve městě se zastavila. Firma, která obchodovala s benzínem, utrpěla obrovské ztráty. Avšak největší pozornost policie vzbudil dopis, kterým jistý Sardanapal zasil do široké veřejnosti símě podezření, že peníze ukradli sami policajti. Toto sdělení se policejnímu komisaři Prigglovi zdálo krajně urážlivé a prohlásil, že nebude mít pokoj, dokud nevrazí toho zlolajného Sardanapala za mříže. Dal si přinést adresář, prohlédl ho od a do zet a byl na nejvyšší míru udiven, že v něm neobjevil ani jediného človíčka podobného jména. "Jméno je zřejmě vymyšlené," prohlásil nakonec, "to však nemůže být pro policii překážkou." Priggel se dostavil k šéfredaktorovi novin, kde byl onen urážlivý hanopis zveřejněn, a dal si předložit jeho originál. Doufal, že podle poštovního razítka se mu podaří zjistit, odkud byl odeslán. Dopis sice okamžitě našli, ale razítko na obálce nebylo. Pracovník rubriky "Čtenáři nám píší" se rozpomněl, že dopis nepřišel poštou, ale že ho přinesl jakýsi neznámý človíček. Na Prigglovu otázku, jak vypadal, vzpomněl si pracovník pouze na to, že byl holohlavý. "No vida!" zvolal Priggel. "Tak tedy holohlavý? Nu což, tato informace policii zcela postačí. Neuběhnou ani tři dny a holohlavec bude za mřížemi." Začalo hromadné zatýkání holohlavých. Často bylo možno na ulici uvidět, jak policajti přistoupili k docela nevinnému malíčkovi, poručili mu, aby sundal klobouk, a vší silou ho zatahali za pačesy. Když malíček kvičel bolestí, zase ho propustili; jestliže však snášel bolest mlčky, policajti byli jati podezřením, že před nimi stojí holohlavý skrývající svou lysinu pod umnou parukou, a okamžitě ho předvedli k výslechu. V těch dnech se na policejním komisařství pracovalo od rána do noci. Policejní komisař Priggel se čtyřmi pomocníky Digglem, Gigglem, Spigglem a Cigglem nepřetržitě vyslýchali holohlavce ze všech koutů města. Když nemohl ubohý plešatec přesně uvést, kde byl v okamžiku loupeže, hned ho šoupli do basy. To byl ovšem holý nesmysl: holohlavé přece nepodezírali z vyloupení banky, ale pouze z toho, že někdo snad napsal ten zlolajný list. V této době začalo také několik velkých soudních procesů. První proces se konal na základě žaloby majitele domu č.47 v Křivé ulici pana Kackabuse. Pan Kackabus obvinil svou nájemnici paní Piplu Durmanovou, že si tu komedii s kufrem peněz zakopaným na dvoře u jeho domu vymyslela naschvál, v důsledku čehož byly provedeny výkopy vedoucí ke zřícení domovní zdi; a že to všechno učinila jen a jen proto, aby se mu pomstila za vysoké nájemné. Paní Pipla Durmanová se naproti tomu snažila dokázat, že žádný dopis nepsala, a vznesla žalobu proti šéfredaktorovi, který ve svých novinách otiskl psaní, s nímž údajně neměla pranic společného. Třetí soudní proces vyvolali obchodníci s benzínem. Žalovali majitele továrny na pneumatiky pana Doggana, že uveřejnil pod jménem Klewettson dopis, který ponoukl obyvatelstvo, aby si navzájem ničilo pneumatiky. Tím prý si továrník Doggan vynutil zvýšení odbytu svých vlastních výrobků, protože teď všichni potřebují nové duše a pláště, kdežto obchodníkům s benzínem způsobil nenahraditelnou škodu. Nepodařilo se jim však pana Doggana přinutit, aby jim nahradil ušlý zisk. V procesu totiž vystoupil jako svědek skutečný Klewettson a vypověděl, že poslat to psaní do novin ho nikdy nikdo nenutil a že podezření o lupu ukrytém v pneumatikách vyslovil jen proto, jelikož zrovna předtím viděl v televizi film o dobrodružstvích jedné proslulé zlodějské bandy, která rovněž ukrývala uloupené brilianty v automobilových pláštích. O tom všem se psalo v novinách a hovořilo v rozhlase a v televizi. Všichni mluvili jen o soudních procesech, o ukradených penězích, o zmizelých kufrech, o zdechlých kocourech, o pronásledování holohlavých a o podobných věcech. Po Neználkovi, po kosmké lodi a po obřích semenech teď nikdo ani nevzdechl. Všecko vytlačily čerstvější a zajímavější události. Když Juks viděl, že pro akcie nepřišla ještě ani živá duše, hrozně se rozčilil. Prohlásil, že jestli to tak půjde dál, jejich akciová společnost vybouchne a budou z nich žebráci. "To se může klidně stát," souhlasil Lumpino. "Tuhle psali v novinách, že u nás skoro denně vybouchne nějaká akciová společnost."

 "Jak to vybouchne?" zajímal se Neználek. "Tak třeba nějaký čiperný malíček si zamane zorganizovat výnosný podnik, vydá akcie, aby získal kapitál, zkrátka hotovost, prostě peníze na další podnikání, ale neprodá ani jednu. V takovém případě se říká, že společnost shořela, zařvala, položila se, zkrachovala, přestala existovat - jednoduše vybouchla a praskla jako bublina," vysvětloval Lumpino. "Anebo se sejde banda šejdířů," dodal Kozlík, "vydá akcie, rozprodá je a veme roha i s penězi. Tomu se pak taky říká krach."

 "A kvůli takovýmhle darebákům se teď u nás nevěří ani poctivcům," řekl Juks. "Příkladně my: založili jsme akciovou společnost, abychom pomohli chuďasům, chceme jim přivézt semena z Měsíce, a chudáci sami nám na to nechtějí dát peníze. Kde je potom jaká spravedlnost; ptám se vás!"

 "Třeba ty peníze nemají," hádal Neználek. "Když nemají, ať si seženou!" ušklíbl se pohrdavě Juks. "To je jasné, že nemají - totiž: že nemají dost. A když, tak pár ubohých grošů. Ale chudáků je přece spousta! Kdyby každý vyštrachal někde aspoň centig, sejde se nám fůra peněz a můžeme se pěkně napakovat - teda; co to říkám: přivézt semena těch obřích rostlin. Na takové věci se nesmí šetřit! Až si každý vypěstuje okurku velkou jako tuhle Kozlík nebo meloun jako jednopatrový dům - kdo z toho bude mít prospěch? My? Kdepak! Chudáci přece! Z jednoho takového melounu můžou získat tolik sladké šťávy, že to bude stačit na celý cukrovar. To je přece bohatství! Z každého chuďasa se u nás rázem stane boháč. A začne blahobyt."

 "Tak jim to řekni," zabručel Lumpino. "My to víme."

 "To je správná poznámka. Věnujeme příliš málo pozornosti reklamě," souhlasil Juks. "Jestli chceme, aby šly akcie na odbyt, musíme jim dělat řádnou reklamu - a hned." A začal běhat po městě a zadávat do novin reklamní inzeráty. V inzerátech se každému, kdo si koupí aspoň jednu akcii, slibovaly nevídané zisky. Kromě toho se Juks dohovořil s reklamním podnikem a výtvarníci této firmy navrhli obrovský plakát, který byl postaven na jednom z největších náměstí Hrabillonu. Na plakátě byl namalován Neználek ve skafandru a stálo tam velikánskými, písmeny: CHCETE BÝT ČLOVÍČKY, JIMŽ ŠTĚSTÍM KVETOU TVÁŘE?

 PAK STAČÍ OBNOS MALIČKÝ!

 SPOLEČNOST OBŘÍCH ROSTLIN VÁS ZVE ZA AKCIONÁŘE. 

Kapitola 15 OBRAT K LEPŠÍMU

  Zatímco Juks běhal po městě a zařizoval pro společnost reklamu, Lumpino zmizel ve svém obchodě všerážovým zbožím. Do kanceláře chodíval jen zřídkakdy. Pochyboval totiž čím dál víc o úspěchu jejich podniku a nechtěl ztratit jisté příjmy ze zaběhnutého obchodu. V kanceláři byli teď pořád jenom Neználek a Kozlík. Zpočátku Neználek přičinlivě seděl za stolem a čekal na zákazníky. Před ním ležela tlustá kniha v tvrdých deskách s nápisem: HLAVNÍ KNIHA PŘÍJMŮ A VÝDAJŮ a plnicí pero. Jedna zásuvka psacího stolu byla napěchována akciemi na prodej, druhá čekala na stržené peníze. Byla zatím prázdná, a jak dny ubíhaly, zmenšovala se i naděje, že se v ní něco objeví. Také Kozlík v prvních dnech poctivě hlídkoval na chodbě u dveří, ale když viděl, že zákazníci veškeří žádní, přestěhoval se do kanceláře k Neználkovi a od rána do večera seděli na pohovce, hráli námořní bitvy a povídali si. Kozlík vzpomínal na staré časy, když ještě dělal u jednoho továrníka na mýdlo, nějakého Spindelese. "Nepracoval jsem v továrně, kdepak, ale u něho doma. Jako topič jsem tam sloužil. Jo, kamaráde, to jsem valil oči, jak si takoví boháči žijou! Dům měl Spindeles velikánský, pokojů nepočítaných, v pětadvaceti kamnech jsem musel topit, a to nepočítám krby. Ústřední topení pan Spindeles nechtěl, krby, říkal, vypadají vznešeněji. Auťáků měl deset. A obleků jako máku. Když se chystal na návště, dobře dvě hodiny dumal, co si obléknout. Čestné slovo - všecko svatá pravda! A sluhů? Spousty. Jeden vaří, druhý nosí na stůl, třetí myje nádobí, čtvrtý luxuje koberce. Jenom šoférů měl rovných pět. Jeden jezdí s panem Spindelesem, čtyři hrajou v chodbě šachy. Sotva se ráno pan Spindeles probudí, hned zazvoní, aby ho přišli obléknout. Přinesou mu teda šaty, začnou s oblékáním a on jen nastavuje ruce, natahuje nohy . . . Pak ho usadí před zrcadlo a češou ho a mažou mu nos vazelínou, aby měl správnou barvu, a on nic, jen sedí a pomrkává - to je celá jeho práce! Dostane hlad, tak se hnedka před zrcadlem pěkně nasnídá, pak se chvíli válí na pohovce, jede někam na návštěvu nebo jen tak autem, a večer se k němu sjedou hosti - muzika, tanec, rozdovádějí se, že polámou nábytek, rozmlátí piáno a odjedou si zase domů a vzpomínají: To jsme se panečku pěkně pobavili!"

 "A proč, prosím tě, rozbíjejí nábytek?" divil se Neználek. "A proč by ne? Tak, pro zábavu. Nevědí, jak ubít čas, a tak hurá na nábytek! Napíšou to i do pozvánek: Dovolujeme si Vás uctivě pozvati na náš pravidelný večírek. K rozbití je přichystáno dvanáct křesel, čtyři plyšové pohovky, dva klavíry, rozkládací stůl a všechna okna. Začátek v šest hodin večer. Prosíme o dochvilnost."

 "A to tam potom sedí bez nábytku?" Prosím tě! Koupí nový." Tolik peněz! Kdyby to radši dali na chudé."

 "Určitě! Rozdávat chuďasům, to oni neradi, to není nic pro ně."

 "A to se ten Spindeles jen válel na pohovce a mlátil nábytek?" zajímal se Neználek. "A kdy vlastně řídil tu svou továrnu?" Proč by řídil? Na to má přece ředitele! V sobotu přijde s účty, a jak Spindeles vidí, že továrna vydělává míň, hned toho ředitele vyhodí a najde si nového. A nový se už postará, aby byl zisk větší: sníží dělníkům plat, zvýší ceny . . . A tak pan Spindeles nedělá nic a peníze se mu jen hrnou. Ten už nadělal pěkných pár miliónů!"

 "A na co vůbec potřebují boháči takovou spoustu peněz?" podivil se Neználek. "Copak je můžou projíst?"

 "Projíst!" ušklíbl se Kozlík. "Kdyby jenom jedli! Boháč si nacpe břicho a pak začne ukájet svou vlastní ješitnost."

 "Jakou ješitnost? Co to je?" nechápal Neználek. "No přece vytřít někomu zrak, přetrumfnout ho. Třeba si jeden boháč postaví velký dům, druhý se koukne a řekne si: Tak ty sis postavil dům, no dobrá, já si postavím dvakrát větší! Jeden si pořídí kuchaře nebo lokaje, a druhý hned: Tak to já si pořídím ještě navrch portýra! Jeden si najme deset sluhů, a druhý, že ho musí trumfnout, najme si jich dvacet, a navíc si na dvůr pod přístřešek postaví hasiče i se stříkačkou! Jeden si koupí tři auta, ten druhý hned pět, a ještě se chvástá: Já jsem stejně víc než on. On má jenom tři auťáky, a já už pět! Rozumíš, každý chce dokázat, že je lepší než ten druhý, a protože za rozum, za dobrotu a za čest nedá u nás nikdo ani zlámanou grešli, vytahuje se jeden před druhým jedině bohatstvím. A pořád dál a donekonečna. S ješitností je to zlé, tu jen tak nenasytíš. Sám jsem to, kamaráde, zkusil, co je to za divnou věc. Však jsem nebyl odjakživa chuďas. To se ví, boháč taky ne, prostě jsem měl stálou práci, dělal jsem tenkrát v továrně a slušně jsem si vydělal. Dokonce jsem si šetřil na zlé časy, zkrátka pro případ, že bych byl zase bez práce. Nejtěžší bylo se udržet a zas to neutratit. A tu mi začali všichni říkat, abych si prý koupil auto. Povídám jim, co já s autem, klidně můžu chodit pěšky. A oni prý, že ti není hanba, pěšky chodí jenom chudáci, a pak - můžeš si ho koupit na splátky: dáš zálohu, dostaneš vůz a potom platíš každý měsíc trošku, dokud všecko nezaplatíš. A jezdíš si jako pán. A tak jsem to nakonec udělal. Ať' tedy všichni vědí, že jsem taky boháč. Zaplatil jsem zálohu, dostal auto, nasedl jsem, rozjel jsem se - a rovnou do příkopu. Auto jsem rozbil, zlámal jsem si nohu a ještě čtyři žebra. Tři měsíce jsem se potom léčil. Všecky úspory praskly na doktory. Nakonec jsem se ale přece jen uzdravil."

 "A co auto, spravil sis ho?" zeptal se Neználek. "Prosím tebe! Když jsem stonal, propustili mě z práce. A zrovna jsem měl platit první splátku. Peníze žádné. Řekli mi: Tak ten automol zkrátka vrať. Povídám jim: Ale prosím, račte si ho sebrat támhle v příkopu. Chtěli mě hnát k soudu, ale viděli, že si na mně tak jako tak houby vemou, a nechali to plavat. A tak jsem neměl ani auto, ani peníze." Jednou zase takhle seděli a povídali si jako obyčejně - a vtom se otevřely dveře. Mysleli si, že přišel Juks, ale do kanceláře vešel cizí človíček. Měl na sobě vetchou blůzu s prodřenými lokty, kdysi dávno asi modrou, ale dlouhým nošením už vybledlou, kalhoty nijaké šedé barvy jako bláto, dole roztřepené a s dvěma velkými; pečlivě přišitými záplatami z černé látky na kolenou. Hlavu mu zdobil starý polámaný slamák s dírou na nejviditelnějším místě a s pomačkaným, jakoby ohryzaným okrajem, zpod klobouku se mu draly šedivé vlasy. Neználek se mimoděk usmál, když uviděl tuhle maškarádu, ale jeho úsměv okamžitě zmizel, sotva se podíval příchozímu do tváře. Byla to hubená, vyschlá tvář, osmahlá, jako mívají človíčkové, kteří celé dny pracují pod širým nebem, a přísná. Ale ze všeho nejvíc zarážely oči: hleděly zpod šedivého obočí ostražitě, s nedůvěrou, ale zároveň důstojně, trochu s utajovanou bolestí, trochu s výčitkou. Ne, Neználek se nemohl smát, když se setkal s pohledem těch utrápených očí. Šedivý človíček pozdravil, postavil si do kouta sukovitou hůl, vytáhl z kapsy pečlivě složený útržek novin, rozložil ho, ukázal Neználkovi a Kozlíkovi, kteří z příchozího nespouštěli zrak, a zeptal se: "Jsem tady správně?" Neználek se podíval na zprávu o založení Akciové společnosti obřích rostlin a přikývl: "Správně, to je tady." Kozlík přistrčil návštěvníkovi měkké křeslo a uctivě pravil: "Posaďte se tuhle do křesílka, dědoušku." Příchozí poděkoval, sedl si na krajíček a pomaloučku řekl: "Tak teda je to přece pravda?"

 "Copak že je pravda?" nepochopil hned Neználek. "Inu, že jsou doopravdy ta zázračná semena."

 "Ale ovšem, samozřejmě," odpověděl Neználek. "Jenže jakápak zázračná, prostě obyčejná semena, nic zázračného na nich není."

 "Však vy byste takhle nemluvili, kdybyste věděli, co to pro nás pro chuďasy znamená," řekl šedivý človíček. "Já totiž . . . my totiž . . .," zadrhával vzrušením, " . . . zkrátka jsme se domluvili, celá vesnice, že chceme taky pomoct při tom velikánském díle, teda prostě, že chceme být taky akcionáři na ta semena. Sebrali jsme . . . všichni dohromady . . . tuhle peníze, každý dal, co mohl . . ." Strčil ruku za košili a vytáhl kapesník, ve kterém měl do uzlíčku zavázané peníze. "Kolik akcií si budete přát?" zeptal se Neználek. "Jednu, panáčku, jenom jednu. Sebrali jsme všeho všudy shwindling, a i to je pro nás velká suma."

 "Ale to těch semen moc mít nebudete, za jednu akcii. To asi pro celou vesnici nevystačí," řekl Kozlík. "Milej zlatej, dejte nám třeba jen jedno zrníčko! Ať nám vyroste jedna jediná obří okurka. Copak ji sníme? I to to! Necháme ji na semeno. Celou úrodu necháme na semeno. A druhou taky, jestli se vyvede. Budem čekat rok, dva, třeba čtyři roky . . . Jen když budeme mít naději, že se jednou dostanem z té bídy. S nadějí se, holenku, žije líp." V té chvíli přišli do kanceláře Juks a Lumpino. Kozlík nenápadně zatahal Jukse za rukáv a zašeptal mu do ucha: "Zákazník přišel. Jednu akcii chce koupit." Juks okamžitě přiskočil k venkovanovi, stiskl mu ruku a zeptal se ho, jak se jmenuje. "Já . . . já jsem . . . Siváček mi u nás ve vsi říkají."

 "Pak tedy dovolte, abych vám gratuloval, pane Siváčku," řekl slavnostně Juks. "Lepší využití pro svůj kapitál jste sotva mohl zvolit. Je to nejspolehlivější a nejvýnosnější podnik, jaký kdy existoval. Jste první, kdo projevil přání získat naše akcie. Jistě nám proto dovolíte, abychom si vás vyfotografovali. Zítra bude váš obrázek v novinách." Juks odběhl k telefonu a objednal fotografa. Siváček zatím rozvázal uzlík a vysypal na stůl hromadu měděných mincí. Lumpino přikázal Neználkovi a Kozlíkovi, aby je spočítali. Pustili se do toho, ale ne a ne se dopočítat: samé centigy, sem tam dvoucentig nebo půlcentig, jediná větší mince byl jeden třícentigový měďák. Konečně byli hotovi a Lumpino dal Neználkovi pokyn, aby vydal prvnímu akcionáři jeho akcii. Siváčeji vzal opatrně do ruky a pozorně ji začal prohlížet. Na přední straně byl vyobrazen obrovský meloun obklopený malilinkatými človíčky, někteří se na něj pokoušeli vylézt po dřevěném žebříku, pět človíčků už stálo na vrcholku, drželi se za ruce a tancovali. V popředí zrály na záhoně obří okurky, každá jako človíček. V pozadí bylo vidět maličké vesnické domky nad nimiž se jako mohutný les tyčily klasy obří pšenice. Na rubu akcie byl obrázek kosmické rakety a Neználka ve skafandru a tady také byly uvedeny cíle společnosti. Nahoře se skvěl krásnými různobarevnými písmeny nápis; AKCIOVÁ SPOLEČNOST OBŘÍCH ROSTLIN - BRÁNA K BOHATSTVÍ A ROZKVĚTU. CENA 1 SHWINDLING. Zatímco si Siváček prohlížel akcii a štěstím zřejmě zapomněl na všecko kolem, Juks Lumpinovi něco pošeptal, načež odpočítal ještě deset akcií, podal je Siváčkovi a pravil: "Právě jsme se usnesli odevzdat našemu prvnímu zákazníku prémii ve výši deseti akcií. Přijměte, prosím, od nás tento dar. Jste teď také akcionář a musíte mít zájem na rychlejším rozprodeji akcií. Račte naše akcie doporučit všem svým přátelům a známým. Povězte jim, že každý majitel naší akcie bude v nejkratší době boháčem." Siváček vděčně přijal akcie, pečlivě si je zabalil do šátku a schoval za košili. A to se už taky objevil fotograf s aparátem a usadil Siváčka do křesla, nohu přes nohu. Tak prosím, takhle zakryjeme záplatečky na jednom kolínku," švitořil při tom, "a na druhou si laskavě položíte klobouček, ták . . . ne prosím, takhle, tak, áno, aby nebyla vidět dírečka na kloboučku . . . ták."

 "Ale to je nesmysl," vmísil se do toho Juks. "Na fotografii právě musejí být vidět všecky záplaty a díry. Jen ať je každému jasné, kam až u nás dovedla človíčky bída. Když veřejnost uvidí, že si dokonce i takovíhle chudáci kupují naše akcie, vtrhnou nám do kanceláře jako smečka hladových vlků . . . A vy milý příteli, se věru nemáte co stydět za své záplaty," obrátil se k Siváčkovi, "za ty ať se stydí ti, kdo vás takhle zbídačili. Boháčům ať je hanba. To oni vás oškubali jako slepici. Celý život jste se na ně dřeli a nevydělali jste si ani na pořádné oblečení." Juks řečnil, fotograf dokončil snímek a Siváček se chystal k odchodu. "Povězte nám ještě," zeptal se ho Juks, "jak jste se vlastně dověděl o naší společnosti? Co vás přivedlo na myšlenku koupit si akcii?"

 "Co?" odpověděl Siváček a zamyslel se. "Tak říkajíc náhoda. Tuhleten kousek novin. V naší vesnici, rozumíte, žijou samí chudáci, noviny neodbírá nikdo, knížky taky nikdo nekupuje, na to u nás nemáme. Ale sem tam se nám přece jenom poštěstí přečíst si něco v novinách. To když nám do nich někdy zabalí kupec něco v krámě. Všichni tyhle kousky schováváme, nejdřív si je přečtem sami a pak je půjčujeme dál. A zrovna tak to bylo s tímhle. Někdo si koupil kousek sýra, v krámě mu to zabalili do tohohle kousku novin - a tak si o těch zázračných semenech přečetla celá vesnice. No a potom jsme se rozhodli, že se složíme aspoň na tu jednu akcii. Tuze lákavá věc! Půdy máme každý zadvanic, úroda nestačí ani na obživu, a boháč má země ažaž. Nezbude než jít dělat k němu. Přidělí ti kus pozemku, ty tam vypěstuješ pšenku, řípu, dejme tomu, nebo brambory, polovičku úrody si necháš, s druhou hajdy k boháčovi, za to, že ti dovolil dřít na jeho polích. Toť se ví, pro boháče je to s výhodou. Rozdělí svou půdu, kus dá mně, kus tobě, třetí kus tomuhle - a tak všichni pracujeme a každý mu dá polovičku úrody. A pan boháč nemusí ani stýblo křížem přeložit a úrody má až pod střechu. Tak to je: jedni mají peněz jako želez, druzí pískají kudlu."

 "Ba, ba," přerušil ho Juks, "to všecko je tuze zajímavé, co tu povídáte, ale teď už bude brzo vší té vaší bídě konec. Na shledanou! Přejeme vám mnoho zdaru." Poplácal Siváčka po zádech, vyprovodil ho ze dveří a křikl za ním: Tak nezapomeňte! Jestli někdo u vás schrastí prachy, ať si přijde pro akcie!"

Kapitola 16 PAN SKRBLING ZASAHUJE

  Sotva Siváček zmizel za dveřmi, pleskl se Juks do čela: "Vidíte to, jak tady vyhazujem peníze oknem? Dáváme inzeráty do novin - a vesničani, jak se ukazuje, noviny skoro nečtou." Nejlepší by by postavit pár reklamních cedulí někde na silnicích za městem, aby je měli na očích človíčkové z venkova," navrhl Lumpino. Sedli do auta a uháněli do reklamního podniku. Vysvětlili výtvarníkům, kde a jaké cedule postavit, a když se vrátili do kanceláře, zastihli tam další tři zákazníky. Podle ošlehaných snědých tváří bylo lehko uhodnout, že to jsou také chuďasové z vesnice. Oblečení měli staré, záplatované, obuv obnošenou. Jeden neměl skoro vůbec žádnou, jen rozervané svršky bez podrážek. Neználek a Kozlík se skláněli nad stolem plným měďáků a pečlivě je počítali. Když byli hotovi, Neználek podal človíčkům jejich akcie. Vesničanům se třásly ruce vzrušením a ten bez podešví se až rozplakal. "Jestlipak víš, kamaráde," řekl Kozlíkovi, "že jsem si jel do města koupit boty - čestné slovo, boty. Ale dověděl jsem se tuhle o těch obřích fizulích a okurkách a zelí a hned si povídám - jářku, koupíš si místo bot tu obří akcii."

 "A správně jste udělal," schválil mu to Kozlík. "Střevíce si může koupit každý osel, ale kterýpak osel si koupí akcii!"

 "Pravda pravdoucí," pokýval hlavou človíček. "A moh bych vědět, dostanem ta semena už brzo?"

 "Samo sebou," vmísil se do hovoru Juks. "Jen co budeme mít potřebnou sumu peněz, hned naženem do práce všelijaké ty odborníky a konstruktéry, natotata udělají plány létacího stroje a frrr! pro semena. Když jsou peníze, však to znáte, jde všecko jak namydlené." Človíčkové se chtěli na ledacos zeptat, ale Juks řekl: "Blahopřeji vám, drazí přátelé, u příležitosti vstupu do Společnosti obřích rostlin! Teď bude již záhy konec vaší bídě a budete si žít jako v ráji. Lepší využití pro svůj kapitál jste sotva mohli zvolit." Podal každému z nich ruku, všechny je vyprovodil z kanceláře a vrhl se Neználkovi kolem krku. "Sláva, kamarádi!" křičel na celé kolo. "Konečně se to hnulo!" A hnulo se to doopravdy. Pravda, toho dne nepřišel už nikdo, zato nazítří to začalo od samého rána. Před Neználka sázeli co chvíli zákazníci na stůl svoje penízky. Nebyli to už jen vesničané, ale i človíčkové z města. Jeden z obyvatel Hrabillonu se našim přátelům svěřil, že kdysi dávno odešel z vesnice, kde mu zůstal maličkatý kousek půdy. Chtěl si tehdy najít místo někde v továrně anebo v dílně a vydělat si ještě na kus pole, protože ten jeho ždibec dával pranepatrnou úrodu. Nakonec se mu poštěstilo dostat práci, ale ani za dlouhé roky dřiny nedokázal ušetřit třeba jen na záhonek. "Teď mám jedinou touhu," přiznal se. "Za úspory si koupím vaše akcie, a až dostanu semena, vrátím se zpátky do vesnice a budu hospodařit."

 "Rozhodl jste se pro správnou věc!" nadšeně zvolal Juks. "Hospodařit na vlastním kusu půdy, to musí být radost, řeknu vám! A kolikpak jste si, dovolte mi otázku, stačil našetřit?"

 "Nestojí to ani za řeč: patnáct shwindlingů."

 "Nu což, sem s nimi - a my vám dáme patnáct akcií! To bude skvělé, věřte mi. Kdybyste celý rok přemýšlel, lepší využití pro svůj kapitál byste sotva mohl zvolit." Malíček vytáhl z kapsy peníze, dostal akcie a odešel. "No vidíte," řekl Juks a celý se rozplýval, "zákazník určitě sáhne do měšce, jen s ním od srdce pohovořit. Není nad upřímnost." Zájemců denně přibývalo. Neználek s Kozlíkem od rána do večera prodávali a Juks nedělal nic jiného, než že jezdil do banky, měnil drobné za bankovky a ukládal je do pokladny. Leckteří zákazníci přicházeli už tuze časně a stáli na ulici a čekali, až kancelář otevře. To pochopitelně přilákalo pozornost kolemjdoucích. Zanedlouho se rozneslo, jaká je po akciích Společnosti obřích rostlin poptávka, a všichni vzpomínali na případ, kdy akcie jedné naftové společnosti, koupené po shwindlingu, stoupaly v kursu a prodávaly se nejdřív za dva, potom za tři, pak za pět shwindlingů, a v den, kdy bylo oznámeno, že na pozemku společnosti vytryskl konečně gejzír nafty, vyskočil kurs jedné akcie na deset shwindlingů. Kdo toho dne prodal své akcie, dostal desetkrát víc, než za ně při nákupu zaplatil. Jakýpak div, že každý, kdo si ušetřil na zlé časy nějakou tu stovku, pospíchal pro obří akcie, aby je mohl prodat, jen co stoupnou v ceně. A tak byly akcie ze dvou ohnivzdorných skří natotata pryč. Když Juks a Lumpino viděli, že obchod tak úspěšně pokračuje, rozhodli se pustit do prodeje i akcie z ostatních skříní. "Kdo ví, jestli by se nám pak podařilo vyrazit nějaké prachy za semena," říkal Lumpino. "Lepší prodat akcie, dokud je o ně zájem." A zájem o akcie byl. Kupovali je už nejen obyvatelé z Hrabillonu, ale i z jiných měst. Jedině velcí boháči se o ně zatím nestarali. Byli přesvědčeni, že Společnost obřích rostlin je docela tuctová akciová společnost, která stejně zanedlouho shoří. Dobře věděli, že všecky takovéhle akciové společnosti se zakládají výhradně k tomu, aby vymámily cizí peníze, zkrátka na obalamucení důvěřivých chudáků. Brzy se však přece jenom objevil boháč, který se začal zajímat o obří akcie. Byl to pan Skrbling, jeden z nejbohatších obyvatel města Kraddelbergu. Zevnějškem se v ničem nelišil od ostatních kraddelberských boháčů: měl širokánský, trochu rozpláclý obličej, očka jako špendlíky a neobyčejně tenký nos zmáčknutý mezi ducaté tváře; zdálo se, že se neustále usmívá, což mu dodávalo tuze legračního vzezření. Nikoho však ani ve snu nenapadlo, aby se mu smál, protože žádný, kdo s panem Skrblingem mluvil, neuvažoval o jeho zevnějšku, ale jen a jen o jeho bohatství. Jmění pana Skrblinga obnášelo celou miliardu, byl tedy miliardář, nebo, jak říkali kraddelberští boháči, měl cenu jedné miliardy. Boháči totiž neoceňovali človíčky podle jejich vědomostí, dobroty, poctivosti a ostatních chvályhodných vlastností, ale pouze a jedině podle majetku. Jestli se nějakému človíčkovi podařilo nahromadit kapitál tisíc shwindlingů, říkali, že má cenu tisícovky; jestli měl někdo všeho všudy sto shwindlingů, říkali, že stojí za stovku; a když někdo neměl ani vindru, říkalo se o něm, že stojí leda za zlámanou grešli. Panu Skrblingovi patřila obrovská továrna vyrábějící nejrůznější tkaniny a známá pod názvem Skrblingovy tkalcovny, asi třicet cukrovarů a několik velkostatků. Na všech jeho pozemcích pracovalo tisíce človíčků; pěstovali bavlnu pro Skrblingovy tkalcovny, cukrovou řepu pro jeho cukrovary a obrovské množství žita a pšenice, protože pan Skrbling obchodoval také s obilím. Sotva se doslechl o úspěchu nové akciové společnosti, pozval si svého hlavního ředitele jménem Wesh a pravil: "Poslyšte, Weshi, copak to zas je za novou společnost? Jaké obří rostliny? Neslyšel jste o tom nic?"

 "Ale ovšem, slyšel," odpověděl Wesh. "Už dávno to vedu v patrnosti. V čele, té společnosti stojí dva nadmíru mazaní darebáci s pořádným majetečkem, nějaký Juks a Lumpino. Jeden z nich, jmenovitě ten Juks, už nejednou seděl za podvody. Jsem toho názoru, že je to všecko jen žvást, protože, jak se na to dívám, žádná kosmická loď neexistuje - a tudíž ani žádná obří semena."

 "Naše štěstí, jestli ne. Ale co když ano?"

 "Nu, pak si ti dva darebáci náramně pomohou a namastí si kapsy." Pan Skrbling netrpělivě mávl rukou: "O tom nemluvím! Žádné neštěstí, jestli nějací dva další darebáci zbohatnou. U nás přece není zakázáno obohatit se na cizí účet. Ale což jestli se tady doopravdy objeví ty obří rostliny?"

 "Hm," zamumlal pan Wesh, "přiznám se, o tom jsem neuvažoval."

 "Tak tedy uvažujte: jestli si začne kdejaký neotesaný žebrák sázet na svém mizerném políčku obří rostliny, uživí se, i když pro nás nebude pěstovat bavlnu, pšenici nebo cukrovku. Je to tak?"

 "Bohužel ano," souhlasil pan Wesh. "A komu se pak bude chtít pracovat v našich továrnách, hm?" pokračoval pan Skrbling. "Kdekdo pojede na venkov a bude si tam pěstovat obří rostliny sám pro sebe. A naše příjmy? Z koho budeme ždímat shwindlingy, když na nás nebude ochoten nikdo dřít?"

 "Ach, no to je katastrofa!" vykřikl pan Wesh. "Snad tedy rychle skoupit všechny ty zatracené akcie a zdržet tak stavbu létacího stroje."

 "To není řešení," odpověděl pan Skrbling. "Jakmile je začneme skupovat, okamžitě stoupnou v ceně a těžko potom seženeme tolik peněz. A pak: jestli jenom pozdržíme stavbu toho stroje, nakonec ho stejně někdo postaví a vypraví se pro semena sám. Podle mého názoru je nutné přemluvit ty dva lotry, aby koukali zmizet i s penězi. Pak teprve všichni poznají, že to b jen docela obyčejný podvod, a přestanou mít zálusk na ta zatracená semena."

 "Geniální nápad!" zvolal pan Wesh. "S vaším dovolením okamžitě sednu do auta a pojedu si do Hrabillonu pohovořit s těmi dvěma ptáčky."

 "Jeďte, Weshi, spoléhám se na vás." A tak se druhého dne ráno objevil pan Wesh v kanceláři Společnosti obřích rostlin. Aby nebyl nápadný, koupil několik akcií, pak pozval Jukse a Lumpina stranou a řekl jim: "Přijel jsem z Kraddelbergu z příkazu známého podnikatele pana Skrblinga. Mé jméno je Wesh. Chci si s vámi pohovořit. Nemohli bychom se večer někde sejít?" Jukse i Lumpina tuze zajímalo, co od nich proslulý továrník může chtít, a tak okamžitě souhlasili. Hned po úředních hodinách spěchali do hotelu, kde si domluvili schůzku. Pan Wesh je pozval na večeři a za chvilku už seděli v restauraci za prostřeným stolem. Podle svého zvyku začal pan Wesh hezky zeširoka. Nejdřív se jich zeptal, jestli už měli někdy příležitost navštívit Kraddelberg, a když zjistil, že ano, začal všemožně vychvalovat město a prohlašoval jeho obyvatele za ty nejchytřejší a nejlepší a nejčestnější človíčky. A že prý pan Skrbling, kraddelberský rodák, je právě tak moudrý a důstojný a čestný, navíc že vládne tak kolosálním jměním, o jakém se nikomu ani nesnilo. "Jistě jste už vytušili, o čem se mám z pověření pana Skrblinga s vámi dohovořit," řekl nakonec. "Nejspíš o nákupu velké partie obřích akcií," hádal Juks, ale když z výrazu pana Weshe poznal, že šlápl vedle, rychle dodal: "S politováním však musím konstatovat, že takřka všechny akcie jsou již rozprodány. Ne-li dnes, pak určitě zítra zavřeme prodejní kancelář a místo ní zahájí práci projekční středisko létacího stroje."

 "A to je právě to, o co panu Skrblingovi jde," odvětil pan Wesh. "Pan Skrbling je totiž toho názoru, že nemá smysl pouštět se do tak nebezpečné věci. Je to mimořádně nevýhodné, bude to znamenat obrovské výdaje. Utratíte všechny peníze, které jste s takovým úsilím vydělali, a zůstanete na dně."

 "Pan Skrbling se mýlí," namítl Juks. "Výdaje nebudou tak velké, neboť zároveň s nimi se objeví i pramen nových příjmů. Stavba takového neobvyklého přístroje vzbudí totiž nepochybně zájem veřejnosti. Všechny noviny budou ochotně uveřejňovat zprávy o postupu práce a o různých typech projektů. Ty nebudeme samozřejmě poskytovat zadarmo. Náš tisk je neobyčejně chtivý senzací všeho druhu a nebude litovat peněz za podobné informace. A televize? A film? Dovedete si představit, jak výhodnou smlouvu uzavřeme s televizním studiem na přenosy z příprav k tomuto nevídanému letu? A co se bude dít v okamžiku startu nebo až začnou první pokusy s pěstováním obřích rostlin? Tisíce televizních diváků budou sedět u televizorů jako přikované. A penízky se nám posypou jedna báseň."

 "Nebo snad by si pan Skrbling chtěl vzít sám na starost stavbu létacího stroje a něco na tom vydělat?" přeptal se Lumpino. "Ach ne, ne!" zvolal pan Wesh. "Pan Skrbling to považuje za velice nevýhodný, a dokonce mimořádné riskantní podnik. Víte vy vůbec, co se může stát, až se na naší planetě objeví ty obří rostliny? Přebytek potravin, všechno bude levné, zmizí bída - kdo pak bude chtít na nás i na vás pracovat? Podívejte, třeba vy: i z vás se teď stali boháči, všichni na vás hledí se závistí, můžete si dopřát, co vás napadne - najmout si šoféra, aby vás vozil v autě, přijmout sluhy, aby splnili každý váš příkaz, uklízeli vám byt, pečovali o vašeho psa, obouvali vám kamaše a kdovíco ještě. A kdo to má všechno dělat? Samo sebou chudáci, kteří potřebují pár mizerných centigů na živobytí. Jenže kterýpak chuďas k vám půjde do služby, když bude mít všeho dost? Vždyť si budete muset dělat všecko sami. K čemu vám pak bude celé vaše bohatství? Chápete už, jaké nebezpečí hrozí boháčům z těch obřích rostlin? Jestli skutečně přijde doba, že se kdekomu povede dobře, pak bohatým bude tuze, tuze zle, uvědomte si to!" Juks a Lumpino se zamysleli a v první chvíli nevěděli, co na to říct. Lumpino si třel čelo, jako by chtěl sebrat myšlenky, až konečně zlostně broukl: "A to se teda podle vás máme vzdát tak výhodného podniku?"

 "Ale pánové, vždyť síte sami uznat, že je to podnik krajně nevýhodný," řekl Wesh. "Tak co máme dělat?"

 "Není třeba dělat vůbec nic," odvětil s veselým úsměvem pan Wesh. "Jen jedno jediné: zmizet!"

 "Jak to zmizet? Jen tak? Pro nic za nic?" rozkřikl se Juks. "Pročpak pro nic za nic?" klidně odpověděl pan Wesh. "Vezměte si s sebou těch pět miliónků, které jste si vydělali, pláchněte někam hodně daleko a pořádně si užijte."

 "Vřelé díky, že jste nám laskavě dovolil vzít si naše vlastní peníze!" zavrčel vztekle Juks. "Jenže my jsme se rozhodli vydělat o hodně víc."

 "Co ještě chcete? Vždyť je to pět miliónů!"

 "Ale pro dva!" odsekl Juks. Nu což pro každého dva a půl - to snad není málo " řekl rozvážně pan Wesh. "To je pravda, málo to není, ale když my bychom chtěli každý tři," odpověděl Juks. "A pak: je tady ještě Neználek a Kozlík, nemůžeme nechat jen tak na holičkách staré přátele. Každému musíme dát aspoň milión. Ačkoli Kozlíkovi by možná stačilo půl."

 "Vyloučeno!" vmísil se Lumpino. "Kozlíkovi patří také celý. Ještě by se mohl urazit."

 "Velmi chvályhodné, že se staráte i o své přátele," zvolal pan Wesh. "Je vidět, že máte dobré srdce. Prosím, o něco bych se pokusil: vyžádám pro vás u pana Skrblinga dva milióny shwindlingů. Musím ovšem předem upozornit, že to nebude nikterak lehké, pan Skrbling je hrozný skrblík a nepustí peníze jen tak z ruky. Budu se musit jaksepatří snažit, než se mi ho podaří přemluvit. Ale kdybyste mi z těch dvou miliónů dali takových . . . řekněme . . . sto tisíc, rád se pokusím."

 "Proč ne," řekl Juks. "Každá práce má být řádně zaplacena. Nikdo se na nikoho nemá dřít zadarmo. Vy nám opatříte dva milióny a my vám zaplatíme sto tisíc."

 "Inu, pak je vše v pořádku," zaradoval se pan Wesh. "Jsme domluveni, dávám se do práce."

Kapitola 17 VELKÝ PINDAM

  Před odjezdem z Kraddelbergu domluvil se pan Wesh s panem Skrblingem, že ve svých zprávách nebude nazývat Jukse a Lumpina pravými jmény, ale: ničemové, mizerové nebo osli. Kraddelberští boháči, jako ostatně boháči ve všech ostatních městech, se totiž dávali navzájem špehovat, odposlouchávali si telefonní rozhovory, podpláceli poštovní zaměstnance, kteří jim prozrazovali obsah cizích dopisů a telegramů, a to všecko jenom proto, aby mohli šikovně zařizovat všelijaké svoje obchůdky a řádně napalovat jeden druhého. Pan Skrbling moc dobře věděl: jestli se ostatní boháči dozvědí o jeho rozhovorech s Lumpinem a Juksem, určitě si domyslí, že má nějaký zájem na obřích akciích, a co se stane? Všichni se je vrhnou kupovat. A kdo na tom vydělá? Jedině Lumpino a Juks. Proto ta úzkostlivá snaha všecko utajit. A tak se ani trošku nepodivil, když mu pošta doručila tento telegram: DVA OSLI ZADAJI DVA MILIONY STOP CO MAM DELAT STOP WESH

 Uvážil ze všech stran obsah telegramu, zavolal sekretářku a nadiktoval jí tuto odpověď:

 PROTAHOVAT STOP VODIT ZA NOS STOP SVOLAVAM VELKY PINDAM STOP SKRBLING

 Co znamenaly věty: Protahovat! a Vodit za nos!, to doufejme chápou všichni; a slova: Svolávám Velký pindam znamenala, že se pan Skrbling rozhodl posoudit návrh Jukse a Lumpina v radě boháčů. Měsíční boháči se totiž sdružovali do takzvaných pindamů . Tak třeba členy sýrového pindamu byli majitelé všech sýrařských továren; cukrový pindam sdružoval všechny cukrovarníky; do uhelného pindamu patřili majitelé uhelných dolů, a tak dále. Na pindamech se boháči scházeli a domlouvali se, kolik platit dělníkům za práci, a chudáci, ať se pak snažili sebevíc, ne a ne si vybojovat lepší plat; kromě toho pindam stanovoval i ceny vyrobeného zboží, například cukru, chleba, sýra, látek nebo uhlí, a nikdo neměl právo prodávat levněji: ceny se udržovaly na stejné výši, a to bylo továrníkům také vhod. Kromě toho existoval ještě Velký pindam, složený ze zástupců malých pindamů. A jeho předsedou nebyl nikdo jiný než pan Skrbling. Na druhý den sešel se Velký pindam u kulatého stolu v jeho pracovně a pan Skrbling neprodleně oznámil důvod této mimořádné schůzky. Jakmile členové pindamu poznali, jaké jim hrozí v souvislosti s objevením obřích rostlin nebezpečí, velice se rozčilili a jako jeden muž se připojili návrhu pana Skrblinga, který prohlásil, že celou tu záležitost je nutno udusit hned v zárodku, než se rozroste do plné síly. Po panu Skrblingovi se přihlásil o slovo majitel velkopil a továren na nábytek Dubbs, s hlavou jakoby vytesanou z dubového špalku a těžce se otáčející ze strany na stranu. Človíčkům podobného druhu se mezi Měsíčany říkávalo dubové palice nebo dubohlavci. Prohlásil, že ví o dvou velice schopných a svým způsobem talentovaných odbornících (přesně tak se pan Dubbs vyjádřil), kteří mohou vzít celou záležitost do ruky a bez dlouhých cavyků uklidit z cesty nejen Jukse a Lumpina, ale hned při jednom i Neználka s Kozlíkem. Za pár babek a bez zbytečných řečí je chytnou někde v tmavém koutě za krk, a abych to řek na rovinu, uškrtí je, ani nemrknou," upřesnil svou myšlenku pan Dubbs. Pan Skrbling namítl, že vážený pan Dubbs ho zřejmě nepochopil, neboť když hovořil o tom, že celou záležitost je nutno udusiti v zárodku, naprosto tím nemyslel kohokoli dusit v pravém slova smyslu. Metody podobného druhu se v tomto případě vskutku nehodí," pravil pan Skrbling. "Jelikož celá věc získala již značný ohlas, zájem o obří rostliny by spíše vzrostl, kdyby někdo promluvil s pány Juksem a Lumpinem takovýmto příliš energickým způsobem. Majitele akcií by to mohlo přimět, aby žádali urychlení dovozu obřích semen, a celé naše úsilí by vyšlo naprázdno. Udusit je třeba samu myšlenku o existenci obřích rostlin; aby už nikdo ani na okamžik nevěřil, že vůbec nějaká taková fantastická semena jsou. A toho je možno dosáhnout jedině tak, že Juks a Lumpino prchnou i s penězi, které za akcie utržili."

 "A proč to ještě neudělali? Jakýpak na tom mají zájem, aby se u nás objevila ta pitomá semena?" dotázal se boháč Tupps. Tuppse nebylo možno nikterak počítat k těm, jimž se říkalo dubové palice neboli dubohlavci, protože jeho hlava byla zcela normální a úplně volně se otáčela na libovolnou stranu. Avšak myšlení mu šlo zřejmě stejně ztuha jako panu Dubbsovi; patřil tedy spíše mezi tupohlavce. "Jsem přesvědčen, že Juks a Lumpino jsou příliš mazaní chytráci," odpověděl pan Skrbling. "Velice dobře vědí, že nám všem by přišlo neobyčejně vhod, kdyby zmizeli. Proto za to od nás požadují rovné tři milióny." Tři milióny čeho?" vyskočil ze svého místa majitel továrny na konzervy pan Pobertson, který ožil jedině tehdy, když se hovor stočil na peníze. "Inu - čeho!" odvětil netrpělivě pan Skrbling. "Samozřejmě že ne tři milióny starých bačkor, ale shwindlingů."

 "Ach ták!" zvolal pan Pobertson, jako by teprve teď pochopil, o čem byla řeč. "Tak tedy tři milióny shwindlingů jim máme dát?"

 "Zcela správně," potvrdil pan Skrbling. "A ne oni nám?"

 "Ne, my jim."

 "Ale to je přece pro nás nevýhodné," řekl pan Pobertson. "Kdyby ty tři milióny dali oni nám, prosím, ale když je máme dát my jim - výhoda veškerá žádná."

 "Proč by nám oni měli dávat ty tři milióny?" usmál se pan Skrbling. "To je pravda, proč, že ano?" souhlasil pan Pobertson a oči mu zase pohasly. Sedl si, ale vtom vyskočil znovu a energicky prohlásil: "Ale tím spíš to je . . . krajně nevýhodné!" vzápětí po panu Pobertsonovi -, se o slovo přihlásil obyvatel měsíčního města Mamonvillu milionář Schramst a prohlásil: "Pan Pobertson má pravdu. Je to těžké, dávat peníze, když je možnost nedávat; ale když už je nutno někdy dát, pak je lehčí vytáhnout je z cizí kapsy nežli z vlastní . . . Nemám pravdu? Cha-cha-cha!" Pan Schramst se úkosem podíval na boháče kolem stolu, hlasitě se zachechtal a potom pokračoval: "Tři milióny je zatraceně velká suma, to je bez debaty, ale když ji rozdělíme nejen mezi všechny zde přítomné pány, nejen mezi velké boháče, ale i mezi ty drobné - a těch je, jak známo, víc než nás velkých, protože všelijaké chamradi je na světě vždycky spousta, nemám pravdu, cha-cha-cha! -, pak už na každého z nás nepřipadne zdaleka tak moc. A dáme možná dohromady ne tři, ale čtyři milióny. A snad i víc. Ty tři milióny pošleme těm dvěma dobrodruhům, ať si táhnou k čertu, a zbytek si tu hezky rozdělíme. Za námahu. Nemám pravdu? Cha-cha-cha!"

 "Nemáte!" přerušil ho pan Skrbling. "Jakmile začneme vybírat oddejaké chamradi, jak jste se ráčil vyjádřit, okamžitě bude jasné, na co ty peníze potřebujeme. Všichni pochopí, že nechceme, aby se objevily ty fantastické rostliny. A zkuste potom dokazovat, že žádné nejsou! Ne, pánové, peníze na tuhle věc musíme dát my sami. A nikdo, rozumíte, nikdo, ani živá duše, se nesmí dozvědět, o čem jsme tu dneska hovořili. A vy, pane Schramste, byste se měl stydět! Zde stojí otázka, jak zachránit všechno bohatství, a vy v takovém okamžiku vymýšlíte, jak na tom vydělat a nahrabat si nějakou tu stovku. Styďte se!"

 "No a co," zašermoval rukama pan Schramst, "stovka je stovka, nemám pravdu? Cha-cha-cha! Stovka se neválí na ulici. Copak vám by nepřišla vhod stovka? Jestli ne, tak mi ji dejte, tu stovku. Nemám pravdu?" Milionář Schramst ještě dlouho mumlal cosi o stovce shwindlingů, ale nakonec jen mávl rukou. Pan Skrbling prohlásil, že věc je tedy dohodnuta, ale vtom se o slovo přihlásil pan Scouperfieldl, majitel obrovské továrny na makaróny, špagety, nudle, flíčky, kolínka a jiné těstoviny, známé pod firmou Scouperfieldovy makarónové závody. Pan Scouperfield, právě tak jako pan Schramst, pocházel z Mamonvillu a byl proslavený nekonečnou skoupostí a lakotou. Hlavu měl lysou, obličej vyschlý, jen kost a kůže, rty tenké, bledé, bez krve, a navíc krajně nepříjemný hlas: ostrý, křaplavý a skřípavý, jako by někdo vyškraboval pekáč tupým nožem. Kromě toho tuze špatně slyšel. V jednom kuse se mu zdálo; že se ho někdo na něco ptá, a proto bez ustání točil hlavou sem a tam, dával si dlaň k uchu a protivně pištěl: "A? Co? Něco jste říkal? Nějak jsem vám nerozuměl!" ačkoli nikoho ani nenapadlo na něco se ho ptát. Kdo viděl pana Scouperfielda poprvé, za nic na světě by nevěřil, že před ním stojí milionář - tak byl vychrtlý a hubený jako lunt. Nehubl však proto, že by snad neměl co jíst, ale z vlastní lakoty. Pokaždé když musel vydat třeba jen shwindling, vztekal se a trápil, až ztrácel na váze. Aby si to vynahradil, snědl denně čtyři snídaně, čtyři obědy a čtyři večeře - ale ani to mu nepomohlo, protože pak mu zase nedopřála klidu myšlenka, že utratil příliš mnoho za jídlo a pití. Zatímco ostatní boháči dokonale vládli svým jměním a užívali ho ke splnění všech svých choutek, v případě pana Scouperfielda peníze naprosto vládly jím: byl úplně v jejich moci, byl pokorným sluhou svého bohatství, starostlivě hýčkal, střehl a pěstoval svůj obrovitý majetek - a neměl z něho sebemenší užitek. Pan Scouperfield si tedy vyžádal slovo, vstal, nasadil si na nos brýle a začal si třít dlaní svou olezlou pleš, jako by se snažil rozehřát zastydlé myšlenky. A protože se mu zrovna v té chvíli zdálo, že někdo něco řekl, položil si podle svého zvyku k uchu dlaň, otáčel se na všecky strany a skřípal svým zrezavělým hlasem: "A? Co? Něco jste říkal? Nějak jsem vám nerozuměl. A?" Přesvědčil se, že všichni sedí mlčky, uklidnil se a prohlásil: "Pánové, žádám vás, abyste mě pozorně vyslechli. Pro hluché to nehodlám dvakrát opakovat. A? Nepřerušovat, prosím! Tak tedy, co jsem to vlastně chtěl říct? Hm, aha! Fuj! Úplně jsem zapomněl! Pánové, nevíte náhodou, co jsem to chtěl říct?" Začal se rozhlížet a mumlal: "Hm! Aha! Fuj! Tolik oslů kolem, a žádný neví, co jsem chtěl říct. O čem jsem to chtěl . . . aby to čert vzal! Aha!" vykřikl najednou a ťukl do podlahy holí s kostěným knoflíkem, kterou neustále držel v ruce. "Už vím: o penězích! O čem jiném! Samo sebou - o penězích! Fuj! O těch proklatých třech miliónech, aby je čert vzal! Kdo řekl, že musíme zaplatit ty tři milióny? A? Wesh? A kdopak to je, ten váš Wesh? Podvodník je ten váš Wesh! Copak ho neznám, toho Weshe? A? Moc dobře je všecky znám! Všichni jsou to podvodníci! Nepřerušovat, prosím! A kdyby ten Wesh řekl, že máme dát čtyři, dali byste čtyři? A? Říkali jste něco? Třeba nemusíme vůbec dát tři milióny! A? Nevíte? Ale já vím! Nepřerušovat, prosím! Pojedu do Hrabillonu a pohovořím si s tím Juksem a Lumpinem sám. Ať jdou k čertu bez placení! Nestačí jim, že si namazali kapsu na akciích? To ještě chtějí hrabat v kapsách nám? To Je loupež! A? Já jim ukážu! Takhle jim dám po palici!" Aozháněl se holí, mlátil jí do stolu a vstával, už aby byl v Hrabillonu. Boháči hned přiskočili a uklidňovali ho, ale Scouperfield zuřil dál a mával holí tak hrozivě, že sem tam některého přetáhl. Nakonec ho společnými silami usadili zpátky do křesla a dali mu na hlavu studený obklad. Teprv pak se trošku utišil. Když pan Skrbling viděl, že je konečně klid, rozhodl se pokračovat v zasedání. Řekl: "Domnívám se, pánové, že všichni chápete, o jak krajně choulostivou věc tu jde. Je nutné řešit ji okamžitě, jedním řezem. Kdyby se každý z nás rozjel do Hrabillonu a smlouval s těmi dvěma na vlastní pěst, mohlo by nám to jenom uškodit. Jakmile poznají, jak velice nám záleží na tom, abychom se jich zbavili budou chtít ještě víc. Řeknu vám otevřeně: ten Juks a Lumpino jsou vlastně hlupáci, když si řekli tak málo. Musíme toho rychle využít, dokud si to nerozmyslí. Navrhuji nehrdlit se tady o maličkosti a bez meškání se rozhodnout. Je nás tu jedenatřicet členů Velkého pindamu. Rozdělíme-li tři milióny na třicet jedna dílů, připadne na každého necelých sto tisíc. To je pakatel."

 "Pánové!" zařval Scouperfield a znovu vyskočil. "Pánové, proč dělit tři milióny na jednatřicet dílů? To je složité. Mnohem jednodušší je přece dělit ty tři milióny třiceti. Mě nepočítejte. A? Tři milióny děleno třiceti je rovných sto tisíc na osobu. A nemusíte ztrácet čas dlouhými výpočty. Čas je dražší než peníze, věřte mi. Peníze se dají vrátit, ale ztracený čas už za nic na světě ." Při tom se vyštrachal od stolu a prodíral se ke dveřím tak, jak byl, s obkladem na hlavě. Sotva pan Skrbling postřehl jeho manévr, vykřikl: "Držte ho! Nenechte ho utéct!" Několik boháčů se vrhlo za panem Scouperfieldem, ten však projevil neobvyklou hbitost, ranou hole srazil majitele nocleháren pana Bleshingal, který mu skočil do cesty, rozkopl dveře a pádil dolů po schodech. Pan Skrbling viděl, že Pobertson a Schramst už také vstali se zjevným úmyslem vzít roha, přikázal proto zamknout dveře a přísně řekl: "Pánové! Především jsme nuceni odsoudit tento nedůstojný čin a vyloučit Scouperfielda z Velkého pindamu. Od této chvíle s ním přerušujeme veškeré styky. Velice brzy pozná, že se ztrátou členství v našem pindamu ztratil mnohem víc, než si myslí . . . A teď, pánové, chce snad ještě někdo následovat pana Scouperfielda?" Obhlédl shromáždění, a když se přesvědčil, že nikdo se už nehodlá svévolně vzdálit, věcně dodal: "Jestliže tomu tak není, nebudeme zbytečně tratit čas a vybereme příslušnou částku. Prosím, pánové!" Boháči chtě nechtě vytáhli šekové knížky a plnicí pera. Je totiž všeobecně známo, že boháč nikdy neplatí hotově, ale šekem, který je možno kdykoli vyměnit v bance za peníze. 

Kapitola 18 SCOUPERFIELD V PASTI

  Pan Skrbling zamkl šeky do nedobytné pokladny, rozloučil se s členy Velkého pindamu a nadiktoval sekretářce tento telegram:

 PINDAM SE KONAL STOP DVEMA OSLUM JEDEN PRO OBA STOP POTVRDTE SOUHLAS STOP SKRBLING

 Pan Wesh okamžitě pochopil, že pan Skrbling nabízí Juksovi a Lumpinovi ne dva, ale jenom jeden milión. Ani trochu ho to nepřekvapilo - příliš dobře věděl, že pan Skrbling jedná vždycky opatrně a nikdy nevyhazuje peníze jen tak do větru. Uspokojilo ho však, že pan Skrbling neodmítl vůbec; takhle byla pořád ještě naděje, že souhlasil-li rozloučit se s jedním miliónem, rozloučí se nakonec i s dvěma. Zevrubně posoudil novou situaci a rozhodl se nepovědět zatím Juksovi a Lumpinovi o tom telegramu ani slovo. Určitě by pochopili, že je všecko na dobré cestě, a mohli by chtít ještě víc. Oznámil jim, že od pana Skrblinga nemá dosud žádných zpráv, že ovšem naději na konečný úspěch zatím neztrácí. Lumpina však jeho sdělení přece jen rozladilo. Nemohl se už dočkat, až sebere všechny peníze a zmizí. "Velká škoda, že si pan Skrbling dává načas," řekl panu Weshovi. "Prodej akcií už končí a teď by byla nejvhodnější doba sbalit kufry a nenápadně zdrhnout."

 "Správně," řekl Wesh. "Pošlu panu Skrblingovi telegram a pokusím se to urychlit." Ve skutečnosti však Wesh toho dne žádný telegram neposlal. Místo toho šel do restaurace a pořádně se naobědval, pak se vrát do hotelu, půlhodinku si zdříml, vykoupal se v bazénu a znovu se sešel s oběma společníky. Povečeřeli, vydali se do nočního divadla, kde bylo za nevelký poplatek dovoleno házet po hercích shnilými rajčaty, a řádně si užili. Teprve druhého dne poslal panu Skrblingovi tento telegram:

 DVA OSLI ZADAJI DVA STOP S JEDNIM NESOUHLASI STOP CO MAM DELAT STOP WESH

 A pan Skrbling obratem odpověděl:

 PREMLOUVEJTE STOP

 Pan Wesh zase počkal, znovu se Juksovi a Lumpinovi o ničem nezmínil a nazítří telegrafoval:

 PREMLOUVAL STOP NESOUHLASI STOP

 Kdovíjak by to bylo skončilo, kdyby se byl příštího dne v hotelu, kde se pan Wesh ubytoval, neobjevil zčistajasna Scouperfield s holí v ruce a ve svém známém oblečení: v černém šosatém kabátě, v černých kalhotách a ve vysokém černém cylindru. Pan Scouperfield potkal pana Weshe, zrovna když vycházel z hotelu. Rozevřel náruč a vypískl svým odporným hlasem: "Aááá, zdravíčko, pane Wesh ! Jsem rád, že vás vidím, pane Wesh!"

 "Má poklona," řekl Wesh a snažil se o úsměv, třebas bylo znát, že mu to setkání nečiní pražádné potěšení. "Jak se vede, pane Wesh? A co zdraví, pane Wesh?" vyptával se Scouperfield se zjevnou snahou navázat rozhovor. "Děkuju za optání, zdravíčko slouží."

 "Já se taky cítím mizerně," vpadl hned Scouperfield. "Jaká šťastná náhoda, potkat známého v tomhle zatraceném Hrabillonu. A? Říkal jste něco? Kraddelberg je tisíckrát lepší, nemyslíte? A?"

 "Kraddelberg je hezké město, ale v Hrabillonu taky není špatně, ujišťuji vás."

 "Naprosto souhlasím," přikývl Scouperfield, "tak ohavné město, jsem jakživ neviděl, aby ho čert vzal! Chtěl jsem se vás zeptat: bydlíte, jak vidím, v tomhle hotelu. Jaké to tady je? Dobrý hotel? A?"

 "Výtečný," potvrdil Wesh. "Ale drahý, co?"

 "Inu, poněkud dražší."

 "Tak vidíte, aby ho čert vzal ! Mám návrh. Jestli budete souhlasit, nevezmu si pokoj, ale ubytuju se u vás. Tak nás to každého přijde o polovic laciněji. A?" Panu Weshovi se zrovna moc nelíbila vyhlídka na takového spolubydlícího, ale pak si uvědomil, že Scouperfield nepřijel asi do Hrabillonu jen tak, a řekl si, že se tedy uskrovní a využije blízkosti pana Scouperfielda k odhalení jeho plánů. Vrátil se s ním do svého pokoje a řekl: "Udělejte si, prosím, pohodlíčko. Místa je tu, jak račte vidět, dost a dost." Pan Scouperfield přelétl zrakem místnost, vykouzlil na tváři jakousi napodobeninu úsměvu, kterou bylo možno stejně považovat i za výraz hnusu, a odebral se přímo do koupelny. Tam smekl cylindr, vyndal z něho kartáček na zuby a zubní pastu, ručník, půl tuctu kapesníků, rezervní ponožky a dva staré hřebíky a kousek měděného drátu, sebrané kdesi na ulici. Bylo zřejmé, že cylindr páně Scouperfieldův neslouží jen jako pokrývka hlavy, ale i jako cestovní vak a sklad sběrných surovin. Pan Scouperfield uložil všechno do skříňky a vyndal z cylindru ještě kousek voňavého mýdla. Vtom si všiml na poličce u umývadla druhého, přesně takového kousku, který patřil panu Weshovi. Položil své mýdlo vedle, chvíli se na oba kousky díval, načež si začal pečlivě mydlit ruce i obličej. Ovšem nikoli svým mýdlem, ale tím vedle. Měl při tom upřímnou radost, že se mu podařilo takhle ušetřit. Když se jaksepatří umyl, rozhodl se, že si ještě vyčistí zuby. Ani pastu si však nevymačkal ze své tuby, ale z tuby pana Weshe. A ještě dlouho potom rozšroubovával hned tu, hned druhou tubu a snažil se zjistit, která pasta lépe voní. Nakonec zrovna v okamžiku, když strkal nos k tubě, mohutně kýchl a bezděky ji zmáčkl, že z ní vylezla polovina pasty jako dlouhatánský makarón. Při pohledu na takovou ztrátu zůstal pan Scouperfield jako zařezaný. Ale sotva zjistil, že nedržel v ruce svou pastu, ale pastu pana Weshe, v tu ránu se utěšil. Vymačkal si ještě trochu do zásoby na svůj kartáček a rázem se mu zlepšila nálada. Pak se vrátil do pokoje. "Velké štěstí, že jsem se tu s vámi setkal, pane Wesh. Chtěl jsem sice nejdřív mluvit s těmi slabomyslnými osly, s tím Juksem a Lumpinem - a? říkal jste něco? -, ale myslím, že nebude velký rozdíl, když promluvím s vámi. Dokonce bych řekl, že to bude lepší. Když se spolu dohodneme, můžeme sfonout docela šikovný kšeftíček. A?"

 "Copak by to jako mělo být?" zajímal se Wesh. "Jak je vám už jistě známo, Velký pindam schválil pro ty dva lumpy celé tři milióny . . .," začal pan Scouperfield. Ačkoli pan Wesh neměl o těch třech miliónech ani zdání, tolik věděl, že Juks a Lumpino chtěli jen dva. Okamžitě pochopil, že pan Skrbling dostal zálusk přihřát si i svoji polívčičku, a zvýšil sumu, aby mu .ten miliónek navíc spadl do kapsy. Nedal najevo, že se teprve teď dozvěděl tak důležité tajemství, a řekl lhostejně: "Ano, ano, samozřejmě že vím."

 "No tak prosím, pak vás mohu ujistit, že Velký pindam je ochoten dát nejenom tři, ale čtyři a třeba i pět. Můžeme říct těm lumpům, aby chtěli pět, samosebou pod podmínkou, že jeden dají nám. To nebude špatné, pro každého půl miliónu, a? To není málo. Říkal jste něco? A?" Wesh poslouchal a v duchu vážil všechna pro i proti lákavého návrhu. Okamžitě rozpoznal, že pro něj je to podnik zhola nevýhodný. Postavit se proti Velkému pindamu znamenalo riskovat hněv všemocných boháčů: do smrti by mu neodpustili, že je napálil. Zároveň však viděl, že Scouperfield rozehrál nebezpečnou hru: Juks a Lumpino, povzbuzení úspěchem, by se nemuseli zastavit ani na těch pěti miliónech - a pak bůhsuď jak by to dopadlo. Šikovně vyzvěděl, že Scouperfield odmítl dát svůj podíl a utekl ze zasedání, a rozhodl se, že mu své plány zatím neprozradí. A tak jen řekl: "Jsem vám milerád k službám, pane Scouperfielde. Přejete-li si, vydáme se okamžitě k těm dvěma výtečníkům; bydlí ve svém letním sídle za městem. Mým vozem tam budeme za chviličku. A můžem u nich poobědvat."

 "Poobědvat, proč ne!" zaradoval se pan Scouperfield. "To by bylo znamenité, poobědvat u nich. Tady v restauraci by z člověka kůži sedřeli, jak je všechno drahé, aby je čert vzal! Na to by praskl celý kapitál. A? Říkal jste něco? Nějak jsem vám nerozuměl. Pročpak ne, poobědváme!"

 "Tedy ujednáno," řekl pan Wesh. "S vaším dovolením si jen na okamžik odskočím a potom pojedeme." Vyšel z pokoje, zavolal poslíčka a poslal ho na poštu s tímto telegramem:

 S OSLY TREBA SKONCOVAT STOP V MESTE MAMONVILLSKY SCOUPERFIELD STOP ZA NASLEDKY NERUCIM STOP WESH

 "Tak, to bychom měli," řekl pan Wesh, když se vrátil do pokoje, "a teď můžeme jet." Pan Scouperfield si nasadil cylindr a za chvilku už uháněli v elegantním osmiválci pana Weshe městem. Náladu měl pan Scouperfield výtečnou: zadarmo se naobědvá - a ještě je tu možnost sfouknout, jak se vyjádřil, šikovný kšeftíček. Auto udělalo několik zatáček, projelo ulicemi, vyrazilo z města a hnalo se po asfaltové dálnici, rovné jako podle pravítka. Po obou stranách se táhla pole s kvetoucími měsíčními slunečnicemi, se žlutou řepkou, která voněla sladce jako med, nebo s metající pšenicí, vlnící se jako moře. Automobil míjel vesnice, sady, zahrady. Scouperfield ožil a otáčel se jako holub na báni. Pohled na přírodu ho uváděl do vytržení. Když spatřil na louce stádo ovcí nebo pasoucí se kozu na provaze, dloubal Weshe do žeber a rozjařeně volal: "Podívejte, podívejte, ovečky! Čestné slovo - ovečky, ať se na místě propadnu! Takové hezounké! A tuhle koza! Podívejte, koza! Proč se nedíváte?" Wesh se za volantem jenom mlčky usmíval. Zčistajasna se cesta zatočila do velkého oblouku a za zatáčkou se před nimi objevila zelená louka s velkým rybníkem, na kterém plavaly bílé husy. Klidná voda s kvetoucími lekníny a se sněhobílými ptáky, lehounce se kolébajícími na zrcadlivé hladině, zapůsobily na pana Scouperfielda tak silně, že zůstal okouzlením jako přimrazen. Nebyl schopen slova, pověsil se Weshovi na rukáv, chvilku mu mlčky lomcoval rukou, až mu nakonec zařval přímo do ucha: "Husy! Husy!"

 "Ale no tak, copak jste v životě neviděl husy?" podivil se Wesh. "Neviděl, aby je čert vzal, čestné slovo. Tedy, přesněji řečeno, už se nepamatuju, kdy jsem je viděl naposled. Vždyť já se vlastně nikdy nedostanu z města. A? Říkáte něco?" Vážně?" zeptal se nedůvěřivě Wesh. "Čestné slovo, pane Wesh, kdy taky? A? Říkal jste něco? Celý život se zabývám jen lovem peněz a nikdy jsem nebyl ani v zoologické zahradě. A proč taky? Ještě ke všemu tam bírají vstupné. Nadobro by vás obrali o poslední groš. Řekněte, co si všecko nevymyslí! Copak jim ta jejich zvířata sním, když se na ně trošku kouknu? Za co ještě platit?"

 "Ale vždyť je musí taky něčím krmit, za co by kupovali žrádlo?"

 "To tak!" zavrčel pan Scouperfield. "Na žrádlo ať platí hlupáci, to není nic pro mou kapsu. A? Však ona se ta zvěř nějak uživí i beze mne."

 "Ale vy máte, jak vidím, zvířata tuze rád, co?" řekl pan Wesh. "Mám, aby je čert vzal. Uvidím nějaké zvířátko, a hned bych si to pohladil a pomazlil se s tím - nevěříte? Čestné slovo. A? Říkal jste něco? Jednou jsem na ulici potkal pejska, takového drobka roztomilého, že jsem se rozhodl koupit mu salám. Naštěstí jsem neměl drobné a měnit desetishwindling, to se mi přece jenom nechtělo. Peníze, víte, to je taková věc: dokud je desítka celá - je to desítka; ale utraťte z ní třeba jen pět centigů - a je po desítce. A? Aby to čert vzal !"

 "Až přijedeme k Juksovi a Lumpinovi, uvidíte všelijaká zvířátka," řekl pan Wesh. "Mají tam rybník a na rybníku husy a kachny a kačery, dokonce i labutě mají."

 "Neříkejte! Vážně? I labutě?"

 "No ano, a na zahradě jen tak volně žijou králíci a perličky a pávi - a navíc mají takového maličkého ochočeného medvídka, hrozně roztomilého." Pan Scouperfield se zavrtěl samou nedočkavostí. Užuž chtěl uvidět toho medvídka a pohladit si ho. Pan Wesh odbočil z dálnice a vjel na lesní cestu vroubenou měsíčními cedry duby a kaštany. Samozřejmě že i tyhle stromy byly nízké, malé, trpasličí, jako všechna zeleň na Měsíci. Sotva se dostali pořádně hluboko, Wesh zčistajasna zastavil, vystoupil, otevřel kapotu a začal se vrtat v motoru. Nepozorovaně rozpojil zapalování, znovu nasedl a šlapal na pedál startéru. Startér chrčel, skřípal, vrzal, ale motor ne a ne naskočit. "Porucha?" soucitně se zeptal pan Scouperfield. "Nejspíš," přikývl Wesh a znovu vystoupil, znovu se vrtal v motoru a znovu ho zkusil nastartovat. Nakonec řekl: "Asi se přehřál, nezbude než dojít pěšky. Je to už stejně jenom kousek." Pan Scouperfield neochotně vylezl z vozu, Wesh otevřel prostor na zavazadla, vytáhl odtamtud provaz stočený do smyčky a nenápadně ho schoval do kapsy. Pak přibouchl dvířka a vykročil přímo do lesní houštiny. Pan Scouperfield se vlekl za ním. Když pan Wesh zjistil, že jsou na sdostatek pustém místě, zastavil se a řekl: "Tak se mi zdá, že jsme zabloudili. Co vy na to?"

 "Co já, milý zlatý! Vedete přece vy mne, a ne já vás," řekl po pravdě pan Scouperfield. "Máte pravdu," zabručel pan Wesh. "No nic, vylezu na strom a podívám se, kudy dál. Pomozte mi třeba tuhle na ten cedr." Došli k prastarému cedru, který byl vyšší než ostatní a sahal jim hodně nad hlavu. Pan Wesh se podíval nahoru, opřel pana Scouperfielda zády o kmen a řekl: "Stůjte tady, vylezu si vám na ramena, abych dosáhl na větve. Moment, jen co si zuju boty." Shýbl se, ale nezouval si boty, nýbrž nepozorovaně vytáhl z kapsy provaz a bleskurychle přivázal pana Scouperfielda kolem břicha ke stromu. "Počkat, haló, co to děláte?" vykřikl pan Scouperfield. "Musím si vás trošku přivázat, abyste mi neupadl, až vám polezu na ramena," vysvětloval pan Wesh a začal běhat s provazem kolem stromu, až měl pan Scouperfield ruce i nohy přivázané pevně ke kmeni a byl omotaný jak uzená rolka. "Přestaňte už s těmi žerty!" křičel pan Scouperfield, když zjistil, že nemůže pohnout rukou ani nohou. "Okamžitě mě odvažte, nebo budu volat o pomoc!"

 "Pročpak?" namítl pan Wesh. "Pomohu vám sám, jestli něco potřebujete." S těmito slovy zvedl se země páně Scouperfieldův cylindr, narazil mu ho na hlavu a hůl, která mu vypadla z ruky, opřel o kmen stromu. "Tak vidíte, a je to," řekl spokojeně. "Rozvažte mě, nebo na vás plivnu!" úpěl Scouperfield. "To snad ne, to by nebylo moc slušné," usmál se pan Wesh. Ale Scouperfield po něm přece jen plivl, jenže netrefil. "No prosím, jak je to ošklivé," chladnokrevně poznamenal Wesh. "Ted' mi nezbude, než vám zacpat ústa." Vytáhl kus špinavého hadru na čištění auta a vrazil ho Scouperfieldovi do úst; aby ho nemohl vyplivnout, zavázal mu pusu ještě kapesníkem. Teď mohl pan Scouperfield jedě potichounku chrčet a kroutit hlavou. "Tááák," řekl Wesh a pozorně si ho prohlédl, "zdá se, že je všecko v pořádku. Dýchejte tu čerstvý vzdoušek, kochejte se přírodou, doufám, že se stačím do večera vrátit a osvobodit vás. Zatím vám radím, abyste zbytečně neplýtval silami a nesnažil se vyvléknout, stejně by to bylo marné." Zamával Scouperfieldovi na rozloučenou, vrátil se k autu a odjel zpátky do města.